pátek 23. prosince 2016

Píše paní Vánoceová

Dobrý den, vážení a milí mí.

Dlouho jsme se neviděli a neslyšeli. Připadá mi to jako rok. Nu, ale jsem tu a budu tu chviličku s vámi.

Vidím, že jste udělali za ten rok velký kus práce. Tolik lásky jste ve svém srdci vytvořili! Zároveň jste spotřebovali hodně toaletního papíru. Potkali jste spoustu očí, došlápli opravdu spoustu kroků a došli až tam, kde jste teď. Gratuluji. Jen tak dál a zase lépe.

Cítím, že už nepotřebujete tak vehementně uklízet a uvědomujete si, že chcete svátky prožít klidně. A děláte pro to uvnitř sebe všechno. To je prima. Jsme tím zase všichni o kousek dál. Nejtragičtější (a zároveň nejkomičtější:))) přichází chvíle těsně před večeří. Tak na to myslete, ať to máte i tam v klidu. Držím palce, bude to dobrý. A pak bacha na kosti.

Víte, já mám Vánoce ráda. Všechny ty světýlka a to, jak jsou na sebe lidi hodní. Mělo by to tak být průběžně posvátné celý rok. Nemyslím ty světýlka. Myslím ten klid na duši. V rychlých všedních dnech si dovolit pravidelné pomalé prožívání, načančanou tabuli i hostitelku a hlavně to, jak skrze dárky ze sebe rozdáváme blízkým radost. Bez pocitu vynahrazování čehokoliv. Dávno to není o množství, ale o síle. (Nebo aspoň někde:) ale co já tu budu rozumbradovat, vždyť vy jste páni svého života a v každé chvíli děláte to, aby vám bylo co nejlépe. Tak v tom vesele pokračujte, ono se vám to "vrátí". 

Tak šťastné a veselé :-)




středa 12. října 2016

Menarché po porodu

Dlouho jsem se rozhodovala, jestli to tu psát, nebo ne. Ale vzhledem ke svému slibu (sama sobě) otevřenosti a k tomuto článku, sdílím:



Žehnám svým očím, aby zřely ryzost a viděly ve všem krásu.

Žehnám svým rtům, aby pronášely pravdu a líbaly tak i své milované.

Žehnám s díky svým nádherným prsům, které plně vyživily a konejšily své dítě.

Ženám svému srdci, aby otevřeně milovalo a bylo upřímně milováno.

Žehnám svému lůnu, pro posvátný dar života a posvátné krve.

Žehnám svému pohlaví, abych přijímala s láskou a radostí.

Žehnám svým bokům a kotníkům, jako ztělesnění půvabné ženskosti v ladné spolupráci při chůzi :)

Žehnám svým chodidlům, aby cítily Zemi a spojení v každém kroku po mé cestě.


Žehnám tomuto večeru a všem svým blízkým (i neblízkým:), se kterými "tu teď" trávím čas. Oslavujte se mnou, stačí trochu, v duchu, myšlenkou, radostí. Jedné ženě se po 3 letech vrátila menstruace. Je to malý krok pro rozvojové lidstvo, ale velký krok pro malou ženu, která je stále od evoluce ovládaná (víceméně) přírodními zákony.

S vděčností a radostí, já.


Fotil můj dvorní fotograf Ondra Vala | www.ondravala.cz nebo taky www.bilacerna.cz že jo, víme, a taky www.photojam.cz samozřejmě ;-) muck! Paf!

P.s.: text "Žehnám.." jsem si upravila ze základu Menarché od Báry Nádvorníkové.


úterý 4. října 2016

10 tipů pro plné partnerství v rodičovství


  • Držte si své hranice, ale překračujte je občas pro chvilkové dobro a podporu partnera.
  • Hlídejte si, ať máte čas sami na sebe a taky svůj společný čas. Nejlépe pravidelně.
  • Vyhledávejte maličkosti, které vám dělají radost.
  • Buďte na sebe vlídní a koupejte se ve vzájemné přízni.
  • Buďte upřímní nejen k partnerovi, ale především k sobě. Pokud řešíte něco, za co se stydíte, o to víc je třeba vše říkat na rovinu a dávat všemu správný význam.
  • Mějte pochopení.
  • Při každé možné příležitosti se držte za ruce, obejměte se, pusinkujte se, vášnivě se líbejte. Dítě v tu chvíli neřešte.

