O porodu, pevnosti a odpovědnosti

Stejně tak jako květina roste, kvete a semena zrají, nelze uspíšit vývoj dítěte. Zajímavé, že když pak přijde na jeho porod, jsme schopni ho urychlovat, popohánět a je těžké to vydržet. Zajímalo by mě, jestli i květinu bolí, když se z poupěte otvírá.

Míří na nás neustale velké množství podnětů. Tak moc nám chybí zakořenění, kdy stojíme pevně v sobě. Před porodem Jonáše jsem čuchla k tomu, jak bytí o samotě (přestože v normálním fungování života a rodiny) dokáže posílit. Cítila jsem se jako nezdolná, moudrá sekvoj. A to jsem ,,jen” vypustila sociální sítě, nepsala si tolik s kamarádkama přes Messenger a WhatsUp, a viděla se jen s těmi, se kterými jsem v tu chvíli se doopravdy toužila vidět. Trávila jsem čas s Eliášem, sbírali jsme šípek (teda já sbírala, on měl naštěstí období, kdy spal v kočáru), tahala jsem ho do lesa a nic jsem nečetla, až na pár příběhů od Iny May Gaskin. I proto jsem nepřispívala tady, i teď mi blog stojí.

Tolik mi chyběla rozhodnost a odpovědnost (ale nevěděla jsem to, myslela jsem si, že už v tom jsem dospělá). A v tom vnějším tichu mi jasně zacvaklo, že je úplně jedno, kde, jak a s kým budu rodit. Protože jsem sama sobě dala slib a důvěru, že se vždy rozhodnu podle svého pocitu. Konečně jsem tomu vnitřnímu hlasu dala plnou důvěru. Lepší je si to udělat blbě podle sebe, než kvůli někomu jinýmu.

Od podzimu (rodila jsem v prosinci) mi chodily pod ruku myšlenky, články a potkávala jsem ženy s příběhy neasistovaného porodu (>>> článek o porodu Jonáše). Říkala jsem si - tolik najednou? Proč? Copak mám snad taky porodit neasistovaně? Jasně jsem cítila odpověď, jen jsem jí sama nevěřila. Já přece nejsem tak vyZENovaná, že bych mohla rodit neasistovaně. To přece dělají jen ty ženy, které mají celý svůj vědomý život pod kontrolou, a tam já se teda zdaleka neřadím :D a tak jsem si ten pocit užívala, ,,koupala se v něm”, ale nepřipouštěla si, že by to tak dopadlo.

Zajímavé bylo, že když mi pak v noci začala odtékat plodová voda, a já byla doma sama, bez záložního plánu, nezalekla jsem se. Naopak, cítila jsem jen ten známý hluboký klid a důvěru. A tak jsem to tak nechala a nezačala ,,uměle plašit”, protože hlava mi samozřejmě napovídala - to je tragédie, co teď?! Je to jako dvě úrovně. Ta silnější, vnitřní, je klid, ta roztěkaná, je hlava, která se dá umlčet, když chceme a už to umíme rozeznat. Mě to zrovna v tu chvíli šlo, lucky me :-)

Tento článek jsem chtěla napsat už dlouho. S tím ale jak zažívám, že není třeba tolik mluvit, ani číst, nemám ani potřebu psát články. Abyste taky tolik nečetly, mé milé :)) Rozhoupala jsem se až s podnětem Martiny Chomátové, se kterou jsme udělaly rozhovor, k přečtení >>>TADY.

A jinak? Jinak žijeme krásně! Z Eliáše roste správňák a sebevědomý chlapík. Sice má své chvilky, ale už víme, jak na to. Jonáš má půl roku přes, má jeden zub, je to smíšek a neskutečný kliďas. Pláče jen když má hlad nebo chce spát (to spíš). Takže je to všechno tak snadné, že to mám vážně za odměnu za to, jak jsme si s Eliáškem procházeli (a stále ještě někdy procházíme) peklíčkem.

Rozlívá se ve mě teď taková velká vděčnost a pokora, vysílám ji nahoru do nebe, kolem světa pro všechny. Abych si zase, až budu v koncích (pravděpodobně opět dnes večer:)) sáhla do rezervy. Sice mi to moc nepomůže, ale vzpomenu si, že se umím radovat a cítit se pevná.

Buďte ze svého života mile paf a krásné léto všem!

Brzo zase něco napíšu... ;-)

Jak se Jonáš narodil.

O Herbíkovi.

Jmenuju se Herbert. Šel jsem si životem svojí cestou. A teď mám dojem, že jsem konečně došel do fáze, kdy jsem se rozhodl začít poctivě běhat. Mám za to, že je to skvělé. Budu fit, budu jíst zdravě, budu krásný a silný. A navíc ten čistý vzduch a prázdná hlava!

Koupil jsem si kecky. Tolik informací, co takové obyčejné kecky provází! Jestli ono by náhodou nebylo lepší běhat naboso...

Brzo se o mém běhání dozvědělo mé okolí, včetně doktora. Čím víc lidí to vědělo, tím víc se mě na to ptali. A často se ptali i na blbosti, jako třeba "a nebolí Tě nohy?" Jasně, že trochu bolí, ale tak jinak, převažují spíš příjemné pocity. Nebo často mluvili ve stylu "to já, když jsem běhal, to bylo peklo. A taky to počasí není furt ideální. Zpotíš se, zadýcháš, no, zkrátka, je to hrozný." Jak jsem jim měl vysvětlit, že je to jen zlomek toho všeho, co je kolem běhání? Nevysvětlil. Nesnažil jsem se. Pro někoho je běhání prostě odporný.

