středa 9. září 2020

Mít dvě nebo tři děti?


Toť jedna v hlavě stále se opakující otázka.

Není už lidí na planetě dost? ,,Nestačí" nám dvě děti? Co nás čeká z hlediska globálního za 30 let? Co když naše dítě bude významným vědcem na poli obnovitelných zdrojů? Co když mě zítra klepne pepka?

Sdílím s vámi moje bádání a sestavila jsem tak zaručeně nejlepší článek o této zcela vážné polemice.



Přečetla jsem totiž pár důvěryhodných (i zahraničních) zdrojů (mamablog je důvěryhodný zdroj, ne?) a sepisuju tu všechny zmíněné zkušenosti mamablogerek z celého širého světa a myšlenky, na které jsem zatím přišla.

Trochu mě znepokojuje, že nejčastěji ty, které takový článek na blog sesmolily, opravdu 3.dítě nakonec mají. Takže dost pravděpodobně tak také skončíme. No uf, to abych začala spát do zásoby. Ale nepředbíhejme.

Update – No, a my ho už také máme, haha :D Tento článek jsem si sepsala, když jsem o 3. přemýšlela. A teď ho zveřejňuju, protože mám kolem sebe pár kamarádek, které o 3. přemýšlí. Je mi jasné, že vám v hlavě víří stejné otázky. Kurzívou jsem si dovolila takové své drobné postřehy ze života se třemi kousky.

Marlička měla necelé 2 měsíce a jela jsem s nima pod stan. Ave já!
Poprvé jsme jeli, když měla měsíc a byl s námi i Ondra. Takže pak už to byla vlastně zkušená tábornice...

Pokračujeme. Ve všech případech píšou cosi jako:

,,Pokud máte rádi pořádek, peníze a řád, tak třetí dítě není nic pro vás!!! Ale na to se vykašlete, protože — ano, je to hodně práce, peněz a nervů, ale je to skvělý.”

No. Co na to říct. Možná by neškodilo najít nebo napsat i nějaký článek ,,Why not to have a third baby” (proč nemít třetí dítě) nebo ,,Two kids are enough” (dvě děti stačí). To jsem ale nic nenašla.


PROTI, a pod tím

PRO

Takto k sobě důvody korelují jako dvě strany jedné mince.


1.

PROTI Neošidíme příliš ty 2 tím, že se opět zasekneme na těhotnění, kojení a přebalování?

PRO Naopak! Naučí se přijmout do svého života dalšího člena smečky a rozhodně je to (nějak) obohatí. Také už to vše umíme. Teda, chápejte — už zhruba tušíme, jaké by to všechno přibližně asi mělo a mohlo být. 

Navíc jsme skvělí rodiče pro 2 děti, tak proč neposkytnout zázemí ještě jednomu. Kromě teda čištění zubů a stříhání nehtů, to je vyloženě týraní.


2.

PROTI Bude doma víc nepořádku. Víc oblečení na praní a uklízení. (To je pravda!) Větší spotřeba jídla.  Se třema je vše mnohem více chaotické. (Doprčic, to je taky pravda :D a to má malá jen 2 měsíce!)

PRO Bude doma víc srandy. Každé dítě je jiné, och a ach! (To je taky pravda! Och a ach je též na místě!)



3.

PROTI Více lásky, ale zase více starostí! Více peněz až do dospělosti.

PRO Více lásky a radosti. (Říkají.)


4.

PROTI Se dvěma je vše jednodušší, logistika, finance, hlídání. Navíc uvádí, že jsou-li dvě děti, jsou jen situace dvě - jsou spolu kámoši nebo brojí proti sobě. Přibude-li #3, tak nastává toto:

1., 2., 3. - všichni drží při sobě (prý málokdy. – Tahle poznámka mě drobátko znepokojuje..) (Zatím zmám jen 1. proti 2. a je to masakrrr)

1., 2. proti 3.

1., 3. proti 2.

2., 3. proti 1.

PRO Není prý nic lepšího, než dát dvěma dětem dalšího sourozence. (No tak to doufám, že se potvrdí!!)



5.

PROTI Co když je ho hazard? Vyhráli jste už krásné těhotenství, dokonalý porod, zdravé děti... co když už jsme tuhle štěstěnu ,,vyčerpali”? Nechci ji pokoušet..

PRO To jsou ale blbé myšlenky. Navíc z logiky věci se dá se usuzovat na zdravý genetický materiál.