  • Milujte se, přestože jste unavení. A užijte si to. (Nebo se aspoň mazlete!)
  • Uvědomte si, že děti nejsou na prvním místě. Tam je váš partnerský vztah. Tečka. End of story.
  • Dívejte se do očí, plánujte lumpárny, dělejte všední dny veselé, neřešte tolik úklid a svůj perfekcionismus. Včetně přesvědčení typu "moje dítě ochutná cukr až v osmnácti!"...


To jsou takové trapné obecné kecy, které samy o sobě nezpůsobí, že i když to všechno budete dělat (prcat na kuchyňském stole jak orangutani, chodit běhat, vařit jak v Alkrónu atd.), budete mít škatulkově ukázkový vztah jak z časopisu (nebo jak se zá-vidí na Instagramu).

Být partneři a mít u toho dítě je fuška, ale jde to. Musí jen oba chtít (vykřičník), nemít nepřiznané psychické, mentální, emocionální problémy, být už nějak vyzrálí nebo se to aspoň snažili zlepšovat, znamená to sem tam upustit od něčeho, co pro mě bylo důležité, abychom situací prošli všichni s úctou a v pohodě.



Jasně, že se láska vytrácí, protože je to kolotoč vyměněných plín a domácích prací. A stejně jako ty plínky jde pak energie do hajzlu. (Pardon.) (Ne, nesplachuju je, myslím obrazně řečeno.) Ono se může zdát, že je všechno v pohodě, miluju Tě sem, miluju Tě tam, ale když není člověk upřímný sám k sobě a není dostatečně silný na to, aby si to sám před sebou všechno ustál, obhájil a držel se v naladění svých dřívějších základních hodnot (jako "ano, beru si tohoto muže/ženu v dobrém i zlém"), může to skončit.... skončit.

Takže, pravda a láska vážně vítězí, ale ne nad "něčím", nýbrž v nás.


Pro dnešek myslim už stačilo.... :-) děkuju za přízeň a děkuji svému muži, že si ho můžu vážit a on mně.

"Lev má rád, když jeho lvice běží stejně rychle.
Ale všichni v okolí musí vidět nejdříve jeho hřívu."

::

P.S.: Promiňte mi ten sladkobolný patos na konci (vy víte, že to nemám ráda:)), ale teď to prostě nešlo. Teď to bylo velké...... Držím vám (nám všem) palce.


Obrázky z Pinterestu: 1 : 2 : 3 : 4 : 5 :


čtvrtek 15. září 2016

Malý velký profesionál

Milá mami.

Je mi rok a půl. Už jsem tedy dost velký na to, abych koukal na youtubu na pohádky. Jak dlouho budu chtít. Když mi to ukončíš dřív, než budu já sám chtít, jsem dost velký na to, abych Ti dal najevo, že ještě ne. Řevem samozřejmě, protože na mluvení jsem ještě moc malý. 

Jsem dost velký na to, abych si mohl vybrat jídlo, jaké chci jíst. Ale ještě malý na to, abych Ti přesně popsal hned napoprvé, na co mám chuť a víš sama, že jsem od přírody nimral. Jo a radši mě prosím krm, protože jsem ještě malý na to, abych si nezamazal pusu a prsty (to nemám rád, je to nepříjemně lepivé).

Jsem dost velký na to, abych si hrál sám. Ale sama víš, že jedině, když u mě sedíš. Když u mě nejsi, tak jsem ještě malý na to, abych byl v klidu a nemusel si Tě hlídat. Takže buď zařiď, ať je někdo další doma a nejsme tam sami dva a nebo prostě seď u mě a já si budu hrát sám.

Jsem dost velký na to, abych Ti pomáhal uklízet. Vysávat, utírat, umývat. To máš vždycky radost! Ale musíš pochopit, že jsem ještě malý na to, aby mě to bavilo víc než 3 minuty. Prostě tu pozornost neudržím, no! A to pro mě ale znamená, že s činností končíme OBA. Takže Ty taky. Rozumíme? Zatím Ti to ještě asi nedošlo, proto Ti to dávám najevo křikem, když si se mnou nejdeš pak hrát (mluvit ještě neumím, že jo). A musíš pochopit, že jsem sice velký na uklízení, ale malý na to pochopit, že Ty to musíš dodělat, doklidit, dovysát, dotřít. Ten křik jde ze mě prostě sám, já za to nemůžu...