I pro toho mýho doktora. Vlastně ani nevím, proč do toho najednou začal tak šťourat. No a, tak běhám, ne? Buďte rád! Až si odřu koleno nebo vypíchnu oko o větévku, přijdu. Jenže ne. Pán má totiž najednou další profesní adrenalin! Ha, běžec! To máme první strašák - hyperventilace. Musíte dýchat pomalu a pak rychle, rozumíte? Aby se vám neodkrvily nohy. Dále bacha na vymknutý kotník! Musíte mít nohy takhle pevně a moc s nimi nekvrdlat. Nejlépe, kdybyste u toho mohl ležet na zádech, aby se nohám při tom běhu nic nestalo. A víte co? Pojďte, lehněte si na záda, já za vás tady se sestřičkou poběžím, Herbíku. Chytneme vám takhle hezky nožky nahoru, ták, a vy pořádně rychle dýchejte. Jako pejsek. Takhle si aspoň nevykloubíte koleno a my vás máme hezky pod kontrolou. Co říkáte? Že chcete vidět u běhání přírodu a mít čerstvý vzduch? Nezlobte se, ale teď vás bohužel nemůžeme dát k oknu. Navíc byste určitě nic neviděl. Ale můžeme vám tu zapnout klimatizaci! Myšlenky? No ty si klidně mějte, však nemusíte nic dělat, máme vás pod kontrolou, běžíme za vás, to nám to ale hezky jde, že? Šikulka!

Ták myslím, že už běžíme dlouho. Herbíku, jestli chcete doběhnout, tak byste měl teda přidat nebo vám budeme muset nějak pomoct. Mně už je to jedno, klidně mi uřízněte nohy, chci to mít za sebou a chci pryč.

A tak se stalo, že Herbertovi došly nohy.

(Herbert ještě slyšel, jak říkají "jěště že jsme vám teda pomohli, jinak by to dopadlo katastrofálně.")

Teď, když je po všem a má novou sílu a nové nohy, přemýšlí Herbert zase o běhaní.

Už vidí, kde se předtím stala "chyba".

Nyní chodí běhat v noci a běhá bos (protože přišel na to, že je to pro jeho dobře stavěné nohy lepší než i ty nejmodernější běžecké boty od najku, které se běh naboso snaží napodobit). A tak si dál tiše běhá a běhá skvěle, sám a má radost.

Jen se o tom nemůže moc s nikým bavit.

Ne, že by nechtěl, ale spoustu lidí má zafixováno, že běhání je hrozné, náročné, že je to utrpení největšího kalibru a není pro každého. A vysvětlovat a objasňovat svůj postoj těm, kteří svůj názor stejně nechtějí změnit, jen si ho chtějí stále dokola před sebou obhajovat a omlouvat, je jako boj s větrnými mlýny. To radši zase v noci bosý vyběhne a setká se s podobnými bežci na dlouhé trati, jako je on. Spolu tvoří nové trasy i pro chodce a běžce v keckách. A dost možná i pro doktory, co poznávají, že běh není o hýbání nohou v tabulkovém rytmu, ale je to následek a komplexní postoj k žití.

A jak to máte s porodem vy? :-)

::

Obrázky z Pinterestu: 1 : 2 : 3 : 4 : 5 : 6 :

Miminko, proč nejsi hlavičkou dolů?

Článek o tom, jak uchopit lekci, když se před porodem dozvíte tu strašnou zprávu, že je miminko v bříšku hlavou nahoru. 

Sedí tam jak paša. Nebo leží naštorc. Obojí zavání císařským řezem. Je vám hrozně. Takhle to přece nemá být! Přece chci rodit vaginálně a přirozeně. Tak proč? Co dělám špatně? Co mám udělat pro to, aby "se to srovnalo"?

Co mám srovnat já?

Nám se to stalo v 37.týdnu. V tomto týdnu už bývá často miminko dávno uložené hlavičkou dolů, vyčkávajíc na zrození. Nene, my si ještě potřebovali "něco" uvědomit. A že toho bylo...

Možnosti, proč se tak dítě stočí:

:: Miminko jako příčka.

Je vaše partnerství zdravé? (Upřímně...)

:: Miminko zachraňuje.

"Maminko, Ty se tolik bojíš? No to musí být teda hrůza. A císař je pro Tebe přijatelnější? Dobře, udělám to tak. Miluji Tě."

> Miminko zachraňuje rodičku.

Nechce ven, protože se rodička bojí porodu, má z něj mega strach. Miminko ji tímto posedem zachraňuje, protože dostává informaci "porod je děsivý, lepší je to "bez práce" (důležitá poznámka: nemyslím si, že císař rovná se porod bez práce!, jde o tu vysílanou zprávu miminku).

:: Miminko chce vědomou pozornost.

"Mamí, zpomal. Zastav se, zkus nic nedělat a jen si me všímej a vnímej. "

> Hladit, zpívat, číst břichu pohádku (já vím, je to divný, ale on je vevnitř fakt člověk!) 

Snížte nároky na sebe. Ne vždy musí být vše za každou cenu dokonalé.

:: Miminko chce i tátu cítit.

"Tatí, já jsem tadý!"

Tatínku, budete tatínek. Jaký to asi bude? ;)

(článek pro pány asi vzhledem k okolnostem napíšu brzo...)

:: Miminku jste vzali pravomoc. Pravo-moc. Právo-moc.

"Moc mi to plánujete. A co já? Kde je mé slovo?" 

> Přemýšlejte, kde byste měli povolit svá očekávání a jaké lpění přehodnotit. Dejte důvěru miminku, dejte důvěru tělu, že to umí.
Trávení oběda se také děje samo. 

