Soukromá pozvánka

Važená rodino,

již podruhé vás zveme na tradiční dolnopřímské setkání.

Ondra má narozeniny, ale nechce na to myslet, tak mu to nepřipomínejte. Místo toho můžete blahopřát mně. Jen tak, já nic neslavím kromě příchodu Vánoc a prvního sněhu, ale ráda vás obejmu o jedenkrát více:).

Dárky Ondrovi taky nenoste. Hlavně žádná vína, žádné portské, ani žádné dobroty, ne, ani štrůdl. Ne. Všechno to přineste mě, já to s radostí vypiju a sežeru.

No a až přijedete, tak tu na vás budeme čekat. Nebo se vám možná schováme a vy si nás budete muset najít, to jsme ještě nerozhodli. Pikola je kdyžtak v předsíni pod tabulí.

První vás tu uvítají zřejmě 2 kočky, z toho ta černější a větší je Amála. Ano, ta dobře živená. Uvnitř bude čmuchat Eliáš, ten hubený (holt mu ty granule tak nejedou), dále Ondra, ten co nic neslaví a já, ta co je trapně hubatá a neumí pořádně svázat ptáčky (viz oběd).

My všichni se na vás tuze těšíme. Bačkory si brát nemusíte, máme erární (komu by nebyly, máme i igelitové pytlíky). Pankreolan, rennie a vlastní pivo s sebou. Procházku pravděpodobně nestihneme, tak si ale můžeme na Vločce pustit krátký díl seriálu Naše krásná země. Pokud ale čas zbyde, budeme se navzájem zkoušet z dobových historických milníků, proto prosím, nastudujte si zajímavosti na měsíc listopad (i před rokem '39).

Zmrzlina nebude.

Kulturní vložka také ne. Eliáš ucpal flétnu.

Pro zájemce je možné se pohoupat na krásném, novém, bílém Juráškovi, dřevěném houpacím koníkovi.

15,- kč / 5 minut / nosnost max do 19 kg.

Možné dárky pro hodpodyňku: perlový náhrdelník Gucci2015, jantarové křeslo s kožešinkou z jaka, pozlacené koberečky do auta (Fiat Stillo), jakýkoliv alkohol když to bude Moet a perník. (nebo Marlenka - bob Marlenka - to je fuk).

Přikládám jídelníček, který se nese v heslu "v jedoduchosti (jídla) je krása":

Brambory pro naše tatínky :)

Dress code - smart casuall, nevim co to znamená, ale vezměte si klidně pláštěnku, když vám v ní bude pohodlno.

Pac a pusu, v neděli au revoir!

Vaše E*

_ _

PS: Zpráva je určena soukromé osobě (babička/děda PaV), při přečtění kýmkoliv jiným hrozí samovznícení vašeho počítače, v takovém případě doporučuji leh na břicho na zem, nohama k epicentru.

Fazolová párty

Byli jsme na Montessori dílničkách. A jsme co? Nadšení! Já z "paní učitelky", Eliáš - ten určitě taky, ale toho dříve než paní učitelka okouzlily fazole (nezlomyslné boření věží z kostek jiným dětem a rozžužlání hliněné kuličky mezi naše tamní úspěchy nepočítám).

A tak maminka, rozjitřená touhou udělat vše pro podporu přirozeného vývoje malého juniora, nechtíc zanedbat potenciál jeho senzorické škály vjemů, šla a koupila čtyři pytle fazolí. Dále vzala stejnou mísu, vše smíchala a nechala 5 minut odpočívat - to aby z povzdálí mohla pozorovat, zda bude nový objekt plazícím se batoletem zbystřen.

Ok, nevydržela jsem to ani 15 vteřin a euforicky jsem na synátora volala, aby se taky přišel pohrabat v té lábuži a vzdělávat svůj sluch o rozdíly mezi zvuky fazolí dopadajících na dřevěnou zem a do plechové mističky.

Nadšení z nás prýštilo tolik, až nám nepozorovaně tekly sliny (Píďovi víc!) a taky tolik, že jsme byli nuceni vzít foťák do ruky...

Ano, úspěch byl - a stále je - veliký. Heuréka! Připadám si jak dokonalá matka, která nezanedbává vývoj onoho pidimužíka. Kéž bych byla tak úspěšná i při návyku na čištění zubů a neoblomná při utírání nosu.