O hlídání mě se klidně můžeme pobavit. Jsem na to už dost velký, to víme oba. Nech tu ale svoje prsa, hlavu, náruč a to, jak se mnou mluvíš. Jsem totiž ještě malý, abych se uměl uklidnit, když Tě budu najednou postrádat nebo nedej bože, když Tě uvidím odcházet. A nemysli si, vysvětlování je fajn, hlavou to pochopit dovedu, že se vrátíš, ale je to silnější než já...jako když Ty neodoláš čokoládě, chápeš. Tak ty prsa a náruč tu radši nech, jo?

Takže, klidně si dělej co potřebuješ, vím, že toho máš hodně. Vidím to! Domácnost uklidit, prádlo pořád nějaké třídit, prát, rovnat, vaříš každý den, o tátu se staráš (ale prý už ne tolik, jak by si přál - ale to jen mezi námi), staráš se i o moje hračky, aby pan Medvídek neměl hlad, atakdále atakdále. Ale musíš do toho prostě započítat mé potřeby, které se teda často mění (až se občas nestíhám divit a jsem z toho nevrlý) a taky mě musíš zabavovat a vzdělávat hrou. Kdy budeš mít čas na sebe, na své tvoření, práci a na spánek, nevím. Ale ty jsi profesionálka, mami, Ty si poradíš.

Díky za pochopení,

Tvůj malý velký miláček.

Princ Píďoslav s babičkou a bagrem.


 


pátek 2. září 2016

Dnes je něco jinak

Je pátek večer a já v sobě hýčkám pocit, že jsem na sebe pyšná. Ondra odjel, Eliáš usnul a já mám vzácně večer pro sebe a nic nemusím. Jindy touto dobou je u nás buď cikrus Uber-to, nebo uklízím, prádluju, či doháním jiné resty. Dnes je ale všechno jinak...



Mám půjčenou knížku z knihovny, do hezké skleničky jsem si nalila lehce alkoholický pití a jen ležím... Je to nádhera! A co se změnilo? Rozhodla jsem se, že ukončíme kojení. Asi to nepůjde hned, ale to neva.

Jsem ohromně vděčná za to, jaké mám kolem sebe moudré ženy, od kterých se můžu učit. Ještě víc jsem dnes padla dolů, když jsem se začala dozvídat, že je to, co cítím, vlastně v pořádku a nevěděla jsem, jak z toho zase vybruslit nahoru. Myslím, že dnešní ženy (a potažmo děti) "trpí" tím, jak nejsou "správně" informovány a vedeny "moudrou radou starších".



Děkuji, milá M., že jsi mě navedla na můj způsob a podpořila mě v tom, jak tou nekojící změnou projít hladce. Že se Ti povedlo mě ukotvit samu v sobě, že jsem uznala své mateřské schopnosti a poznala svou sílu. Z toho teď můžu čerpat a vím, že vše bude dobré.

Eliáš je velmi křehké dítě. Ale jak říká moudrá M., už není miminko. Kojení už používá pro vyřešení svého psychického nepohodlí, které by se ve svém věku už mohl učit vyrovnávat jinak. Také Elajs moc nejí, protože ví, že mu bude bez odporu (ba naopak, servilně) naservírováno teplé a sladké prso. A máma? Ta už se začínala pomalu trápit. Nejen tím, že je to čím dál fyzicky a psychicky náročnější (kojení = rozdávání), ale také tím, že z podstrojovaného normálního jídla si - když hodně - jen uzobnul. To jsem pak pěnila a supěla: tak si trhni nohou. A pak měla výčitky, že jsem hrozná, tohle k němu vysílat, a neschopná, když nechce jíst, co mu dávám.

Přicházelo to ke mně už přes měsíc. Holky na instagramu, osobní setkání s neznámými i známými ženami, které se "nevědomky" stočilo na jejich ukončené kojení... To byly znaky, díky kterým jsem na vlastní ukončení myslela čím dál intenzivněji.