:: Miminko má jiné pohlaví.

"Ještě jsem se nenarodil a už mě nemají rádi..."

> Chcete holčičku, 4x vám doktror potvrdil holčičku, ale v břiše trůní chlapeček? Nebo naopak?

Mimochodem, toto - nechtěná žena/nechtěný muž - je v nás podle mě docela časté, i když je dítě otočené "normálně" hlavou dolů...

:: Miminko je zmatené.

"Jsem ztracen! Zmaten, strach? Těšení? Tudy? Nahoru...? Nevím."

Odráží Vaše pocity.

> Pomožte miminku (a sobě) a povězte mu, že ho čeká porod. Že se budou svaly kolem něho mačkat a tlačit ho ven. Že je to v pořádku, protože díky tomu už budete spolu. Přiznejte si, že se třeba trochu bojíte, protože jste třeba ještě nikdy nerodili, ale že věříte, že to spolu zvládnete. 

> Držte dlaň na podbřisku, bodově tam dlaní vytvořte teplo a říkejte, že TAMTUDY dolů je to správně.

> Můžete si tam taky svítit baterkou. Světlo prosvítí břicho a zvědavé dítě jde za světlem. (Tomu moc nevěřím, ale říká se to.)

> Stejně tak tam dole můžete něžne cinkat malou rolničkou, jakože "u-u, tudy!"

> Moxování - vygooglete si, co to je za srandu a najděte si šikovného moxovače.

P.S.: moc nevěřím manuálnímu přetočení od doktora. Vetšinou se miminko zase otočí zpátky tak, jak bylo. Věřím, že dítě není hloupé. Je otočené z nějakého důvodu a to, že ho někdo otočí o 180stupňů neřeší, proč se tam tak usadilo. 

:: Miminko ví, proč je vaginální porod nebezpečný.

"Ne, tam já nejdu, to by byla sebevražda."

> Ačkoliv si spoustu lidí myslí opak, tak mimina vážně nejsou blbá!
Moc dobře vědí, proč do konkrétního fyziologického porodu nejít. Můžou mít nějakou překážku (např. zdravotní problém rodičky třeba po úrazu a podobné ňamky). Pak je císařský řez naprosto v pořádku a dítě vstupuje do života s láskou a vírou - "je-li nejhůř budu zachráněn, důvěruji okolí." A to je přece také fajn.

:: Miminko trucuje.

"Že nepřipadá jiná možnost porodu? A just připadá! Já potřebuji mít jiný vstup do života, než si vy myslíte, že já potřebuju."

> Milá ženo (a muži), je třeba si uvědomit, že ne jen ten přirozený porod je opravdový porod. Je třeba přijmout všechny varianty. Možná jste příliš zahleděni do své vlastní imaginace a naprosto odmítáte jiné alternativy. Miminko ještě není na světě a už vám dává lekci, jak rozšířit své pole láskyplné působnosti.

Přijměte i jiné možnosti porodu, než je ten ideální pro vás. Pro miminko může totiž ideální vstup do života znamenat uplně něco jiného. Třeba si potřebuje (a vy s ním) prožít něco jiného, než jste schopni ve svém omezeném horizontu vidět (pardon, to vás nepodceňuji, je to zkrátka tak). 

Buďte veselí. To, že se budete stresovat tomu moc nepřidá.
Když se dozvíte takovou zprávu a není to pro vás milé, prožijte si všechny emoce. Plačte, vztekejte se, ale vždy se uklidněte, vždy to miminku vysvětlete, co se ve vás odehrává a proč a jak byste si přáli, aby to bylo. A to by bylo, aby se neotočilo :) vždyť ono se za vámi také těší! Také se chce narodit (většinou) hezky. Přijměte tedy tuto lekci se vším všudy. A pokud i nadále zůstane čumáčkem nahoru, tak mu to neberte. Jen se přizpůsobte a milujte ho. Vždyť o tu bezpodmínečnost tady jde... ;-)

Buďte paf!

P.S.: Pokud jsem něco zapomněla, pište do komentářů. Pokud si vzpomenu já, doplním do článku. Paf!

Obrázky z Pinterestu: 1 : 2 : 3 : 4 : 5 : 6 : 7 : 8 : 9 : 10 :

Jak se Maxík Katce narodil

Ahoj Maxíku!

Vítej na světě. Ušel jsi dlouhou cestu. Celých devět měsíců a pak 7,5 cm, než ses sem dostal. Chceš povědět, jak ses narodil? Tak poslouchej a já Ti mileráda vše povyprávím.

Byla sobota, když Tvoje maminka poznala, že nastává chvíle vašeho setkání. Maminka se na porod celé těhotenství hezky připravovala. Přála si pro Tebe a pro sebe prožít porod tak, aby to byl co nejdůstojnější vstup  do společného života. Chtěla si udržet svojí zopovědnost za to, jak se bude vše vyvíjet a jak to dopadne. A to se jí povedlo, protože máš opravdu statečnou maminku.

Maminka odpočívala. Věděla, že musí šetřit síly a nezatěžovat tělo činnostmi, které nemají před porodem přednost, a které odváději pozornost. Tiše v soukromí domova jste se na sebe ladili. To vím, protože jsem byla s maminkou celý sobotní den na telefonu. Byla veselá a vtipkovala. 

Já jsem se k vám připojila kolem osmé hodiny večer. Byla jsem ohromená tím, jak to Katce slušelo! Říkala jsem jí: "Ty jsi tak nádherná, když rodíš!". Pohladila si bříško a lehce se na mě usmála unaveným úsměvem, odevzdaná tomu, co se s jejím tělem hodlalo další hodiny dít.