6.

PROTI Můžou to být dvojčata. V rodině to máme na každém rohu. V našem případě je toto silný argument proti musím říct :-) Ačkoliv dvojčata jsou boží (čau bratři!), mít najednou 4 děti, padá význam tohoto článku a celého tohoto přemítání.

PRO Říkají, že pokud na další dítě myslíme, je to známka toho, že ho máme mít a máme místo ještě pro další dítě. (Pokud teda nemáme diastázu, která by říkala ,,zaplň břicho miminem!”) 



7.

PROTI Další dítě = další znatelné finanční výdaje. Velké auto, abychom mohli i někoho svézt, školka, školní aktivity, vybavení, rodinné vstupy a svět je většinou dimenzovaný pro rodinu 2+2. Na druhou stranu sama jsem ze tří dětí a tohle poslední jsme s naším životním stylem docela v pohodě zvládali.

PRO Nějak se to VŽDYCKY poskládá a uživí. Jedna kamarádka říká ,,lepší bez jedné dovolené ročně, ale s dalším dítětem v rodině”. Že nemáte velké bydlení? Opravdu je nutné podmiňovat příchod dítěte velikostí příbytku? Důležitá jsou velká srdce členů smečky. Dobří lidé se vejdou i do malého prostoru.


8.

PROTI Mé profesní směřování a studijní rozvoj se opět odsune a chleba bude přinášet chvíli zase jen Ondra.

PRO Další roky doma s dětmi a full servisem pro ně (myšleno z toho pozitivního pohledu).



9.

PROTI Co když to bude zase náročné dítě? (Mě vodvezou…)

PRO Vyhrajou si, už není potřeba být součástí jejich her na něco. (Bingo!)


10.

PROTI  Mohli bychom si za 10 let tiše vyčítat, že jsme ho měli ještě mít. Jako jsem to už parkrát od starších dam slyšela...

PRO Na jednu stranu se zdá celé tohle horečné přemýšlení jako jedna velká ztráta času —vždyť co je víc než rodina? Žijeme v ohromné hojnosti a nekonečných možnostech.


 

11.

PROTI Nemám náhodou na to vše příliš unavené tělo a vypjatý nervový systém? (Mám, ale nesmím si to připouštět:)) a musím umět dočerpávat energii a naučit se s ní hospodařit)

PRO Podle výpočtů, kam zahrnuju nástupy do školky a školy, věk rodičů a počet šedin, bychom potřebovali dušičku nalodit docela záhy... (Stalo se, díky Bohu)


12.

PROTI Babičky a dědečci se třeba tolik zapojit nemůžou. Je potřeba zajistit větší možnosti hlídání, nejen pro urgentní případy.

PRO Babičky a dědečci se více (!!) zapojí do života starších dětí. 



13.

PROTI Hodnota času pro sebe se rovná téměř nule a někdo pořád něco chce. Chybí ruka, chybí stehno. (Jo, takových prekérních situací jsem už pár zažila...)

PRO Někdo říká, že má svým způsobem s 3. nejvíc času pro sebe. (Nechápu, nevěřím.) (Ale věřím, že to přijde!)



14.

PROTI Spánek se stane ještě více nedostatkovým. A doprčic.

PRO Lidé vás považují za zkušené a už nedávají rady, co a jak máte dělat. Prostě rodiče mazáci.


15.

PROTI Méně prostoru pro pozornost každému dítěti a sobě navzájem.

PRO No. Prý se s tím dá nějak kreativně pracovat... Nastavit si pravidelné chvíle, kdy budem s každým dítětem zvlášť. Celé rodičovství nás provází ,,poskytování vědomé pozornosti". Tak uvidíme. Dávám tomu čas. Naštěstí jsme se už s Ondrou v tomto partnerském soužití během péče o malé děti za těch 6 rodičovských let docela sžili.

Nuže, z toho všeho vyplývá co?

Finančně se to zvládne a pokud o tom přemýšlíte, tak to prostě tak má být a dáte to. Stejně jako my. Pro mě by byl největší proti-argument moje zdraví. Ale cítím se mladá a tělo mi funguje na jedničku. Plus jsem si říkala, že finance nebo jiné vnější věci nemůžou přece rozhodovat o rodinném štěstí. A to nevyspání? To je přece jen prvních pár let...

