čtvrtek 14. září 2017

Ukončení kojení

Abych mohla napsat o novém miminku a školce, musím to vzít postupně.

Takže nejdříve - jak jsmes Píďou ukončili kojení - respektive, co i takovému věčně nespokojenému savečkovi pomohlo, aby změnu rychle přijal.



Jednou v noci, bylo to přesně na Den Matek, jsem už byla tak vycucnutá, nevyspaná a zpřeválená, že už to víc nešlo a řekla jsem finální "končíme, miláčku".

Měli jsme v tu chvíli návštěvu. Návštěva to pochopila. Píďa zpočátku moc ne. Ale dál vysvětlím, jak jsem pomohla té jeho hlavičce to pobrat.



V lednu měl Eliáš dva roky, takže jsem kojila kolik? Dva roky a 4 měsíce. Ave já. Byla jsem v tu dobu už těhotná a kojení bolelo. Přes den už prso nějakou dobu nedostával, ale ty noci byly hrozný. Prakticky prokojený. Vlastně ve dvou letech a 4 měsících se ještě ANI JEDNOU nestalo, aby spal celou noc v kuse. A kdyby se aspoň vzbudil jednou, dvakrát, třikrát na cuc a spal dál, ale bylo to co chvíli, a to je prostě po takové době už na palici.



Někdo (Ondra:) říká, že jsem to měla utnout už dříve. Jenže! On po každém takovém pokusu zasomatizoval a byl pak týden nemocný! Z toho jsem usuzovala, že na to prostě není připravený a já ve výsledku taky nebyla.

V noci na Den Matek se to ale zlomilo, já už připravená byla a věděla jsem, že on to zvládne taky. A jak jsem tedy pomohla tomu, aby to jeho hlavička snáze i přes ten řev a protest pochopila?



Povídala jsem pohádku o tom, jak už je velký kluk a výhody velkého kluka. Že může jezdit na kole. Skákat na trampolíně. Lézt po žebříku. Házet kameny. Povídat si. Běhat. Atd atd. A že malá miminka neumí ani jedno, ani chodit a mají jen to prso. Prokládala jsem to příběhem o tom, jak se kojí malá koťátka a štěňátka a jak už pak taky jen lezou po plotě a po stromě, a že pak už taky mlíčko nepotřebují.


Trvalo to, tuším, 3 dny než na to uplně zapomněl a přijal to. Bez horečky, jak tomu bylo předtím. Uf. Zvládli jsme to. :-)



Jen dodám, že do týdne se sám odplenkoval (bez jediné nehody) a udělal ohromný pokrok ve vývoji. Více se osamostatnil, rozšířila se mu slovní zásoba a upravil se režim dne.

Celou noc sice nespí ani teď, ale většinu noci spí u sebe na posteli, která je vedle té mé, jen oddělená tlustým kojícím polštářem. Takže už občas spím i víc než 4 hodiny v kuse, když se poštěstí, a to se počítá :-D

Buďte paf, jako jsem byla já :)) Pusu! E.

P.S.: Ještě asi potřebuju dodat, že tím nedávám rady, jak to udělat. A nemyslím si, že je nějaký obecný návod, protože ne všechny děti jsou stejné. Taky si myslím, že pokud dítě pláče, tak to není horší konec kojení než u dítěte, které nepláče a přijme to tak v pohodě, jak jsem všude četla, že "to přece jde". Ano, u někoho může. U nás to taky hezky šlo, ale plakal. Nevnímala jsem to ale tak, že by to byl traumatický pláč, spíš jen takový uvolňující. A taky - byl pořád u mě v náručí, hodně se chtěl sám od sebe tulit a mazlit. Vlastně to bylo fajn a teď je to taky fajn :-)



pátek 25. srpna 2017

Tady orel!

Moji milí čtenáři, všech pět.
(Ahoj mami, ahoj babi, ahoj Ondro atd.)

Je tomu už drahně týdnů, co jsem tu něco zveřejnila. Jsem jako Pupalka dvouletá, která rozkvétá jednou za dva roky a pravidelně v devět večer... pravidelně po pár měsících mě lapí chapadla múzy a já se lapit nechávám. A ráda.



Ve chvílích, kdy o mě múza nejeví pražádný zájem se mám ale hezky. Plodně. :-) Snažím se žít život jednoduchý, radostný, v úctě k sobě a ke svému okolí. Neřeším kraviny a veselím se z maličkostí.

A taky sním. Jako sny. Jídlo ale taky, to sním většinou všechno.

To je dnes asi vše, co jsem vám tak chtěla povědět, moji milí. Ještě teda věc, co mě vrtá už dlouho:

Myslim, že v dnešní době už ta spousta keců ze všech stran (včetně blogů, vlogů a ebooků) nemá onu vypovídající hodnotu. A je to dobře, lidi se postupně unaví a namísto čtení cizího, začnou číst sebe. Zevnitř.

Takže i proto si omlouvám to, že "nebloguju", protože neplním ten virtuální prostor ztráty životního času celého lidstva.

Žijte sebe a buďte PAF :-)



Zdroj obrázku pupalky

čtvrtek 2. března 2017

Žiju.

Objevuju, co to znamená. Žít. Zní to divně? Já vím.