Dojeli jsme všichni tři do porodnice (dá se říct, že jsi jako velký kluk seděl v autě vepředu;). Než na příjmu všechno připravili, čekala jsem v čekárně. Měli tam takové ty velké hodiny, které ale už asi nikde moc nepotkáš. Vždycky když se pohla minutová ručička, udělalo to do toho rozlehlého ticha mohutné cvak. Na to jsem se ale nesoustředila. Venku totiž foukal nezvykle silný vítr a pršelo. Poslouchala jsem tupé klapání, to jak do sebe kvůli poryvu větru narážely venkovní žaluzie, a dolehla na mě magie okamžiku. Dnes se narodíš. Páni...

To jsou ty hodiny.

To je to pršení a bouchání žaluzií.

Čekal na nás sál číslo 3. Mám to číslo ráda. Ty taky? Na dveřích je nalepený obrázek čápa stojícího na jedné noze s uzlíčkem v zobáku, jakože nám už přinesl miminko. Čápi jsou ale ještě v lednu v Africe, to ví každé malé dítě, že jo.

Porodní asistentka Markéta byla od začátku velice milá a vycházela mamince v jejích požadavcích hezky vstříc. Vytvořily jsme tlumené světlo, maminka si udělala pohodlí a dál se odevzdávala stahům. Snažily jsme se co nejvíce odpočívat a docela se nám to dařilo. Když zrovna byla kontrakce, pozorovala jsem ze své židle bříško maminky a představovala si Tebe, jak Tě tam ty svaly dělohy šponují a jak se děloha vytahuje a zvedá. Vážně to bylo přesně vidět! A pak se bříško zase uvolnilo a vy jste měli zase chviličku klid před další vlnou.

Bylo to mírumilovné.

Intenzita hezky postupně rostla. Tak, aby to maminka zvládala přijímat. Cítila jsem z ní obrovské odhodlání udělat pro Tebe všechno.

Pohyb nám trochu ztežoval fakt, že musela být kvůli předchozímu císařskému porodu Majdalenky neustále připojená na monitor. Myslím ale, že i přesto mohla zaujmout přesně takovou polohu, jakou by měla i bez monitoru.

Když začalo přituhovat, přišel pan doktor a mimo jiné padl i návrh, že se dá porod urychlit. Tvoje maminka ale i přes nepohodlí bravurně dovedla odolat. Obdivuji ji za to, jak to zvládla diplomaticky ustát. Ty jsi ji za to odměnil dalšími poctivými stahy, které Tě posunuly zase o kousek blíž k její náruči.

Pozdě v noci, kdy už i v porodnici zhasly světla na chodbě, měla Tvoje maminka oči už jen zavřené. Když je otevřela, měla nepřítomný pohled. A to je pro porod moc důležité. Znamená to, že se plně oddala tomu, aby ses mohl hezky dostat na svět.

Porod je samá vlna.

Nahoru.

Dolů.

Až najednou.

Je klid.

Kontrakce přicházely častěji a byly silnější. Čas plynul. Hladila jsem Katku po zádech, přidržovala sondu monitoru na bříšku (aby snímal a nemuselo se do porodu zasáhnout a Ty jsi nemusel mít sondu přímo tady na hlavičce). Bylo vidět, že už je to pro maminku vyčerpávající. I když maminka zná "pravidla" hypnoporodu a umí se uvolnit, bylo vidět, jak je bolest silná. Naštěstí si žena i v takové situaci umí spočítat, že je ta bolest dobrá, protože Tě (nebo jiné malé miminko) přivede na svět. To ale nemění nic na tom, že už Tě chce mít v náručí a mít to bolavé za sebou :-)

Porodní asistentka Markéta už s náma byla od určité doby až do konce. Dynamicky radila mamince, jak má tlačit a dýchat, povzbuzovala ji jak nejlépe uměla a chválila ji, protože maminka poctivě plnila její rady. Začalo jít do tuhého, už jsi byl totiž skoro venku. Přišel i pan doktor, který zhodnotil situaci a s jeho pomocí jsi se chvíli po 3 hodině ráno narodil. Byl jsi takový malý, červený uzlíček. Byla jsem šťastná, když jsem viděla, jak se hýbeš (ale nepláčeš), a když jsem viděla, jak se mamince okamžitě ulevilo, že už Tě má u sebe.

Konec byl trošku dramatický, Ty ses docela hodně nalokal té špatné plodové vody, ale to Ti z bříška zase odsáli. Zatímco maminka porodila ještě Tvojí placentu, šla jsem s Tebou do vedlejšího pokoje, kde muselo proběhnout tradiční měření a vážení. Když jsem musela čekat, než Tě budu moci vzít zase za maminkou, hladila jsem Tě klidně po čepičce, vítala Tě v bezpečném světě s říkala jsem Ti, že je maminka v pořádku, že se na Tebe těší, a že už za malou chviličku budete spolu. Měl jsi stále zavřené oči, otevřel jsi je pořádně až u maminky v náruči.

A od té doby jste pořád spolu. Tu čepičku, po které jsem Tě hladila, tu už neoblékneš, ale za to jsi vystřídal spoooustu jiných čepiček, které Ti maminka pořídila. A tam u té porodnice byl taky zvonec a pohádky je konec. (Kopec tam nebyl, protože tady v polabské nížině těch kopců moc není :-)

::

PS: Příběh je zveřejněn se souhlasem Katky.