Takže přátelé, konec přemítání, vypnout hlavu a – kdo jiný má mít další české děti, než plodní a dobří lidé tohoto státu? ;))







úterý 8. září 2020

Chci psát blog...

 ...ale sedím a čučím. Celý den hoňka, že nemůžu zavolat kamarádce zpět. Když po 21.h miláčci usnou, přichází na řadu základní pofackování domácnosti (abych měla sama před sebou čistý štít, že dělám doma jakž takž hezky) a teď? Když můžu? Vypnuto. Nic.


Jak to ksakru ženský děláte?? Mě to přes den docela funguje, ale večer už teda ne.


A tak zase nic :D 


Rozhodně jsem tu na svém milovaném a občas pozapomínaném blogu nechtěla mít článek přesně tohoto fňukacího typu. Protože já jinak žiju krásně! Plně! Ani na tom telefonu nejsem, protože mi to není příjemné. Ale pak z toho prostě na ten papír nic nedám, protože to prostě nejde, no.


Tak paf. Brzo zkusím další pokus, nebo si to budu psát do telefonu, no. Co už.



úterý 7. dubna 2020

Dnešek 7.4.2020

Dnešek byl krásný den. Takový obyčejný, ale tím právě krásný.

Dneska mám 32.narozeniny (děkuju Maminko a Tatínku). Všichni říkají, že 33. narozeniny – to se dějí divy! Panejo, začínám se trochu bát. Co mě prosím vás čeká?
(díky za reakce, snad se mi podaří zprovoznit odpovědi na komentáře pod článkem)

Byla jsem s klukama doma.
Eliášek mi ráno překrásně popřál. Líbí se mi, když někdo vytahuje věty, které byly řečeny před lety. Já na to bohužel pamět nemám, takže už teď večer si nepamatuju, co mi ráno říkal :D Ale ten božský pocit a dojetí, kdy se cítím jako nejlepší maminka na světě, mi zůstává až hmatatelně v nitru.

Každý den děkuju Bohu za domeček, za zahradu a za to, že mám ty moje dva kluky ušatý zdravý. A taky za Ondu mého milovaného, neméně ušatého a nosatého. Už je to nevim kolik let, co jsme se v tento den vzali. Myslela jsem na naši svatbu, na seznámení... a to nejen proto, i když nepopírám, že je to proto, jak jsem teď sjela celou sérii Love Is Blind na Netflixu a jsem díky tomu zase méně vyspalá. Ach jo. Nedám si pokoj a nedám si pokoj.



Taky jsem myslela na to, jak jsem před nevím kolika lety (no jo, ta paměť a letopočty) přesně 7.4. zjistila, že už mám v bříšku Jonáška. Šli jsme ten den s Ondrou po 3 letech do kina a já si tam dala poslední alkoholický koktejl, protože jsem ještě nebyla ani v pátém týdnu a to se ještě může ;-) To bylo krásné očekávání na příchod toho našeho druhého chlapíka... Kdybyste ho viděli! On je tak...já jsem tak... odpustíme si typické mateřské zbožňovismy. Dnes už bylo dojetí dost.

Tak pojď, brácho! Už tu na Tebe čekám


Doufám, že se máte na světě krásně. Cítím ohromnou vděčnost a pokoru a snad je tam i kousek důvěry, či naděje, že toto je ten krásný, reálný rodinný život, na který máme dle nějakých nepsaných, vesmírných pravidel ,,právo". Jsem z toho paf.

čtvrtek 26. března 2020

Baf paní Paf! Spíš? Nespi...

Myslela jsem si a konečně. A zase konec. Zase začátek...



Myslela jsem si, že už jdu tou svojí cestou.
Myslela jsem si: ,,Konečně”. Konečně vím, kdo jsem. Konečně budu dělat, co mě baví.

Ale časy se mění a my v nich. Všechna má předchozí ,,konečně" padla a já jsem zase na začátku.
...
Takže zae nevím, kdo jsem. Ruším stránky Náročné dítě. Byly krásné, funkční a tak moc potřebné.
Obrečela jsem to. V pozadí je právě to padlé ,,konečně vím, kdo jsem a kam směřuju".
...
Takže se zase vracím ke své terapii psaním...
Líbám paní Paf na líčko, děkuju, že tu na mě čekala. 

Karanténa začíná přinášet bohatství...