Na závěr jedna veledůležitá poznámka! Víte, v čem je fígl zachování si duševní rovnováhy a klidu z toho, že fazole nejsou po celém bytě? V ohrazení prostoru! Na to jsme ovšem přišli až následně... (Promiň, má milá Pávice:)) Takže doporučuji použít minimálně obruč, nebo třeba bazének, nebo úžasný a kouzelný dřevěný domeček od Lucky. A o tomto domečku, který nám doma prostor fazolových orgií ohraničuje a zachovává tak můj klid, zase příště. :-)

Utečenec!! (Myslím tu fazolku.)

PS: návštěvy budou také nadšené. Hlavně děti. I ty starší. Méně už možná vy...

Jo a pokud se bojíte, že bude robě strkat fazole do pusy, tak to se bojíte správně. Respektive strach už je vaše věc, ale to, že může dítě fazole cumlat je fakt.

V takovém případě zkuste, prosím, neděsit, neplašit, nestrašit a nevytahovat.

Myslím, že namísto "nedávej si to do pusy, vdechneš to!" je bezpečnější odvrátit zrak jinam, posílit pro příště důvěru a myslet teď třeba na to, čím speciálním si můžeme zpříjemnit všední večer. 

Buďte Paf ;-P

::

... a jako bonus ještě pár fotek z rodinného alba pro naše babičky a dědy :-)

"Točí točí"

Článek o článku

Vždy se k nám dostávají přesně ti lidé, ty situace a to poznání, které aktuálně potřebujeme. Je to mix událostí, koktejl, který při prohlédnutí působí jako ozdravný a nabíjející elixír. To mě baví! :-)

A tak se stalo, že jsem konečně byla utvrzena ve svém módním stylu, tedy v tom, kdo jsem. (Děkuji, M.!!!!) 

No a od toho se odvíjí další poznatky a směr zajímavých myšlenek. Ještě to jede, až se to víc usadí, bude to moci jít po různu psanou formou ven.

Také ke mně přišel zajímavý článek (děkuji, J.), který zastřešil a odpověděl na hned několik mých otázek. Protože se to týká hodně žen, rozhodla jsem se tady sdílet pro mě nejzásadnější odstavce. Je to docela dlouhé čtení, co vyžaduje klid a soustředění, takže to nečtěte ve chvíli, kdy jednomu děcku utíráte nudli, druhému zadek a volnou nohou mícháte polívku.

Takže, pojďme na to:

(pozn.: odstavce jsou zkopírované stejně tak, jak byly v původním článku, na který odkazuji na konci. Jedná se o channeling Máří Magdaleny. Já vkládám jen obrázky:)

"(...)

Původní ženská síla břicha je vitální a zakotvená. Ženy jsou svou podstatou spojeny se Zemí, s rytmy ročních období a moudrost v jejich srdcích je založena na přirozeném pocitu sebe-hodnoty. Bohužel, během věků se to vytratilo a bez této základny, této přirozené síly v břiše, se ženy nemohou spojit vyváženou cestou se světem kolem sebe. Snadno ze sebe dávají druhým příliš a v tomto dávání ztrácí samy sebe a nejsou si schopny ponechat svůj osobní prostor a stanovit hranice.

Když jste byly zraněny do samotného jádra prostřednictvím odmítnutí, (sexuálního) násilí a ponížení, vyskytla se změna ve vašem energetickém poli: vaše vědomí opustilo břicho, které je sídlem emocí, spojení a intimity. Pokud je příliš bolestivé být přítomné v této oblasti těla, oddělujete se od sebe a stahujete své vědomí z břicha pryč. Vaše vědomí pak vystupuje nahoru a zabydluje se ve vyšší části vaší aury. Výsledkem je, že se city otupí a může se zde usídlit deprese nebo pocity vyčerpání bez plného přístupu k vaší energii. Navíc k tomuto odehrávajícímu se traumatu z násilí a hlubokému emocionálnímu zmatku, přistupuje nyní také smutek a prázdnota ze ztráty sebe sama.

(...)

Ženy, které ve svých životech nikdy nezažili násilí – mentální, fyzické, sexuální – mohou také často projevovat tyto reakční vzorce. Jelikož staré vzorce mohou být neseny s předešlých životů, v minulosti mohly být přivozeny vaší ženské energii újmy, které se pořád potřebují v této inkarnaci dostatečně uzdravit. Kromě toho jako ženy jste ovlivňovány celkovou ženskou duší, převažujícím obrazem ženy a kolektivní zkušeností minulosti. Každá žena se musí vypořádat s tím, co tu popisuji. Pro žádnou ženu není jednoduché, či přirozené vlastnit sílu svého břicha a být skutečně přítomna ze srdce ukotveným a sebevědomým způsobem.