Obrázky z Pinterestu: 1 : 2 : 3 : 4 : 5 : 6 : 7 : 8 : 9 : 10 : 11 :

Eliška Valová jako dula poprvé!

Mám vystudovaný kurz porodní duly. Nikdy jsem u porodu předtím nebyla, poprvé až u toho našeho, kdy se Eliáš narodil.

Bála jsem se, že můj zájem je pouze teoretický (něco jako když učitel managementu nezvládne uřídit ani pobočku McDonaldu). Že až budu u opravdového porodu, že to neunesu a uvědomím si, že to vlastně dělat nechci. Ale i tak to vyšlo a já mohla Katku skutečně doprovodit. 

Zjistila jsem, že je to přesně to pravé pro mě, a to nejen kvůli tomu, že se rodí především v noci :) Potvrdilo se mi, že jsem v takových vypjatých situacích překvapivě klidná. Byla jsem soustředěná a láskyplná. Chtěla jsem z lásky objímat i porodní asistentku Markétu, která k nám chodila. (To by čuměla:))

Koncentrovala jsem se na přítomný okamžik a důvěru. Když se o mě pokoušely pochybnosti a strach, ihned jsem je detekovala a rázem vypakovala. A zase mi bylo hej. Úžasné, tak ladný si představuju "život".

Přesně jsem věděla, co mám dělat, co mám říkat. Kdy mám naopak nic nedělat, kdy mlčet a nechat Katku sama se sebou. Bylo to jak tanec, kdy obě strany znají kroky (i když Katka nad tím asi tak nepřemýšlí:)) Také teď vidím své nedostatky, na kterých potřebuji zapracovat.

Jsem vděčná, že mám za sebou takovou zkušenost. Nabilo mě to elánem do dulování. Uvědomuji si, že to mohlo být "štěstí začátečníka".  Mohlo to být horší, mohlo jít třeba o život, ale to teď (díkybohu!) nešlo.

Cítila jsem z Katky její sílu, že to zvládne a jen jsem jí připomínala, že ji tam má. A ona to dala, odhodlaně porodila víc než čtyřkilového syna a ohromně jí to u porodu slušelo.

Jsem paf... Jak a kdy to asi bude příště? :))

Ps: Ondra s Eliášem to spolu přes noc taky zvládli. 

Jsme tým!

::

PS: Další článek bude příběh pro novorozeňátko Maxíka o tom, jak se narodil. Stay tuned ;)

Obrázky z Pinterestu: 1 : 2 : 3 : 4 : 5 : 6 :

Jak se Eliáš doma narodil

Předně je třeba ještě říct následující:

:: Ano, rodili jsme doma. Plánovaně. S porodní asistentkou. (a nikomu jsme to předem neříkali)

:: Uvědomujeme si rizika takového činu a vzali jsme je čistě na svou zodpovědnost.

:: Porodnice byla od domu 20 min pohodovou jízdou.

:: Rozhodnutí rodit doma není unáhlené. Je to o životním postoji a umění pracovat sama se sebou.

... ale co já bych tady o tom zase dlouze povídala, když to hezky sepsala ekonomka Markéta Šichtařová.

Promiňte, že rychleji natře mravenec plot u letiště, než to přečtete. Už tak jsem románové části zkrátila jak jsem nejlépe uměla. Enjoy!

:: 

Eliška

Poslední kontrola u porodní asistentky v Praze.

Na další plánovanou v pondělí už jsme jet nemuseli. Porod přišel totiž v sobotu.

Jakékoliv chození pro mě bylo náročné, břicho tvrdlo. Měli jsme za sebou náročné stěhování z pražského bytu do domu u HK, takže mi odpočinek přišel vhod a zaslouženě.

Ondra si dal počítač vedle gauče, abychom byli spolu a ne každý v jiné místnosti. I když jsme občas mlčeli, bylo fajn být spolu. Bavilo mě na něj koukat a představovala jsem si, jaký bude táta.

Dny trochu splývaly, hodně a tvrdě jsem přes den spala, až jsem se občas bála, že zaspím samotný porod. Což bych nerada, chtěla jsem ho prožít v klidu. To se ve výsledku docela povedlo...


Ondra

Poslední dny byl už klidný. Postupně mu docházelo, že nemá smysl se stresovat, že on sám toho stejně už moc neovlivní. Vlastně mu bylo buřt, kdy to přijde, hlavně aby byla Eliška a dítě v pořádku. Samozřejmě, že mu záleželo na tom, aby jeho dítě přišlo na svět mírumilovně v respektujícím prostředí. Vždyť o tom vedli s Eliškou celou dobu, co se znají, dlouhé debaty. Ale teď, čím to bylo blíž, tím víc se utvrzoval v tom, že on je tu jen pro podporu. Vlastně se i těšil.

Ten večer byl ještě na počítači, který si přinesl do obýváku, aby mohl být u krbu s Eliškou a dělat na fotkách. Eliška má zálibu ve čtení nahlas a Ondru baví ji poslouchat. Má rád její hlas a vždycky, když si zívne (což u toho čtení dělá často a on nechápe proč), přijde mu to zvláštně roztomilé. Zrovna dočítala Třetí oko, příběh o Lobsangovi, ten má obzvlášť rád. S poslechem byla ta piplačka na počítači přecejen snesitelnější.

Eliška

Je půlnoc. Proč nechodím spát v osm?! Tak vyčůrat a dobrou s kobrou.

Ups, to je hlenová zátka! Nemýlím se. To předtím ty dva týdny jsem se x-krát mýlila.