Včera jsem narazila na článek od Veroniky Krkavčí matky o ženství a sdílela jsem ho na facebooku Paní Pav. Článek naprosto vystihl mé aktuální rozpoložení.

Vím, že jsem to tu už několikrát psala a melu to stále dokola, ale ono je to tak postupné a intenzivní, tak mě to pohlcuje a dala jsem si "povolení" to jen nechat plynout. Být ženou, která je milující za každé (víte jak to myslím) okolnosti, důvěřovat, že je všehno dobré, umět držet svoje hranice a říkat si o to, co by mi pomohlo být v pohodě (tím myslím v souladu, tak, abych se cítila šťastná). Nehledě na okolní svět, nehledě na minulost.

Aktuálně mě hezky vystihuje tento obrázek:


...je mi jedno, co se děje ve světě, je mi jedno, co dělají sousedi, celebrity a co dělají "špatně/dobře" lidé v mém okolí. Já tvořím dobro na Zemi tím, že dělám dobro ve svém srdci, věnuji se tomu, co mé srdce žádá a laskavě k sobě si dovoluji prostě jen být, být ženou, která - když na to přijde - nemusí nic vysvětlovat ani o nic se snažit, protože když je pravdivá, tak se vytváří harmonie i v intergalaktickém prostoru a ne jen v sekulární rodině :-) a o to mi tady, jako ženě, jde.

Buďte nadšení ze svého života, buďte PAF.



pátek 6. ledna 2017

Pro štěstí 2017



Normálně se dávají na přáníčka třeba fotky dětí. Ne. Já si tam plácnu sebe... Ačkoliv pracuju na tom, abych byla šťastná a svět milovala bez výhrad a bezpodmínečně, ne vždy se mi to daří. Často si připadám, že ve své podstatě nevím, kam směřuju, přestože se neustále snažím o opak. Ano, jsem spokojená a jisté pokroky průběžně zaznamenávám, ale stále vím, že mám rezervy. Že bych nemusela tolik "životně prokrastinovat" a uměla bych více žít naplno. Více se smát a neřešit ptákoviny. A tak i nadále budu v roce 2017 pracovat every day na tom, abych byla happy. Neobviňovala se, neztotožňovala se s myšlenkama, nenakládala si na sebe další emocionální břemena a měla se ráda. Chci více číst, více studovat, častěji tancovat a více tvořit. Naučit se cítit tělo. Nechat život plynout v lehkosti. A to přeju všem, kteří to mají podobně jako já 😃 vám ostatním, co to už umíte, děkuju za inspiraci. Tak šťastný a nový! Muck :-*


Vaše Eliška.



Fenomen vánočního stromečku

Teď po Vánocích už to snad můžu říct: Taky vám připadají cizí stromečky tak nějak...divný? Divný, ale svým způsobem vám to je jedno? Že ten nejkrásnější a jediný ideální máte zkrátka vy, ale nikomu tyto své tiché úvahy necpete? Neříkám, že všechny cizí, ale třeba většina. Máte to tak? Docela by mě to zajímalo, připadá mi to jako tabuizovaná otázka trošku :-D Nicméně.


Zajímavé je, že si to navzájem neřekneme. Během adventu a svátků jsme k sobě jak na povel shovívaví a dosedá na nás vděčnost za celý rok. Ještě to chvíli po svátcích doznívá, ale jakmile vystrčí první krokusy na jaře hlavu, už taková sounáležitost nepanuje a začíná zase na plný obrátky až s příchodem dalšího adventu.


Nikdo neřekne: "Teda babi fuj, mně se zdá, že ten Tvůj stromeček je přeplácanější než makeup a zadnice německé pornoherečky." Nebo naopak "Ty ve, to ste si ten stromek nemuseli ani pořizovat, když tam máš dvě koule!" A já myslím, že to není jen o stromečku, koulích (teď myslím baňkách) a o pseudo-odvaze říct či neříct k tomu svůj názor. Je to přesně tak, jak to je - tedy o respektu, že ten druhý to udělal nejlépe tak, jak uměl, jak se mu samotnému líbí a když to nikoho neohrožuje, tak může mít na stromečku pověšené klidně starožitné vidličky (být hipsterka, tak se teď z toho nápadu poseru a na instáč hned posílám designový kus vidličky ze stromečku a v tichosti čekám na lajky) a nám to je volné.


Přeju si pro nás pro všechny, ať jsme schopní tento respekt ke svobodě jakéhokoliv vlastního, kreativního vyjádření držet po celý rok a ne jen o Vánocích. Ono totiž být předčasný hudrující důchodce (jak píše Jan Bílý) dokáže zkazit den.




Na závěr přikládám náš (samozřejmě nejkrásnější z nejkrásnějších;) stromeček a jdu zjistit, jestli #hipsterchristmas existuje. (Existuje a je to mnohdy minimálně inspirativní. ...)


Už i #hipstersanta existuje!

Náš malý vánoční skřítek:

Ještě chvíli a taky mu budu moct věšet světýlka na fousy! Tolik se těším!

Tak. Na zdraví a na respekt. Nejen o Vánocích.



P.S.: Já vim. Není to příliš vhodná volba slov k tématu Vánoc. Už mlčim...příště se namísto toho navážu třeba do nordic stylu. Ho ho ho ho!



Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...