čtvrtek 2. března 2017

Žiju.

Objevuju, co to znamená. Žít. Zní to divně? Já vím.

Včera jsem narazila na článek od Veroniky Krkavčí matky o ženství a sdílela jsem ho na facebooku Paní Pav. Článek naprosto vystihl mé aktuální rozpoložení.

Vím, že jsem to tu už několikrát psala a melu to stále dokola, ale ono je to tak postupné a intenzivní, tak mě to pohlcuje a dala jsem si "povolení" to jen nechat plynout. Být ženou, která je milující za každé (víte jak to myslím) okolnosti, důvěřovat, že je všehno dobré, umět držet svoje hranice a říkat si o to, co by mi pomohlo být v pohodě (tím myslím v souladu, tak, abych se cítila šťastná). Nehledě na okolní svět, nehledě na minulost.

Aktuálně mě hezky vystihuje tento obrázek:


...je mi jedno, co se děje ve světě, je mi jedno, co dělají sousedi, celebrity a co dělají "špatně/dobře" lidé v mém okolí. Já tvořím dobro na Zemi tím, že dělám dobro ve svém srdci, věnuji se tomu, co mé srdce žádá a laskavě k sobě si dovoluji prostě jen být, být ženou, která - když na to přijde - nemusí nic vysvětlovat ani o nic se snažit, protože když je pravdivá, tak se vytváří harmonie i v intergalaktickém prostoru a ne jen v sekulární rodině :-) a o to mi tady, jako ženě, jde.

Buďte nadšení ze svého života, buďte PAF.



pátek 6. ledna 2017

Pro štěstí 2017



Normálně se dávají na přáníčka třeba fotky dětí. Ne. Já si tam plácnu sebe... Ačkoliv pracuju na tom, abych byla šťastná a svět milovala bez výhrad a bezpodmínečně, ne vždy se mi to daří. Často si připadám, že ve své podstatě nevím, kam směřuju, přestože se neustále snažím o opak. Ano, jsem spokojená a jisté pokroky průběžně zaznamenávám, ale stále vím, že mám rezervy. Že bych nemusela tolik "životně prokrastinovat" a uměla bych více žít naplno. Více se smát a neřešit ptákoviny. A tak i nadále budu v roce 2017 pracovat every day na tom, abych byla happy. Neobviňovala se, neztotožňovala se s myšlenkama, nenakládala si na sebe další emocionální břemena a měla se ráda. Chci více číst, více studovat, častěji tancovat a více tvořit. Naučit se cítit tělo. Nechat život plynout v lehkosti. A to přeju všem, kteří to mají podobně jako já 😃 vám ostatním, co to už umíte, děkuju za inspiraci. Tak šťastný a nový! Muck :-*


Vaše Eliška.



Fenomen vánočního stromečku

Teď po Vánocích už to snad můžu říct: Taky vám připadají cizí stromečky tak nějak...divný? Divný, ale svým způsobem vám to je jedno? Že ten nejkrásnější a jediný ideální máte zkrátka vy, ale nikomu tyto své tiché úvahy necpete? Neříkám, že všechny cizí, ale třeba většina. Máte to tak? Docela by mě to zajímalo, připadá mi to jako tabuizovaná otázka trošku :-D Nicméně.


Zajímavé je, že si to navzájem neřekneme. Během adventu a svátků jsme k sobě jak na povel shovívaví a dosedá na nás vděčnost za celý rok. Ještě to chvíli po svátcích doznívá, ale jakmile vystrčí první krokusy na jaře hlavu, už taková sounáležitost nepanuje a začíná zase na plný obrátky až s příchodem dalšího adventu.