V duchu hlenové zátce děkuji, splnila svou funkci na 100%.
Cítím ten lahodný cit upřímné vděčnosti. Děkuji za Tvé služby hlenová zátko, jsi skvělá. Asi bych to měla napsat Katce...

sobota 17.1.2015, 6 minut po půlnoci

Katka

Někde mezi přerovnávání slaných mís od popkornu v myčce a utírání prázdné kuchyňské linky jí najednou pípla smska. Sběžně zkontorolovala čas na hodinách nad dveřmi a cestou k telefonu si v pase dotáhla povolený uzel na županu. Přečetla si text a projela ji nepatrná vlna vzrušení, jako pokaždé při takové zprávě. Byla už u tolika porodů, ale vždycky ji ta vlna překvapí. Přemítala, že se asi tím vzruchem aktivují buňky ke správné akci, nebo co. Pak ale odložila takové myšlenky spolu s telefonem a šla ještě do obýváku, protože spát po filmovém večeru zatím nikdo neodešel. Prohlásila, že možná dnes "pojede", oblíbala na dobrou noc všechny včetně kocourka (který jediný jí místo "ať vše dobře dopadne" zavrněl "ještě hladit") a odešla do postele.

Eliška

Připadám si najednou "odšpuntovaná". Z teorie vím, že porod může přijít klidně až za týden, ale cítím (a zatím si to nepřiznávám), že je to tady.

Před Ondrou také ještě mlčím. Nic jiného se zatím neděje, tak jsem stále v klidu. Když píšu Katce smsku, nedávám na sobě znát žádné rozrušení a spíš než někoho jiného uklidňuji především sama sebe. Dnes se nic dít nebude. Ne, dnes ještě ne, přece. Ale něco vzadu mi říká, že se neobalamutím...

Ihned po odeslání smsky Katce cítím dosud nepoznané chvění v těle. Ok, je to tady. Jdeme na to. Jsem ready. Né, já vlastně nejsem! Zrovna jsem se chystala jít spát! Musím na záchod. Ach jo, já bych tak chtěla jít spát.

"Ondro?" (Ehm, jak se to říká? - asi budu rodit, miláčku?) "Miminko se asi chystá ven. Já nevím, něco se děje."

Ondra

Cítil, že je z toho civění do obrazovky unavený a těšil se do postele. Proto, když Eliška opatrně nadnesla, že se "něco děje", překvapil ho jeho drobný vnitřní úlek. Dnes? Jak to? Samotnému ta otázka přišla stupidní a byl rád, že ji neřekl nahlas. Najednou mu začaly v hlavě vířit otázky, až tam najednou měl úplně vymeteno. Co má teď teda vlastně dělat? Fandit? Držet Elišku za ruku a masírovat jí bedra? Nebo má začít napouštět porodní bazének? Ksakru, to měl začít ale už tak před hodinou, aby si tam mohla teď vlézt. Najednou si uvědomil, že k němu Eliška mluví. Asi vycítila jeho chvilkové odpojení (což ona vycítí skoro pokaždé) a v klidu mu říká, že má jít spát. Spát? Teď? To mu přišlo nesmyslné, přestože spolu probírali obecný harmonogram porodního procesu dopodrobna už asi dva(cet)krát. Viděl ale, že by byla Eliška radši, kdyby zůstal u ní bdělý, a tak spát nešel. Stejně by se mu v tom pohotovém stavu nepodařilo usnout (a potěšilo ho, že také umí vycítit rozpoložení Elišky).

Eliška

Jsem sama v koupelně, Ondru nechávám odpočívat a se svými pocity. Aktuálně tu mám svoje, který musím nějak zvládat. Proč pořád ten záchod? To mě nebaví. Chci tančit, chci kroužit boky, chci červené šaty. No, stejně by mi v nich byla zima.

Na aplikaci v telefonu měřím délku a rozestup kontrakcí. Připadá mi, že přituhuje, ale zpětně mi to aplikace nepotvrzovala.

Ondra

Chce být účastníkem a tak se ujal mačkání tlačítka start/stop v aplikaci. Přišlo mu vtipné, že Eliška při začátku každé kontrakce řekla "start" a na konci, když kontrakce odezněla, pronesla zcela vážně "stop". Musel se trochu držet, aby se nezačal nahlas smát, protože si vzpomněl na "stěrače stírají, klakson troubí" z filmu Vrchní prchni, ale nebyl si jistý, jestli by Elišku ten vtip teď také tak pobavil (přestože ji rozesměje téměř všechno - za což ji taky miloval).

Katka

Katka s kolegyní Petrou zůstaly stát ve dveřích a chvíli jen pozorovaly dění, které se před nimi otevřelo, aby si udělaly obrázek o fázi porodu.

Ondra vypadal uličnicky, něco mezi natěšením, vyplašením a jistotou nabitou z jejich nové přítomnosti. Takové "vím-co-se-děje-ale-díkybohu-že-jste-tu".

Eliška mu klečela mezi koleny, o která se opírala, a právě snažně prodýchávala kontrakci. Po stahu se na ně snažila usmát a bylo znát, že jako každá rodička už chce mít to miminko v náručí místo v porodních cestách.

Katka Elišku vyšetřila a zprvu nevěděla, jak má Elišce říct, že "se to teprve připravuje a ještě ani nemusí jít o porod." Nedá se ale nic dělat, musí vědět, jak to je.

Bylo vidět, že to nebyla pro Elišku ideální informace, ale bylo to prostě konstatování zjištěného nálezu a bylo třeba, aby Eliška začala šetřit síly než je takhle zbůhdarma vyplýtvala na začátku. Uvelebily se s Petrou teda na gauči u ohně a dělaly, že tam nejsou, protože stejně tam teď byly k ničemu. I proto se rozhodly kolem deváté zase odjet, protože z jejich pohledu se nic nedělo a jak známo, občas je dobré místo opustit, aby se události rozpohybovaly.