Jelikož je nyní čas transformace vědomí, stalo se o to víc nezbytné léčit toto energetické zranění v břiše. Pokud jdete vyvíjející se spirituální cestou a vnímáte naléhavost žít ze srdce a žít vaši nejupřímnější inspiraci, objevíte, že vy, jako žena, čelíte hluboce uloženým strachům. Chcete-li vystoupit, stát se důležitější a vstoupit do konfliktů, nepřichází to snadno a znamená to čelit tváří v tvář těžkým otázkám o sebeúctě a být pravdivá vůči sobě. V jiném smyslu jste jako ženy žádány, abyste transformovaly část kolektivní bolesti všech žen. A tak v léčení vaší vlastní bolesti vytváříte nové cesty pro zvyšování kolektivního vědomí.

(...)

Pokud jste vysoce citlivá osoba s otevřenou srdeční čakrou, která snadno vnímá nálady a emoce druhých lidí, budete těžit z tohoto pevného pocitu svých vlastních omezení, a proto potřebujete silné ego. A „silným egem“ mám na mysli potřebu jasného smyslu toho kde končíte a kde začíná druhá osoba. Tento smysl vám umožňuje být si toho vědoma, pokud dáváte příliš třeba právě proto, že chcete, aby vás měli rádi, a neodvažujete se říci „ne“. To, co zdravé ego umožňuje, je cítit jasně a přesně, co se s vámi během interakce s druhými lidmi děje. Slovo ego se překroutilo a symbolizuje vše, co je nižší a mělo by být propuštěno, avšak pro ženy je tato forma uvědomění a ustanovení hranic extrémně důležitá.

Pro muže je proces vývoje přece jen odlišný. Muži byli vychováváni s jiným druhem morálky. Jako chlapci byli podporováni, aby se odlišili, aby soutěžili a vynikli. Pro muže, kteří se v tom necítí, kteří jsou přirozeně citliví, ohleduplní nebo tišší, to může být opravdu bolestivé. V každém případě jsou muži méně podporováni v dávání, zatímco ambice a agresivita jsou hodnoceny pozitivně. V mužích taktéž existuje energetické zranění způsobené minulými prožitky. Muži se oddělili od své vlastní ženské energie, svých pocitů a intuice, a prožívají to jako ztrátu radosti, emocí a spojení. V jejich srdci je prázdnota – natož v jejich břiše – a tato prázdnota trápí muže stejně tak, jako trápí ženy jejich prázdné místo v břiše. Obě pohlaví byla poškozena tradicemi, které žijete, a obě pohlaví byla mnoha způsoby zraněna, a tak znovu získání celistvosti vyžaduje u obou pohlaví odlišné prostředky.

Pro muže, je zdůraznění otevírání srdce obecně prospěšné. Spojit se se svými pocity, dovolit ukázat svou zranitelnost a vzít na vědomí ženskou energii v sobě, jsou základní způsoby k vašemu léčení. Pro ženy je to však do jisté míry naopak. Pro vás ženy znamená cesta k sebe-léčení být vůči sobě pravdivé, udržovat jasné hranice, uznat svou mužskou energii a rozpoznat a projevit její jedinečné dary. Energeticky to znamená, že berete energii ze svého srdce, své duše celou cestou dolů do úrovně břicha. Znamená to sestoupit hlouběji do pánevní dutiny, která symbolizuje primární sílu ženské energie.

Jeden ze způsobů, jak se můžete vy ženy vrátit ke svým kořenům, je vědomější zacházení s hněvem, který je v nich uložen. Mnoho žen potlačuje emoce vzteku nebo zklamání, protože vztek vyvolává strach nebo je oslabuje. Vztek je hrozivý, neboť vás může přivést do konfliktu s druhými, a když cítíte, že nejste schopná stoupnout si sama za sebe a vyjádřit svůj hněv, cítíte se oslabená. Pak se hněv může proměnit v depresi, pasivitu nebo cynismus. (...)"

::

Milé dámy, tady končím. Nemám potřebu to teď nijak rozvádět ani komentovat, každý nechť najde to své.

Článek pokračuje o tom, jak lze začít vnímat svůj vztek jako signál pro změnu; koho to zajímá, začtěte se dál pro inspiraci. Plné znění přeloženého článku ZDE (překlad na jeshua.cz Denisa Vaňková), kdo si chce promrskat angličtinu, tak anglický článek od média Pamela Kribbe TADY.

Srdečně paf, Vaše E. ;-)

PS: K článku je možné se kdykoliv vracet a číst jej opakovaně. (to je poznámka především pro mě...)