Říká se, že do dvou a půl let neexistuje přirozené odstavení od prsu. Jsem přesvědčená, že náš citlivý Elíš by se sám neodstavil ani ve čtyřech. Dnes jsem si díky M. uvědomila a přijala za své názor, že do 3 let je třeba naučit dítě respektovat rodiče. Nuže, jdu na to. Držte mi (nám) palce a pro koho je to taky aktuální, napište, budem se podporovat navzájem ;)



Hezký, příkladný návod:
- kojení jednou denně a do sytosti, jak si bude dítě přát. Např. večer před spaním. Než i to zcela odstřihneme.
- Přes den prso nedávat. Když bude vyžadovat, odvést pozornost, nebo nabídnout jídlo, nebo jinou formu společného, milého uklidnění.
- V noci nechat dítě spát s někým, kdo nemá funční prsa (babička:))partner) a ke komu máme důvěru. Možná se tento doprovod pár dní nevyspí, tak je nutno s tím počítat a zařídit si to tak.
- Nepodléhat řevu. (Můj případ). Je to forma komunikace. (To si musím zapsat za ušiska)
- Podpora blízkého okolí je velmi potřebná a dítě musí být zdravé.
- Mluvit o tom s dítětem. Děti jsou kapacity! Musí jít o jakousi formu spolupráce.
- Matka musí být přesvědčená o tom, že dělá to nejlepší pro dítě (osamostatní se, vyroste, začne jíst, lépe navazovat vztahy na pracovišti-pískovišti) i pro sebe (nebude mít nonstop ve výstřihu rozmazleného fakana. Pardon. U nás by to tak dopadlo za ty 4 roky:))).
- A pak už jen láskyplně a pevně (a ještě jednou láskyplně) vydržet. Good luck!





neděle 31. července 2016

Finální háj

Myslím, že Vám rozumím...

"Už se mi to nechce vše vydržet, už potřebuju řešit, posunout dál.."

Mám takové stavy obden (bez přehánění). Vím, že to znamená, že mám málo času sama na sebe (a neumím si o něj včas říct). Vím, že by pomohla hlídačka, ale připadám si nenahraditelná matka (nechci dát zatím 'mé malé miminko' někomu tady cizímu). Vím, že si ještě pár let počkám, než půjdem s Éčkem na pivo a tam si řeknem, co nás vzájemně sere (ještě neumí říct ani "sele" natož "pojď na pivo"). Už jsem unavená neustálým přemítáním o tom, co se mi to děje a proč, hledáním příčiny v dětství, minulosti a ve své hloubce.



Vím, že by bylo nejjednodušší se na to prostě vybodnout a nechat ho prostě řvát, ale taky vím, že na to nemám dlouhodobě žaludek. I když bych občas nejradši nějakou částí mě samé od všeho utekla, poslala pár lidí konečně do finalního háje a chtěla už do konce života žít sama v klidu s teplým čajem a pohodovou knížkou, vím, že by mě to po chvíli začalo dokonale nudit a já bych opět zatoužila po tom, co bych v tu chvíli neměla. Zatoužila bych pravděpodobně po tom, co mám teď, tedy po malém (teď uřvaném) synovi a po muži, kterému veřím (a který mě občas sere, ale umíme si to říct).



Také vím, že tam v hloubce jsem to pořád já, ale připadám si tak hluboko pod tou masou starání se, trpělivosti a ohleduplnosti, že už často nevidím světlo hladiny nahoře. To pak ani nemám sílu si nuceně připomenout, že tento stav je dočasný.
Je dočasný.
A musím to vydržet, protože vím, proč to dělám. A vybrala jsem si to! (Já kráva :-D ?) 



Každopádně, mám pár možností:

: 1 : Sbalím si mošničku, napíšu srdceryvně omluvný dopis, který si Miláček přečte, až mu bude osmnáct s tím, aby pochopil důvod mého opuštění a odstěhuju se někam k moři, k teplému čaji a milé knize. (Hmmm, dokonalá představa.)

: 2 : Začnu vše bojkotovat, muže budu soustavně posílat doprdelčic (dokud si skutečně nenajde, kdy tam jede nějaký vlak), sebe budu dál poctivě utápět v sebelítosti a chtít tak od okolí jasnější potvrzení a konečně docenění, že dělám fakt hodně - copak to nevidíte? Já jsem rozkrájená!

