neděle 1. července 2018

O porodu, pevnosti a odpovědnosti



Stejně tak jako květina roste, kvete a semena zrají, nelze uspíšit vývoj dítěte. Zajímavé, že když pak přijde na jeho porod, jsme schopni ho urychlovat, popohánět a je těžké to vydržet. Zajímalo by mě, jestli i květinu bolí, když se z poupěte otvírá.



Míří na nás neustale velké množství podnětů. Tak moc nám chybí zakořenění, kdy stojíme pevně v sobě. Před porodem Jonáše jsem čuchla k tomu, jak bytí o samotě (přestože v normálním fungování života a rodiny) dokáže posílit. Cítila jsem se jako nezdolná, moudrá sekvoj. A to jsem ,,jen” vypustila sociální sítě, nepsala si tolik s kamarádkama přes Messenger a WhatsUp, a viděla se jen s těmi, se kterými jsem v tu chvíli se doopravdy toužila vidět. Trávila jsem čas s Eliášem, sbírali jsme šípek (teda já sbírala, on měl naštěstí období, kdy spal v kočáru), tahala jsem ho do lesa a nic jsem nečetla, až na pár příběhů od Iny May Gaskin. I proto jsem nepřispívala tady, i teď mi blog stojí.



Tolik mi chyběla rozhodnost a odpovědnost (ale nevěděla jsem to, myslela jsem si, že už v tom jsem dospělá). A v tom vnějším tichu mi jasně zacvaklo, že je úplně jedno, kde, jak a s kým budu rodit. Protože jsem sama sobě dala slib a důvěru, že se vždy rozhodnu podle svého pocitu. Konečně jsem tomu vnitřnímu hlasu dala plnou důvěru. Lepší je si to udělat blbě podle sebe, než kvůli někomu jinýmu.



Od podzimu (rodila jsem v prosinci) mi chodily pod ruku myšlenky, články a potkávala jsem ženy s příběhy neasistovaného porodu (>>> článek o porodu Jonáše). Říkala jsem si - tolik najednou? Proč? Copak mám snad taky porodit neasistovaně? Jasně jsem cítila odpověď, jen jsem jí sama nevěřila. Já přece nejsem tak vyZENovaná, že bych mohla rodit neasistovaně. To přece dělají jen ty ženy, které mají celý svůj vědomý život pod kontrolou, a tam já se teda zdaleka neřadím :D a tak jsem si ten pocit užívala, ,,koupala se v něm”, ale nepřipouštěla si, že by to tak dopadlo.

Zajímavé bylo, že když mi pak v noci začala odtékat plodová voda, a já byla doma sama, bez záložního plánu, nezalekla jsem se. Naopak, cítila jsem jen ten známý hluboký klid a důvěru. A tak jsem to tak nechala a nezačala ,,uměle plašit”, protože hlava mi samozřejmě napovídala - to je tragédie, co teď?! Je to jako dvě úrovně. Ta silnější, vnitřní, je klid, ta roztěkaná, je hlava, která se dá umlčet, když chceme a už to umíme rozeznat. Mě to zrovna v tu chvíli šlo, lucky me :-)



Tento článek jsem chtěla napsat už dlouho. S tím ale jak zažívám, že není třeba tolik mluvit, ani číst, nemám ani potřebu psát články. Abyste taky tolik nečetly, mé milé :)) Rozhoupala jsem se až s podnětem Martiny Chomátové, se kterou jsme udělaly rozhovor, k přečtení >>>TADY.

A jinak? Jinak žijeme krásně! Z Eliáše roste správňák a sebevědomý chlapík. Sice má své chvilky, ale už víme, jak na to. Jonáš má půl roku přes, má jeden zub, je to smíšek a neskutečný kliďas. Pláče jen když má hlad nebo chce spát (to spíš). Takže je to všechno tak snadné, že to mám vážně za odměnu za to, jak jsme si s Eliáškem procházeli (a stále ještě někdy procházíme) peklíčkem.



Rozlívá se ve mě teď taková velká vděčnost a pokora, vysílám ji nahoru do nebe, kolem světa pro všechny. Abych si zase, až budu v koncích (pravděpodobně opět dnes večer:)) sáhla do rezervy. Sice mi to moc nepomůže, ale vzpomenu si, že se umím radovat a cítit se pevná.



Buďte ze svého života mile paf a krásné léto všem!

Brzo zase něco napíšu... ;-)



neděle 8. dubna 2018

neděle 18. března 2018

Přijďte na oslavu!



Svým úžasným rodičům jsem se narodila 7. dubna.

O pár let později, také 7. dubna, jsem potkala Ondru.



O další rok později, opět 7. dubna, jsme se vzali.


7.dubna jsme v Paříži dost možná počali našeho prvního Píďánka. Ale s jistotou vím, že 7.dubna vloni, jsem zjistila, že jsem podruhé těhotná.
:-)

Ano, je to pro nás tak významné datum, že bych nejradši udělala oslavu třeba 11. května, ale protože letos zrovna jako na potvoru je 7.dubna sobota, tak se to jeví jako znamení, že se máme 7. dubna všichni potkat.