Nikdo neřekne: "Teda babi fuj, mně se zdá, že ten Tvůj stromeček je přeplácanější než makeup a zadnice německé pornoherečky." Nebo naopak "Ty ve, to ste si ten stromek nemuseli ani pořizovat, když tam máš dvě koule!" A já myslím, že to není jen o stromečku, koulích (teď myslím baňkách) a o pseudo-odvaze říct či neříct k tomu svůj názor. Je to přesně tak, jak to je - tedy o respektu, že ten druhý to udělal nejlépe tak, jak uměl, jak se mu samotnému líbí a když to nikoho neohrožuje, tak může mít na stromečku pověšené klidně starožitné vidličky (být hipsterka, tak se teď z toho nápadu poseru a na instáč hned posílám designový kus vidličky ze stromečku a v tichosti čekám na lajky) a nám to je volné.


Přeju si pro nás pro všechny, ať jsme schopní tento respekt ke svobodě jakéhokoliv vlastního, kreativního vyjádření držet po celý rok a ne jen o Vánocích. Ono totiž být předčasný hudrující důchodce (jak píše Jan Bílý) dokáže zkazit den.




Na závěr přikládám náš (samozřejmě nejkrásnější z nejkrásnějších;) stromeček a jdu zjistit, jestli #hipsterchristmas existuje. (Existuje a je to mnohdy minimálně inspirativní. ...)


Už i #hipstersanta existuje!

Náš malý vánoční skřítek:

Ještě chvíli a taky mu budu moct věšet světýlka na fousy! Tolik se těším!

Tak. Na zdraví a na respekt. Nejen o Vánocích.



P.S.: Já vim. Není to příliš vhodná volba slov k tématu Vánoc. Už mlčim...příště se namísto toho navážu třeba do nordic stylu. Ho ho ho ho!



pátek 23. prosince 2016

Píše paní Vánoceová

Dobrý den, vážení a milí mí.

Dlouho jsme se neviděli a neslyšeli. Připadá mi to jako rok. Nu, ale jsem tu a budu tu chviličku s vámi.

Vidím, že jste udělali za ten rok velký kus práce. Tolik lásky jste ve svém srdci vytvořili! Zároveň jste spotřebovali hodně toaletního papíru. Potkali jste spoustu očí, došlápli opravdu spoustu kroků a došli až tam, kde jste teď. Gratuluji. Jen tak dál a zase lépe.

Cítím, že už nepotřebujete tak vehementně uklízet a uvědomujete si, že chcete svátky prožít klidně. A děláte pro to uvnitř sebe všechno. To je prima. Jsme tím zase všichni o kousek dál. Nejtragičtější (a zároveň nejkomičtější:))) přichází chvíle těsně před večeří. Tak na to myslete, ať to máte i tam v klidu. Držím palce, bude to dobrý. A pak bacha na kosti.

Víte, já mám Vánoce ráda. Všechny ty světýlka a to, jak jsou na sebe lidi hodní. Mělo by to tak být průběžně posvátné celý rok. Nemyslím ty světýlka. Myslím ten klid na duši. V rychlých všedních dnech si dovolit pravidelné pomalé prožívání, načančanou tabuli i hostitelku a hlavně to, jak skrze dárky ze sebe rozdáváme blízkým radost. Bez pocitu vynahrazování čehokoliv. Dávno to není o množství, ale o síle. (Nebo aspoň někde:) ale co já tu budu rozumbradovat, vždyť vy jste páni svého života a v každé chvíli děláte to, aby vám bylo co nejlépe. Tak v tom vesele pokračujte, ono se vám to "vrátí". 

Tak šťastné a veselé :-)




středa 12. října 2016

Menarché po porodu

Dlouho jsem se rozhodovala, jestli to tu psát, nebo ne. Ale vzhledem ke svému slibu (sama sobě) otevřenosti a k tomuto článku, sdílím:



Žehnám svým očím, aby zřely ryzost a viděly ve všem krásu.

Žehnám svým rtům, aby pronášely pravdu a líbaly tak i své milované.

Žehnám s díky svým nádherným prsům, které plně vyživily a konejšily své dítě.

Ženám svému srdci, aby otevřeně milovalo a bylo upřímně milováno.