: 3 : Můžu kombinovat :1: a :2: a stejně vědět, že já jsem uvnitř dobrá, zvládam to skvěle a moc dobře vím, že mě to akorát všechno posiluje. Vím, že moje dítě bude mít jednou nespornou výhodu oproti dětem, které např. zažívají metodu vyřvání či nevědomé manipulace. Vím, že i když tu běsním a vyvstává ze mě bohyně Kálí, umím to urovnat tak, aby to bylo bez (větších:) následků (anebo se přes to prostě přeneseme).
Uznávám, že není mateřství jako mateřství, a to, že já mám zrovna "náročnější miminko" je pro mě ohromný přínos. (Hledě na to, že o té Mateřské dovolené mám čas si o tom bez přestání hezky přemýšlet:). Zkrátka, vždycky mě to okolo a kolem dovede k tomu, že když chci něco změnit, musím změnit nejdříve sebe.

::

A tak jsem začala každé ráno cvičit (to je moje a já to upozadila).
Hlídám si, co nebo kdo mě obtěžuje a prostě to nedělám a neposílám tam svou pozornost.
Čtu a kreslím, i když vím, že bych měla uklízet prádlo (po chvíli se mi na to prádlo stejně chce).
Když obědvám, nejdu si s Píďou hrát.
Když chci, hodně mluvím a vysvětluju, když nechci, mlčím.
Nechávám být. Pozoruju. Nekárám, nepoučuju. To mě vyčerpává. Uklizím vysypané. V klidu.
Občas jen přežívám. Obzvlášť když jsem nevyspaná.
Často si ale už hravě užívám, jako kdybych byla Eliášův vrstevník. (a oběd je pak až ve tři)
A takhle si hlídám svou energii. Chce to ale trenink...



Hlavu vzůru a stůjte nohama na zemi. :-)

Paf!

::

Obrázky z Pinterestu: 1 : 2 : 3 : 4 :




čtvrtek 28. července 2016

Ukňourané mateřství


Chcete znát pravdu? Tak takhle to u nás vypadá většinu toho roku a půl. Někdo má radost sem tam proloženou pláčem, u nás je to už od narození Prďánka naopak. Pláč sem tam proložený pohodou.

Neustále se snažím přijít na to, čím to způsobujeme my (rodiče). Odlupuju svoje slupky jako u cibule a dostávám se stále víc doprostřed. Posunuju se vždy, ale občas je to demotivující a občas supernáročný (třeba jako teď s těma blbýma aftama), ale vím, že to má smysl. Taky ale vím, že zkrátka ne všechno je "moje chyba", že prostě je Eliáš citlivý. Je to svá osobnost a z některých věcí musí holt vyrůst a zmoudřet.

I přesto, že z něj nedělám žádnou slečinku ze sterilního prostředí a v mém okolí jsem spíš krkavčí matka s Nevýchovnými principy, dostává se mi (zatím) spíš kňučení, nespokojenosti a méně času na moje tvoření a můj spánek. A to vyčerpává. Navíc když pak slyším, jak jiné děti spí celou noc a nepotřebují mámu na víc než na pofoukání polívky, a já, protože jsem ze své podstaty podporující, vyškrabuji poslední zbytky sil a dosazuji namísto vzteku z "nespravedlnosti" vděk za to, že to je v jiné rodině na určité rovině pohodovější a pohodlnější. S neutuchající důvěrou, že se mi jednou všechna ta vynaložená energie vrátí i úroky a Eliáš bude sebevědomý, chápající, bystrý a ohleduplný kluk.

Takže, i přes věskerou nekonečnou mateřskou lásku ne vždy a pro všechny to mateřství může být pohodové, ale může být pekelně transformační. Aneb gratulujte mi, asi jsem objevila ameriku :-D

Jsem paf a KO k tomu (hurá!)


úterý 19. července 2016

Jako lopuch



Rozhodla se, že půjde dál. A tak šla. Měla nutkání se otočit, ale vnitřní hlas dost jasně velel: "Neotáčej se. Vůbec se neotáčej a prostě kráčej kupředu. To je to jediné, co máš dělat. Sama víš, že je to tak nejlepší. Nemá smysl babrat se v minulosti. Existuje jen to, co je tady a to co je teď. Prostě JDI."