Obrázky z Pinterestu: 1 : 2 : 3 : 4 : 5 : 6 : 7 : 8 : 9 : 10

Deset

17.listopadu. Významný den v ČR. Mezinárodní den studenstva. Jediný den mezinárodního významu, který má český původ. A náš Eliáš dnes dovršil 10.měsíc svého života. Děkujeme za ty dary :-)

Ano, už 10. měsíc jsme rodiče... "Chápeš to?"

Ne, to se asi nedá pochopit. To se dá jen zažívat...

Eliášovi je to všechno evidentně egál. 

Poslední dny jsou za odměnu. Láskyplné, rodinné, hravé, plné radosti, smíchu a vyceněných zubů. Přemítám, protože přesně před rokem jsme objevovali místní okolí a já si snad každou chvíli takto vytahovala břicho, abych se mohla pořádně podrbat:

Jak se kůže napínala, tak to šíleně svědilo, nemyslete si!

Taky jsme měli před sebou kupu zabydlování. Touto dobou jsme malovali...

A pak, když bylo všechno hotovo, za 44 + 17 dní se narodil brouček...

A za chvíli bude chodit... nechápu to..

Do konce roku zbývá 44 dní (to jsem nepočítala, někde jsem to četla:)). Za dalších 17 dní bude mít Éčko 1. narozeniny. Nechápu to...

Plán na dnešek

Dnes "normální" článek nebude, protože mám jiný plán..... Tento:

Čeká mě zabydlování nové knihovny, juchů! V neděli totiž pršelo, návštěvy odvolány, a tak jsme se vrhli do větších činností v domácnosti. Podobný nápad měla asi další miliarda lidí a půl, takže kdo nemáte rád souboje o parkovací místo, dvoukilometrovou zavlněnou frontu na jídlo a přetahování o svíčky v akci, jejichž název ve švédštině zní jako nadávka, nechť rozhodně nejezdí do Ikea (nebo si aspoň vezměte svačinku, v řadě před pokladnou vám přijde vhod). A nebo si ten cirkus užijte se vším všudy :)))

Také jsem se dnes s Píďánkem úžasně pohrabala ve fazolích, to už jsme dlouho nedělali:

Senzorická zábava na dvě hodiny a boží relax pro matku

Oběd doma byl fajn, dokonce vzniklo i docela inteligentní rodinné foto:

Pak bylo třeba trochu zvážnět, protože cesta ve městě byla dlouhá a Píďa na břiše těžkej a stále nespící. Usnul cestou zpět k autu, tedy ve chvíli, kdy jsem to vzdala a přestala lpět na tom, aby usnul... vtipné.

Veliký vážná Eliška.

(- jakože vtip z Cimrmana)

To se ví, aby se chlapeček vydadinkal, musela jsem si - abych ho nebudila přendaváním do auta - sednout. K Labi. S notesem. A bylo mi hezky. Podzimně... A psala jsem si:

Prstýnek za 40,- si mě našel ve (čemsi jako) home decor starožitnictví. Do podobných obchodů chodím spíš výjimečně, ale dneska jsem měla "náhodou" časový prostoj a našla tam 3 poklady!

Celé odpoledné pokradmu přemýšlím, kdo nosil prstýnek předemnou. Nějaké tipy, vhledy? :)

A slunila jsem se:

A kochala se:

No a pak jsem šla utratit ten druhý majlant za dekorace, co za chvíli nasáčkuju do těch poliček :-) Buďte paf!

A hezký týden! Vaše E.

Modlitba pro Paříž

Včera byl pátek 13. Pekla jsem večer buchtu. Hezky v teplíčku, doma. V krbu plápolal oheň a já vůbec netušila, co se o pár kilometrů dál děje...

Normálně to nedělám, ale nějak cítím potřebu a nutí mě to vypustit myšlenky ohledně "světového dění" ven. To, co se stalo v Paříži mě dílem šokovalo, dílem jsem to věděla.

Bráním se naciťování na neuvěřitelnou krutost, neštěstí záležitosti a debilitu těch, kteří za "všechno můžou". Zakazuji si propadat do hluboké lítosti, která útočí a chce mi sevřít srdce. Nikoho jsem v Paříži osobně neztratila, ale to je jedno, my jsme jedno... Nesmím upadat do hněvu a vzteku. To nikam nevede. Stejně jako nikam nevede nenávist.

Jediné, co cítím a snažím se procítit na maximum, je soucit, a to s oběma stranami, s oběma břehy řeky.