Co kuju za pikle?

Všechny vás, co si to tu přečtete, srdečně zvu na oslavu svých 30. narozenin.

Uskuteční se to 7.dubna 2018 odpoledne od 14:00 na Rytířském hradišti v hradeckých lesích.



Pod slovem "oslava" si představuju pití tekoucí proudem, dobroty páté přes deváté, neutuchající radost a tanec. Moje ideální oslava by byla někde, kde může hodně nahlas hrát skvělá kapela, může se tančit dokud nezačnou fakt bolet nožičky, je tam všechno dobrý jídlo a pití a lidé, co se mají pro ten den rádi, i když se neznají. Zkrátka tak nějak, jak to bylo na naší svatbě.

Jenže.

Všechny pro mě tolik významné věci, jsem intuitivně "oslavila" v lese. Po úspěšných státnicích bylo pro mě největší přání jet na Ostaš a dát si tam švestkovýho buřta.



Na stejném místě v lese jsme o skoro rok později mým rodičům oznamovali, že čekámem miminko.



Mé třicetiny kupodivu vnímám stejně. Opět mě to táhne do lesa.

Do lesa, který mám moc ráda. Tam, kde se do mě bez mého přičinění vkrádalo vědomí hloubky života, a tak jsem tam jezdila čerpat hluboký klid a připravovala se tak na porod. Chodila jsem se tam 3 roky uklidňovat, relaxovat a radostnit. Nebude tam zaručeně žádný příšerný marketingový kravál, který tam nepatří, jako bývá třeba občas na sjezdovkách. Nebude tam žádná hudba, kromě rádia Ptáci. Nebude tam žádný dort, pokud ho někdo nepřinese (můžu ho přinést i já, zatím nevím). Nebudu do lesa tahat nic, co tam nepatří, jen nás. Nebude tam ani žádné jídlo a pití, kromě toho, které si přinesete v batůžku (a taky po sobě odnesete). Tak se tak, moji milí, prosím zařiďte.



Nebude to oslava, bude to spíš setkání. Děti si poblbnou na hradišti, my prohodíme pár slov a ráda vás obejmu. Na to se těším nejvíc. Uděláme oheň (doneste si buřty a příslušenství!), nadýcháme se čerstvého vzduchu a kouře, projdeme se třeba ke křížku a bude to fajn. Zařiďte se po svém, k ničemu vás přítomnost nezavazuje, můžeme se jen pozdravit, obejmout a pak můžete jít zase prozkoumávat svět. Přijďte, i když jsme se třeba ještě nikdy nepotkali osobně.



Dárečky mi nosit nemusíte, i když jsem dárečková, tak proto to setkání nedělám. Kdo by mi opravdu chtěl něco skladného a kreativního darovat, a nevěděl co, tak mi radost udělá něco, co mi bude připomínat tuto dobu kolem 30ti let života. Originální šperk, keramika, knížka. O tom, co by mi udělalo radost (např. malovaný obraz, ale ten není skladný), bych mohla napsat kilometrový článek, takže to radši neřešme :-D
Jo a dárečky prosím nemusíte balit, ať nemáme igelitku papírů navíc. Děkuju :-*

Nyní pár organizačních informací:

- pokud bude pršet, sněžit, mrznout (jako na naší svatbě), tak tam půjdeme i tak, i když ne asi na dlouho a nebude oheň. Navíc kojím.
- je možné, že tam bude i pár lidí, co s námi nemají nic společného. To neva, vezmu pár buřtů navíc, kdyby se s náma chtěli skamarádit :-)
- parkování je nejlepší hned u lesního hřbitova. Tyto souřadnice: 50.188438, 15.879686 zadejte do google mapy. Pak sledujte barevné značky z krepového papíru a najdete nás.
- v pohodě projedete kočárem, větší děti na odrážedle
- v případě potřeby mi včas napiště mail nebo volejte a domluvíme se.
- mluvím tu jen o sobě, přestože slavíme i výročí svatby. Tak si dáme o buřta a pusu navíc :-)

***

Věřím, že tam dorazí ti, se kterýma se tam máme všichni společně potkat. Vůbec nevím, kolik nás bude :-D  Každý, kdo přijde, bude pro mě překvapením a dárečkem už jen svou přítomností :-)

Děkuju, buďte paf a mějte se rádi!
Eliška.










středa 14. března 2018

Náhled do zahrady

Tento článek je určen pro paní Zahradní Kouzelnici. :-) Když už mám ten blog, tak ho můžu použít i takto. Nuže, pojďme na to.

(Pokud máte někdo zajímavý tip, co by naší zahradě slušelo, sem s nimi do komentářů. Děkuji:)


pátek 16. února 2018

Odmítnutí nabídky sexu

Znáte ty vtipy o tom, jak ženskou zrovna bolí hlava a chlap má zase smůlu? Připadá mi, že i v tomto se naše doba obrací. 






Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...