A tak šla.

V každém kroku cítila uspokojení z takového vlastního rozhodnutí. Skoro hmatatelně pak vnímala, jak jí roste sebeúcta. Mísila se v ní radost a zároveň strach z každého dalšího pohybu. Je vůbec možné cítit tyto dvě věci zároveň? Je možné zároveň zvesela skákat a přitom mít obavu z vyvrtnutého kotníku? Asi jo. Asi jako jíst s chutí opečenýho buřta a přitom vědět, že je to nějaké bývalé prase. Chro chro.

Ví, že ty stopy zůstanou, ale taky ví, že ne navždy. Jednou se všechno přetvoří k obrazu lásky. Té s velkým L (jako lopuch).


::

To jen tak, abych si potrénovala psaní ;-) Zdravím všechny, co jsou paf, z prázdnin!

::


Obrázky z Pinterestu: 1 : 2 :



pátek 1. července 2016

Milí čtenáři, mám vás ráda.

...a proto nepíšu - dalo by se říct :))) 

Ozýváte se mi, ptáte se, čekáte a já vám za tu přízeň, podporu a trpělivost děkuju. Já vím, nejsou vás tisíce (jak by se mohlo lehce z předchozí "vychloubačné" věty zdát), ale to vůbec nevadí :-) a mám pro vás zprávu.

Užívám si jízdy autem na max




středa 1. června 2016

Desatero sběru bezového květu.



  1. Zapomenete-li si nůžky, radši se pro ně okamžitě vraťte.
  2. Jako na potvoru, zrovna, když chcete vyrazit, začne pršet, nebo se k nějaký mega bouřce aspoň schyluje.
  3. Svítí-li slunce, máte košík, nůžky i čas se vydat na lov keřů, gratuluji. Pokud k tomu máte ještě dítě na krku, tak upřímnou soustrast vašim nervům.
  4. Není nic lepšího, než když vidíte skvělý keř. Není nic horšího, než když ty skvělé květy jsou zásadně tam, kam už nedošáhnete.
  5. Máte-li dítě na břiše, ani se nesnažte dosáhnout výš. Doporučuji jít rovnou domů, neb balancováním v příkopu ohrožujete setřesní pylu, který tak vyjde nazmar!
  6. Máte-li spící dítě v kočáru, gratuluji. Užíváte si nádherně klidné mateřství. Pokud máte květy velikosti Francie na mapě Evropy, gratuluji, jste vážně klikař a já vám ten bezinkový sirup při pohodovém mateřství doopravdy moc přeju.
  7. Ty nejlepší keře zákonitě rostou na nedostupných místech. Na lehce dostupných místech roste nic.
  8. Pokud máte své oblíbené místo, které není u silnice, ani v bezprostřední blízkosti smradlavého družstva, ani mezi kopřivami, máte vyhráno a čekám, že se o to místo dole pod článkem v komentáři družně podělíte.
  9. Pokud jste zvládli vyrazit, máte vysokým faktorem namazaný i uši, nůžky ostré, dítě ideálně uspané, nebo aspoň spolupracující, máte nasbíráno a lidi si o vás nemyslí, že jste blázen, když se dá bezová šťáva za čtyřicet korun koupit v kdejakém krámu, ujistěte se, že máte doma citron a/nebo kyselinu citronovou. Pokud ne, musíte si je jít za 40 korun koupit.
  10. Máte-li všechno včetně nervů v cajku, užijte si louhování, slévání a následné pití DOMÁCÍ SUPERBIO GREEN VEG RAW bezové šťávy, protože to je prostě "nejvíc"!
Kašlu na hezký obrázky, jsem ráda, že už se to nevzhledně louhuje
a zítra to budu ještě nevzhledněji a upatlaněji cedit přes utěrku. Nazdar.


P.S.: Já vím, dlužím vám pokračování, ale já musela :-)) aneb můj dnešek. Buďte paf! :-*



čtvrtek 19. května 2016

Katarze, maturita a pusinka na závěr

Je to mazec.

Mateřská láska.