Žehnám svému lůnu, pro posvátný dar života a posvátné krve.

Žehnám svému pohlaví, abych přijímala s láskou a radostí.

Žehnám svým bokům a kotníkům, jako ztělesnění půvabné ženskosti v ladné spolupráci při chůzi :)

Žehnám svým chodidlům, aby cítily Zemi a spojení v každém kroku po mé cestě.


Žehnám tomuto večeru a všem svým blízkým (i neblízkým:), se kterými "tu teď" trávím čas. Oslavujte se mnou, stačí trochu, v duchu, myšlenkou, radostí. Jedné ženě se po 3 letech vrátila menstruace. Je to malý krok pro rozvojové lidstvo, ale velký krok pro malou ženu, která je stále od evoluce ovládaná (víceméně) přírodními zákony.

S vděčností a radostí, já.


Fotil můj dvorní fotograf Ondra Vala | www.ondravala.cz nebo taky www.bilacerna.cz že jo, víme, a taky www.photojam.cz samozřejmě ;-) muck! Paf!

P.s.: text "Žehnám.." jsem si upravila ze základu Menarché od Báry Nádvorníkové.


úterý 4. října 2016

10 tipů pro plné partnerství v rodičovství


  • Držte si své hranice, ale překračujte je občas pro chvilkové dobro a podporu partnera.
  • Hlídejte si, ať máte čas sami na sebe a taky svůj společný čas. Nejlépe pravidelně.
  • Vyhledávejte maličkosti, které vám dělají radost.
  • Buďte na sebe vlídní a koupejte se ve vzájemné přízni.
  • Buďte upřímní nejen k partnerovi, ale především k sobě. Pokud řešíte něco, za co se stydíte, o to víc je třeba vše říkat na rovinu a dávat všemu správný význam.
  • Mějte pochopení.
  • Při každé možné příležitosti se držte za ruce, obejměte se, pusinkujte se, vášnivě se líbejte. Dítě v tu chvíli neřešte.

  • Milujte se, přestože jste unavení. A užijte si to. (Nebo se aspoň mazlete!)
  • Uvědomte si, že děti nejsou na prvním místě. Tam je váš partnerský vztah. Tečka. End of story.
  • Dívejte se do očí, plánujte lumpárny, dělejte všední dny veselé, neřešte tolik úklid a svůj perfekcionismus. Včetně přesvědčení typu "moje dítě ochutná cukr až v osmnácti!"...


To jsou takové trapné obecné kecy, které samy o sobě nezpůsobí, že i když to všechno budete dělat (prcat na kuchyňském stole jak orangutani, chodit běhat, vařit jak v Alkrónu atd.), budete mít škatulkově ukázkový vztah jak z časopisu (nebo jak se zá-vidí na Instagramu).

Být partneři a mít u toho dítě je fuška, ale jde to. Musí jen oba chtít (vykřičník), nemít nepřiznané psychické, mentální, emocionální problémy, být už nějak vyzrálí nebo se to aspoň snažili zlepšovat, znamená to sem tam upustit od něčeho, co pro mě bylo důležité, abychom situací prošli všichni s úctou a v pohodě.



Jasně, že se láska vytrácí, protože je to kolotoč vyměněných plín a domácích prací. A stejně jako ty plínky jde pak energie do hajzlu. (Pardon.) (Ne, nesplachuju je, myslím obrazně řečeno.) Ono se může zdát, že je všechno v pohodě, miluju Tě sem, miluju Tě tam, ale když není člověk upřímný sám k sobě a není dostatečně silný na to, aby si to sám před sebou všechno ustál, obhájil a držel se v naladění svých dřívějších základních hodnot (jako "ano, beru si tohoto muže/ženu v dobrém i zlém"), může to skončit.... skončit.

Takže, pravda a láska vážně vítězí, ale ne nad "něčím", nýbrž v nás.