Eliška

Bolest zvládám, zatim. Jsem na čtyřech a pravidelně vydávám mručivý zvuk podobný grizzly medvědici při sběru borůvek.

Intenzita s každou kontrakcí trošku vzroste. Z toho mám jakousi masochistickou radost. Říkám si, že s každou tou bolestí jsem blíž konci.

Ondra mluvil s Katkou. Jede sem. To jsem ráda, počítá s námi. Má ještě jednu rodičku, tak jsem ráda, že jsme nezačaly rodit naráz. To už by mě teď vážně naštvalo.

Až na to, že mi břicho paralyzuje bolest, si vedu, myslím, dobře. Nevím, nemám zkušenost, ale počítám, že s takovou intenzitou bude bejby za hodinu venku.

Katka je tu. A ještě někdo s ní? Proč? Jo vlastně to je dobře. Brý den, hádejte co mám?! Miminko! 

Cože prosím?...připravuje? "Nemusí být porod?" No tak to snad.... A co s tím teď? Já odmítám být týden takhle na borůvkach "vrrrrr brrrrrrrr". Kde jsme to byli? Jo. Takže mám odpočívat. Jak se to, prosím pěkně, dělá v takovém stavu?

Mé sebevědomí je pryč. Začínám propadat zoufalosti. Vždyť mělo být bejby za hodinu venku! Nemůžu jíst. A pořád ten můj soukromý triatlon záchod - lehnout - kontrakce. Katko, máte pohodlí? Jsou tam jablka a dejte si čaj. :-)

Záchod - lehnout - kontrakce. Je to psycho. Ukrutně mě to lehání bolí, je to horší než stále vybíhat do 4.patra s totálně namoženýma nohama.

Děsím se každé další kontrakce.

Zkoumám je hodně zblízka.

Testuju, na co reagují.

A když pomyslím na to, tak jak to bolí?

A když se zkusím uvolnit takhle, tak jak kontrakci cítím?

A prosím, kdy to skončí?

Ne, to nemůžu zvládnout takhle. Dala bych všechno za to, kdybych mohla bezbolestně tady ležet a spát jako Ondra.

Nádech - výdech.

Nadechuji klid - vydechuji napětí.

Mávám si k tomu rukou, jako kdybych létala.

Pomáhá to, další kontrakce je snesitelnější. 

Odjíždíte? Dobře. Já si tu budu dál tiše odpočívat v pokoji. Budeme vám volat. Kolik je? 9 ráno, ok. Už nemůžu...

Nádech - výdech,

nadechuji důvěru - vydechuji napětí.

Ano, to je porod.

Svaly pracují.

Tělo funguje tak, jak potřebuje.

Jsem zdravá, miminko také.

Děje se jen to, co se dít potřebuje, aby se k nám miminko dostalo na svět.

Holčičko naše. Pokud jsi chlapeček, tak jsi samozřejmě také vítán. Už brzo se pomazlíme, jo? Pojď tak, jak potřebuješ. Nechávám to dít skrze své tělo. Auuu uuuffff.

Ano. Říkám kontrakcím ano, už brzo bude konec. 

A tak pořád dokola.

Sbírám síly.

Prosím všechny andělíčky, aby tu byli se mnou.

Prosím všechny ženy, které na světě rodily, aby tu byly se mnou.

Potřebuji cítit ženskou sílu. Potřebuji se vrátit do pocitu, že na to mám a že to fyzicky i psychicky zvládnu. Je mi jasné, že bez tohoto čistého vědomí to nedám.

Necítím strach, to by byl pro mě povel pro porodnici. Cítím, že potřebuji jen čas. Uvidí se, jestli si řeknu o pomoc (porodnice), nebo se mi povede tu potřebnou sílu nasbírat. Jsem soudná, vím, kde mám hranici a kdy už by to bylo pro porodnici. Tam ještě ale nejsem. Nádech - výdech, nadechuji blankytnou důvěru, vydechuji tmavé napětí...

Kolik je? Po poledni. Tak a dost, už mě to nebaví, konec sebelítosti. Říkam ano! Nadechuji důvěru - vydechuji napjetí.

"Ondro? Asi budu zvracet." Promiň.

"Ondro? Volej Katku, kontrakce se změnily, začínám tlačit".

A nejde to brzdit. Jak můžou v porodnici říkat ještě netlačte, vždyť s tím nejde nic dělat! To je taková síla, to je úžasný!!

"Cože, mám jít do vany a na pravý bok?" Která je pravá? Jo a bez pyžama, aha...

Co to je? To řvu já?!? No páni!!! :-) to je super. A cítím se jak znovuzrozená! Oplývám silou, to je úžasný!

"Ondro? Katka to asi nestihne." To je neuvěřitelné, fyzicky cítím, jak děloha vypuzuje a tlačí dítě ven. Mám zbystřené smysly. Přestože mám zavřené oči, vidím. Dokonale vnímám miminko. Vím, že je v pořádku, cítí dynamičnost této fáze.

Je to jeho fáze.

Prochází tunelem ven z lůna na svět.

Objímám ho zevnitř.

Nemluvím na něj, jen mu posílám poštou po citové šňurce důvěru a klid, má čas.

Cítím se tak silná, VÍM, že to dobře dopadne. 

Ondrovi při každé kontrakci řvu do ucha a drtím ruku. Moc to nevnímám, děje se to samo. Kdyby mi někdo říkal "nekřičte nám tady", přála bych mu to zažít, tu nepředstavitelnou sílu.