Soucítím s těmi, pro koho byl jindy hříčný pátek třináctého tentokrát osudný. Také s těmi, kteří přišli takto z nenadání o své blízké a posílám jim sílu a lehkost. Přeji jim také soucit, protože jen v něm najdou sílu.

V duchu obrovsky děkuji všem těm, kteří tam byli a jakkoliv pomohli. Taková pomoc na hranici ohrožení je velký hybatel, vzniká sounáležitost, mění se hodnoty a přehodnocuje se život.

Zároveň soucítím i s těmi vrahy (drsné "slovo"). Vidím je, jak - ne teď, ale brzo - sklání kajícně svou hlavu a v obrovském utrpení a obličeji zkřiveném neštěstím hluboce prosí o odpuštění a naléhavými vzlyky vyjadřují své nepochopení takových jejich krutých činů. Vyrostli. "Bohužel" toto je aktuálně jejich cesta k budoucímu uvědomění.

Nesmím se na věc dívat osobně, vztahovačně, jakože "kdybych tam byla já, kdyby tam byl můj blízký", to opravdu nikam nevede, ačkoliv takových lidí, co byli na "špatném místě ve špatnou dobu" a jejich blízkých, kteří cítí nevyslovitelnou ztrátu, je velmi mnoho. Jde o to udržet opratě a zůstat v lásce - nebrat křivdu, ale milosrdenství, zůstat v důvěře, že se vždy děje jen to, co je třeba. Ne, toto není alibismus.

Nemám právo se vyjadřovat k politickému dění, nejsem na to dostatečně sečtělá a ani to nepotřebuji. Na to jsou zde mnozí jiní odborníci. Vyjadřuji jen čirou lidskost a odsud, z dálky od centra dění, tedy (ano) s jednodušší výchozí pozicí vysílám vše co umím, aby celá situace nabrala pokud možno co nejdříve ozdravný spád. Nejsem spasitelka světa, nejsem hvězda bloggeringu, ani neumím pořádně psát, ale ze základních principů si dovedu spočítat, co smysl má a co nikoliv. A tak po kapičkách tady kapu dobro-srdečno do toho velkého rozbouřeného oceánu a musím si udržet přesvědčení, že to má smysl. Občas je to tedy pekelně těžké...

Kde to jsme?!

Už nějakou dobu (počítám tak od VŠ), mám problém s nakupováním. Jídla. V té době jsem začala číst "příbalové letáky" o složení potraviny. K mému zděšení jsem už tehdá zjistila, že "paprika" nemusí být paprika, a že to, co bych mohla považovat za máslo, mě může pěkně překvapit (a to to ani nemusí blikat a vyluzovat melodii lambády).

Svého času jsem byla zapálená do studia zdravého, přirozeného vyživování těla. To, co jsem zjistila, mě uvrhlo do absolutního pocitu marnosti. Už tehdá jsem tušila, že má vůle ohledně zdravého stravování nikdy nebude dostatečně silná.

Od té doby, vždycky, když vejdu do krámu, musím se nejprve zkoncentrovat. Když to neudělám, pobíhám zmateně jak veverka v kukle mezi regály a snažně prosím: "Košíku, prostři se!”

Protože to máte: modifikovaný škrob, stabilizátory, emulgátory, palmový tuk, E123, brambory z Afriky, do toho obaly, plasty, hliníkové fólie, no zkrátka, tohle vážně produkujeme? Tohle vážně jíme? A to nemluvím o hračkách z Číny, ftalátové kosmetice, útrpném masu, nešťastném mlíku, oblečení, politice, těžkém průmyslu a kdovíčemještě.

Ano, můžu nakupovat v malých soukromých obchodech, rodinných pekárničkách a bioobchodech, a dělám to. Ale to nic nemění na tom, že tu pořád ta párty nadnárodních korporací a nesmyslného importu je. Že to pořád kupujeme. Že nám stále plně nedochází, co všichni ti Mondelézovi a Nestléovi mají opravdu za lubem.

Nemám ambici tímhle prosťoučkým článkem zachránit zeměkouli. Jen mi to prostě nedochází. CO JEŠTĚ se musí stát, kolik palmového oleje a piškotů musí být vyhlazeno, aby nám konečně plně docvaklo, co je to tady za real absurdistán, a že jen my máme možnost s tím něco dělat.

Hodně štěstí a lokální zábavy :-)

A namlsejte se na tomto interaktivním videu z budoucnosti z roku 2045, budete paf.

>> http://earth2045.com <<

::

Obrázky Pinterest: 1 : 2 : 3 : 4 :