Ležím vedle Tebe v posteli a tiše rozjímám. Dnešní jindy obyčejný den se pro nás stal speciálním. Dnes naposledy slavíme "měsíce", dál už to budou jen "roky". Dnes jsme spolu 11. měsíců. Po 11. měsíců jsme trojčlenná rodina, už 11. měsíců si říkám "jsem maminka". A stále mi celost tohoto prohlášení plně nedochází... Broukám si "Slyšte, slyšte pastuškové", vánoční koledu, kterou jsem Ti zpívala po celou dobu, co jsi byl v bříšku (jen jsem Ti vymyslela jiná slova) a před očima mi běží jako film sekvence o tom, jak se z malého, sladkého novorozeňátka vyklubal rozzářený chlapeček, který bravurně vyleze i sleze schody napoprvé, ožužlá slintavě křížalu, vítězoslavně píská a hučí na flétnu a nevědomky nám prozáří i chmurné prosincové dny bez sněhu. Je radost s Tebou žít. Říkám si to každý den. Moc si přeju, aby sis říkal - spíše vnímal - to samé i Ty a to nejen poslední měsíc "měsíčnin", ale i celý ten druhý rok života, který bude tak moc důležitý.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaše milé a inspirativní komentáře :)