Katka prý jede. Je mi to jedno. Rozčilují mě vlasy v obličeji, chtěla bych si revitalizovat culík, uvázat ho pevněji nahoře, ale nemůžu zvednout ruce nad hlavu. Odmítám vylézt z vody. Vlastně se vůbec nechci hýbat, když je to tak dobře rozjeté....abych to nepřerušila.

Je mi božsky a jako bohyně se cítím (i když tak uplně nevypadám).

Najednou se vedle mě zjevila Katka. Říká, že už jen chviličku, že si můžu sáhnout miminku na vlásky. 

Záhy se dostavuje děsivý pocit tísně. Najednou jako kdybych si nedovedla představit, že miminko porodím! Skončete to někdo! Už konec, fakt, končím. Odcházím! Dodělejte si to tady beze mě, ano. Chci umřít, nikdy to dítě neporodím. Najednou mi bleskne hlavou věta z dulího kurzu "těsně před koncem se žena dotýká hranice života a smrti." A síla se mi vrací.

Na další kontrakci vylezla hlavička. Vysela mi pod vodou mezi nohama jako rolnička. Už chci i tělíčko, takhle napůl mi to přišlo divný.

Na další vlnu mi celý miminek vyklouzl Ondrovi pod vodou do rukou.

Miminko začalo řvát, to mě trochu znepokojovalo, jestli jsem ho neporodila špatně.

Asi mu byla zima, když v břiše měl 37st. Na tolik se koupelna ani za těch 16 hodin nevytopila. 

(pozn.: Eliáš je zimomřivý, klepe bradou i v 35st. vodě)

Nevím kdo to zjistil (já ne), že je to kluk. To bylo radost a překvapení! Já čekala s 99% určitostí holčičku (o tom taky napíšu..)

Opatrně jsem vylezla z vany. Nohy byly paralyzované, protože nechápu, kdo si do tak velkýho baráku pořídí nejužší vanu na světě. 

Ležela jsem s chlapečkem na zemi na žíněnce, kde jsem předtím takovou dobu tiše trpěla.

Pohoda se dala krájet, balit do balíčků a rozesílat do celýho vesmíru.

Začala se do mě nalévat obrovská vděčnost...

S Ondrou jsme pozorovali, zda je vybrané jméno Eliáš kompatibilní s tím cvrčkem, co na mém hrudníku kymácel hlavou ze strany na stranu a hledal bradavku. Bylo to neuvěřitelné, že takový Píďa malý je tak silný, odhodlaný a naprogramovaný. Přesně věděl, co má hledat a kde to má najít.

Když se mu během hodiny povedlo poprvé přisát, bylo to jako završení celého toho porodního martiria. "Už bude jen dobře." I proto jsem následnou cestu do porodnice kvůli šití (velké poranění pravděpodobně kvůli té pozici ve vaně) zvládla naprosto zharmonizovaná. Vše se událo dokonale a mě nemohla zkazit náladu ani nepříjemná, nechápavá sestra, ani vystrašené pohledy 5 lidí, kteří viděli domarodiče asi poprvé v životě a čekali spíš zarostlé, ušmudlané pralidi co se umí domluvit jen posunky, než normálního člověka s distingovaným vystupováním, používající mobilní telefon a v módním oblečení. Dlouhé čekání v čekárně už bylo to poslední, co by mě rozhodilo. Mladý pan doktor byl skvělý a vše je v pořádku.

Vrátili jsme se domů, zalezli jsme pod peřinky a nevylezli týden. Po pravdě, dřív mi to ani nešlo. 

Hormonální koktejl se rozjel. Nakažen i Ondra. Kojení frčí dodnes. Katka říkala "porod za odměnu".

Jsem za to, jak to dopadlo, neskonale vděčná. Každým dnem víc a víc.

Těch 12 hodin (především psychického) utrpení bylo peklíčko a budu si to muset ještě v sobě před druhým porodem vyřešit. Jsem ale ráda, že jsem tomu dala čas a ustála to. Za to na sebe můžu být pyšná, přestože to tak ještě uplně necítím. Ale to přijde a pak přijde druhé miminko... ;-)

Dvě věci:

1) kdyby to bylo v porodnici, jsem přesvědčená, že by mě už medikovali nebo rovnou řízli, protože by to spadalo do škatulky "porod nepostupoval". 

Ve skutečnosti jen tělo dokonale reagovalo na mou mysl, která říkala "jestli se to trochu zhustí, nedám to", a proto se tolik hodin nic nedělo. Až když jsem nabrala opět sílu a odhodlání, tak se v tu ránu spustilo vypuzení miminka a závěr byl naprosto úžasný.

2) naše porodní asistentka je anděl a k příštímu porodu si určitě vezmu ještě ženu dulu - díky této své zkušenosti dovedu naplno ocenit dulí práci. Teď jsem dulu na poslední chvíli už nesehnala a neuměla jsem si jakožto nezkušená provorodička říct o pomoc Ondrovi, který ale i tak odvedl vynikající "práci" a byl mi tou nejlepší oporou. Je statečný a má můj neskonalý obdiv a velký vděk.

A tam u toho domečku byl kopec, tam na kopci zvonec a pohádky je konec.

::

Mohlo by Vás zajímat:

Jak přežít porod

Porod doma ku finančnímu trhu
Oslava 1 roku mateřství

Odkaz na skvělý článek ekonomky Markéty Šichtařové s názvem "Zakažme domácí porody"

v den 1. narozenin alias završení 1. roku mateřství

.