Pro dnešek myslim už stačilo.... :-) děkuju za přízeň a děkuji svému muži, že si ho můžu vážit a on mně.

"Lev má rád, když jeho lvice běží stejně rychle.
Ale všichni v okolí musí vidět nejdříve jeho hřívu."

::

P.S.: Promiňte mi ten sladkobolný patos na konci (vy víte, že to nemám ráda:)), ale teď to prostě nešlo. Teď to bylo velké...... Držím vám (nám všem) palce.


Obrázky z Pinterestu: 1 : 2 : 3 : 4 : 5 :


čtvrtek 15. září 2016

Malý velký profesionál

Milá mami.

Je mi rok a půl. Už jsem tedy dost velký na to, abych koukal na youtubu na pohádky. Jak dlouho budu chtít. Když mi to ukončíš dřív, než budu já sám chtít, jsem dost velký na to, abych Ti dal najevo, že ještě ne. Řevem samozřejmě, protože na mluvení jsem ještě moc malý. 

Jsem dost velký na to, abych si mohl vybrat jídlo, jaké chci jíst. Ale ještě malý na to, abych Ti přesně popsal hned napoprvé, na co mám chuť a víš sama, že jsem od přírody nimral. Jo a radši mě prosím krm, protože jsem ještě malý na to, abych si nezamazal pusu a prsty (to nemám rád, je to nepříjemně lepivé).

Jsem dost velký na to, abych si hrál sám. Ale sama víš, že jedině, když u mě sedíš. Když u mě nejsi, tak jsem ještě malý na to, abych byl v klidu a nemusel si Tě hlídat. Takže buď zařiď, ať je někdo další doma a nejsme tam sami dva a nebo prostě seď u mě a já si budu hrát sám.

Jsem dost velký na to, abych Ti pomáhal uklízet. Vysávat, utírat, umývat. To máš vždycky radost! Ale musíš pochopit, že jsem ještě malý na to, aby mě to bavilo víc než 3 minuty. Prostě tu pozornost neudržím, no! A to pro mě ale znamená, že s činností končíme OBA. Takže Ty taky. Rozumíme? Zatím Ti to ještě asi nedošlo, proto Ti to dávám najevo křikem, když si se mnou nejdeš pak hrát (mluvit ještě neumím, že jo). A musíš pochopit, že jsem sice velký na uklízení, ale malý na to pochopit, že Ty to musíš dodělat, doklidit, dovysát, dotřít. Ten křik jde ze mě prostě sám, já za to nemůžu...

O hlídání mě se klidně můžeme pobavit. Jsem na to už dost velký, to víme oba. Nech tu ale svoje prsa, hlavu, náruč a to, jak se mnou mluvíš. Jsem totiž ještě malý, abych se uměl uklidnit, když Tě budu najednou postrádat nebo nedej bože, když Tě uvidím odcházet. A nemysli si, vysvětlování je fajn, hlavou to pochopit dovedu, že se vrátíš, ale je to silnější než já...jako když Ty neodoláš čokoládě, chápeš. Tak ty prsa a náruč tu radši nech, jo?

Takže, klidně si dělej co potřebuješ, vím, že toho máš hodně. Vidím to! Domácnost uklidit, prádlo pořád nějaké třídit, prát, rovnat, vaříš každý den, o tátu se staráš (ale prý už ne tolik, jak by si přál - ale to jen mezi námi), staráš se i o moje hračky, aby pan Medvídek neměl hlad, atakdále atakdále. Ale musíš do toho prostě započítat mé potřeby, které se teda často mění (až se občas nestíhám divit a jsem z toho nevrlý) a taky mě musíš zabavovat a vzdělávat hrou. Kdy budeš mít čas na sebe, na své tvoření, práci a na spánek, nevím. Ale ty jsi profesionálka, mami, Ty si poradíš.

Díky za pochopení,

Tvůj malý velký miláček.

Princ Píďoslav s babičkou a bagrem.


 


Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...