Bylo to jako když máte knedlík v krku, ale mnohem hlouběji. Až tak v jícnu. Víte, že tam něco překáží. Něco není tak, jak by mělo (a mohlo). Rezerva. Knedlík nejde vyšťourat. Ani vidličkou.




neděle 15. května 2016

Rozdíl mezi představou a reálném mateřství

Právě jsem uspala Elíše, dnes usnul u prsu rychle. Ještě si ho spícího nechávám chvíli na sobě klidně oddychovat a přemítám. Mám totiž před sebou v ložnici na zdi ten obrázek "MÁTA + miminko", který jsem vytvořila, když jsem byla skoro v půlce těhotenství a vyjevuje se mi ta propast mezi tím, jaké jsem si myslela, že to bude a jaké to ve skutečnosti je. Mít dítě.




úterý 10. května 2016

Fakt trapný.

To jsou samé ebooky a blogy a vlogy a videa a zpoplatněné ebooky a zpoplatněná videa a já nevim co ještě.

Mám toho dost a tuším, že se karta brzo obrátí a bude "in" zase poctivé  "venkovní" řemeslo. Že to lidem opět dojde, co je důležité. A že jim dojde, že už jim ty vystajlovaný, umělý fotky a weby nebudou lidi tolik žrát. Stejně jako lumbermany.


Jojo, už se můžeš oholit, i ostříhat, vzít si normální triko a batoh na záda.




středa 27. dubna 2016

Kde jsi? Menstruace, kde jsi?

Píšu, proč nepíšu.

Hodně jezdíme, hypotéku řešíme, počítač spí, zatímco Píďa ne :)) Materiálu na články je mraky, houpací prkno, fotky z léta (jakože "život s fotografem":))) to všechno přijde). Teď ale...





pondělí 18. dubna 2016

Babyhnízdo

Je to tady, ušila jsem první hnízdečko pro miminka :-) i s košíkama samozřejmě. Jsem totiž košíková královna (kdybyste to ještě nevěděli:)))





pátek 15. dubna 2016

Planeta Zen

Právě jsem to vymyslela. Respektive konečně jsem to správně a srozumitelně pojmenovala.

Vždycky, když je to doma v nepohodě, třeba jako teď - rostou zuby, nudle u nosu, nevrlost, protivita, neserness a podobné "happily-ever-after", uchyluju se v myšlenkách na planetu Zen jak šnek do domečku. Normálně funguju, jen se přepnu do módu, kdy nejsem sama a mám kolem sebe Ženy z planety Zen (jasně, bez háčku nad Z;) To jde pak vše snáz. 





pondělí 11. dubna 2016

I takové dny jsou

Dnes byl den, kdy jsem si přála být sama.



Vařila jsem oběd, na který jsem vlastně vůbec neměla chuť, měla jsem hrozný vlasy, nový flek na starém tričku, upatlanou podlahu a neměla jsem sílu (ani další ruce navíc) to změnit.

Elíše zlobí zuby a útěchu (pochopitelně) hledá u mě. Respektive u části mého hrudníku, kde se nachází vývod mlékovodu. Proti tomu nic nemám, jen bych uvítala občasnou pauzu (trvá to už několikátý den a noc), aby se bradavky stáhly do svých rozměrů a já dala odpočinout svým už dost vytahaným orangutanským pažím. Protože jakmile Píďu vzdálím na více než 1 cm od sebe, nastane řev (a ne!, nenaučila jsem ho to!!!!!!) Takže když to pak přesáhne určitou, předem nejasně definovanou mez, chytá mě rapl.



Naštěstí jsem teď od Elíše dostala takovou tu rozkošňáckou dětstkou pusinku, která každou matku nakopne (fakt to funguje!), vše je zapomenuto a článek se v tu ránu odvíjí jiným směrem a nekončí slovy "a tak se ta rozcuchaná matka s flekem na triku, hystericky poskakující na zahradě jako smyslů zbavená, nenávratně zbláznila". Místo toho tedy můžu napsat:


Ano, i takové jsou dny. A děkuju za ně.


Neskrývám ale, že už se moc těším na zítra...

Paf a pufu!

P.S.: Oběd mi nakonec (nečekaně:) chutnal.
P.P.S.: A večer nám Ondra udělal nudle s mákem! Heč!

::

Obrázky z Pinterestu: 1 : 2 :


středa 6. dubna 2016

PROČ že jsem si přála holčičku

Uvědomila jsem si, PROČ jsem si přála holčičku.