P.S.: Zdravím vás! Je tu někdo? Funguje ještě blogger? :)


neděle 1. července 2018

O porodu, pevnosti a odpovědnosti



Stejně tak jako květina roste, kvete a semena zrají, nelze uspíšit vývoj dítěte. Zajímavé, že když pak přijde na jeho porod, jsme schopni ho urychlovat, popohánět a je těžké to vydržet. Zajímalo by mě, jestli i květinu bolí, když se z poupěte otvírá.



Míří na nás neustale velké množství podnětů. Tak moc nám chybí zakořenění, kdy stojíme pevně v sobě. Před porodem Jonáše jsem čuchla k tomu, jak bytí o samotě (přestože v normálním fungování života a rodiny) dokáže posílit. Cítila jsem se jako nezdolná, moudrá sekvoj. A to jsem ,,jen” vypustila sociální sítě, nepsala si tolik s kamarádkama přes Messenger a WhatsUp, a viděla se jen s těmi, se kterými jsem v tu chvíli se doopravdy toužila vidět. Trávila jsem čas s Eliášem, sbírali jsme šípek (teda já sbírala, on měl naštěstí období, kdy spal v kočáru), tahala jsem ho do lesa a nic jsem nečetla, až na pár příběhů od Iny May Gaskin. I proto jsem nepřispívala tady, i teď mi blog stojí.



Tolik mi chyběla rozhodnost a odpovědnost (ale nevěděla jsem to, myslela jsem si, že už v tom jsem dospělá). A v tom vnějším tichu mi jasně zacvaklo, že je úplně jedno, kde, jak a s kým budu rodit. Protože jsem sama sobě dala slib a důvěru, že se vždy rozhodnu podle svého pocitu. Konečně jsem tomu vnitřnímu hlasu dala plnou důvěru. Lepší je si to udělat blbě podle sebe, než kvůli někomu jinýmu.



Od podzimu (rodila jsem v prosinci) mi chodily pod ruku myšlenky, články a potkávala jsem ženy s příběhy neasistovaného porodu (>>> článek o porodu Jonáše). Říkala jsem si - tolik najednou? Proč? Copak mám snad taky porodit neasistovaně? Jasně jsem cítila odpověď, jen jsem jí sama nevěřila. Já přece nejsem tak vyZENovaná, že bych mohla rodit neasistovaně. To přece dělají jen ty ženy, které mají celý svůj vědomý život pod kontrolou, a tam já se teda zdaleka neřadím :D a tak jsem si ten pocit užívala, ,,koupala se v něm”, ale nepřipouštěla si, že by to tak dopadlo.

Zajímavé bylo, že když mi pak v noci začala odtékat plodová voda, a já byla doma sama, bez záložního plánu, nezalekla jsem se. Naopak, cítila jsem jen ten známý hluboký klid a důvěru. A tak jsem to tak nechala a nezačala ,,uměle plašit”, protože hlava mi samozřejmě napovídala - to je tragédie, co teď?! Je to jako dvě úrovně. Ta silnější, vnitřní, je klid, ta roztěkaná, je hlava, která se dá umlčet, když chceme a už to umíme rozeznat. Mě to zrovna v tu chvíli šlo, lucky me :-)



Tento článek jsem chtěla napsat už dlouho. S tím ale jak zažívám, že není třeba tolik mluvit, ani číst, nemám ani potřebu psát články. Abyste taky tolik nečetly, mé milé :)) Rozhoupala jsem se až s podnětem Martiny Chomátové, se kterou jsme udělaly rozhovor, k přečtení >>>TADY.

A jinak? Jinak žijeme krásně! Z Eliáše roste správňák a sebevědomý chlapík. Sice má své chvilky, ale už víme, jak na to. Jonáš má půl roku přes, má jeden zub, je to smíšek a neskutečný kliďas. Pláče jen když má hlad nebo chce spát (to spíš). Takže je to všechno tak snadné, že to mám vážně za odměnu za to, jak jsme si s Eliáškem procházeli (a stále ještě někdy procházíme) peklíčkem.



Rozlívá se ve mě teď taková velká vděčnost a pokora, vysílám ji nahoru do nebe, kolem světa pro všechny. Abych si zase, až budu v koncích (pravděpodobně opět dnes večer:)) sáhla do rezervy. Sice mi to moc nepomůže, ale vzpomenu si, že se umím radovat a cítit se pevná.



Buďte ze svého života mile paf a krásné léto všem!

Brzo zase něco napíšu... ;-)



neděle 8. dubna 2018

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...