Přála jsem si holčičku, abych se mohla "vyblbnout" na jejím oblíkaní. Jakási forma seberealizace. Chtěla jsem holčičku, abych ji mohla vědomě připravit na tento svět. Bude žena a já přeci vím, jak ženy věci cítí. Chtěla jsem jí provádět ruku v ruce, jako velká spřízněná duše. Povědět jí o menstruaci tak, aby se nestyděla. 




pondělí 4. dubna 2016

Fakt jsem máma

Zapadl mi další dílek do skládačky přijetí "jsem máma".



Stalo se to dnes při tak banální činnosti jako je večerní koupání.

Již automatickými pohyby jsem svlékala unaveného Eliáše, na nic jsem nemyslela (v hlavě doslova vygumováno, ale tak mile:) a najednou mi to docvaklo....není nic, opravdu NIC lepšího, co bych teď mohla dělat, než koupat Eliáše. Ani odpovídat na maily, ani studovat placentu, ani šít, ani vést firmu či řídit raketoplán. To nejlepší, nejužitečnější, nejsmysluplnější a nejdůležitější prostě je, abych koupala Eliáše. Nádhera. Jsem máma :-)





čtvrtek 31. března 2016

Děj se vůle boží

Máme teď exponované období.
Řešíme hypotéku.
Snažíme se i přes vyhrocené termíny, vysoké platby státu a málo společného, rodinného času zůstat v klidu. A v důvěře.
Čarujeme. Teda hlavně já :)
Ondra řeší po chlapsku.  





neděle 20. března 2016

Kolekce Hello Jaro

Je 44 minut po půlnoci. "Dnes se vlastně mění čas" mi vyskakuje na mysl. Víc to neřeším. Mám za sebou dvoudenní, dlouho plánované setkání s úžasnými ženami. Skoro nemám slov, jak jsem toho plná...



Děti potichu a pravidelně oddechují. Zahrada a dům dostal zabrat tak, jako nikdy předtím. Ale stálo to za to :-) Oškubané krokusy a sněženky vnímám jako oběti jaru - za tu dávku vděčnosti a pokory, kterou po tomto vzácném setkání cítím.
("Maminko, já jsem ti natlhal kytičku! Všechny jsem ti natlhal! Víc už jich tam plostě nelostlo..." :)



Usedám k počítači a doufám, že tu ze mě vypadne dokonalý článek o 'uvedení kolekce'. Napadá mě, že to zní přiliš vznešeně, takové označení. 'Kolekce'. Nevím ale, jaké jiné trefné názvosloví používat. Vlastně to tak totiž je. Vymyslela jsem si to. Chtěla jsem se otestovat. A během celé té srandy jsem se jako bonus, neplánovaně, naučila spoustu věcí. Třeba:

:: že je pro mě ten nejjednodušší úkol vše vymyslet a vytvořit. Dotáhnout to ale do konce je už horší. Ale jak vidno, dotahuji! (ave já)




pátek 18. března 2016

Připomínám

Bude neděle.

Oficiální jarní den.

A to se tu na blogu objeví ona zprofanovaná jarní kolekce. 

Ještě přesně nevím, co o tom budu psát, tak možná najdete jen záplavu srandovně žlutých fotek :-)




pondělí 14. března 2016

Soukromá pozvánka

Vážené kolegyně, milé duly, pr.duly a dulinky.

Dovoluji si vás touto cestou oficiálně pozvat k nám na slet, který se uskuteční od tohoto pátku a setrvá až do neděle (pokud někdo neodletí dřív).




Do příručního zavazadla si zabalte:



neděle 13. března 2016

O tvrdé hlavě a nevinných rukavičkách

Žily byly dvě ruce. Bylo jim spolu hezky a tak spolu měly 10 prstů. Některé prstíky byly ještě maličké, jiné už věděly co a jak a ukazovaly, jak to ve světě chodí. Všem jim bylo společně krásně.





středa 9. března 2016

Taková obyčejná holka

V posledních dnech (resp. celý život, haha) přemýšlím, jaká já vlastně jsem a co bych měla jakože světu předávat. Protože věřím, že každý má své poselství do společné skládačky. A to je jiné než věřit na Ježíška.


Kam mě ty nohy nesou?



Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...