neděle 1. července 2018

O porodu, pevnosti a odpovědnosti



Stejně tak jako květina roste, kvete a semena zrají, nelze uspíšit vývoj dítěte. Zajímavé, že když pak přijde na jeho porod, jsme schopni ho urychlovat, popohánět a je těžké to vydržet. Zajímalo by mě, jestli i květinu bolí, když se z poupěte otvírá.



Míří na nás neustale velké množství podnětů. Tak moc nám chybí zakořenění, kdy stojíme pevně v sobě. Před porodem Jonáše jsem čuchla k tomu, jak bytí o samotě (přestože v normálním fungování života a rodiny) dokáže posílit. Cítila jsem se jako nezdolná, moudrá sekvoj. A to jsem ,,jen” vypustila sociální sítě, nepsala si tolik s kamarádkama přes Messenger a WhatsUp, a viděla se jen s těmi, se kterými jsem v tu chvíli se doopravdy toužila vidět. Trávila jsem čas s Eliášem, sbírali jsme šípek (teda já sbírala, on měl naštěstí období, kdy spal v kočáru), tahala jsem ho do lesa a nic jsem nečetla, až na pár příběhů od Iny May Gaskin. I proto jsem nepřispívala tady, i teď mi blog stojí.



Tolik mi chyběla rozhodnost a odpovědnost (ale nevěděla jsem to, myslela jsem si, že už v tom jsem dospělá). A v tom vnějším tichu mi jasně zacvaklo, že je úplně jedno, kde, jak a s kým budu rodit. Protože jsem sama sobě dala slib a důvěru, že se vždy rozhodnu podle svého pocitu. Konečně jsem tomu vnitřnímu hlasu dala plnou důvěru. Lepší je si to udělat blbě podle sebe, než kvůli někomu jinýmu.



Od podzimu (rodila jsem v prosinci) mi chodily pod ruku myšlenky, články a potkávala jsem ženy s příběhy neasistovaného porodu (>>> článek o porodu Jonáše). Říkala jsem si - tolik najednou? Proč? Copak mám snad taky porodit neasistovaně? Jasně jsem cítila odpověď, jen jsem jí sama nevěřila. Já přece nejsem tak vyZENovaná, že bych mohla rodit neasistovaně. To přece dělají jen ty ženy, které mají celý svůj vědomý život pod kontrolou, a tam já se teda zdaleka neřadím :D a tak jsem si ten pocit užívala, ,,koupala se v něm”, ale nepřipouštěla si, že by to tak dopadlo.

Zajímavé bylo, že když mi pak v noci začala odtékat plodová voda, a já byla doma sama, bez záložního plánu, nezalekla jsem se. Naopak, cítila jsem jen ten známý hluboký klid a důvěru. A tak jsem to tak nechala a nezačala ,,uměle plašit”, protože hlava mi samozřejmě napovídala - to je tragédie, co teď?! Je to jako dvě úrovně. Ta silnější, vnitřní, je klid, ta roztěkaná, je hlava, která se dá umlčet, když chceme a už to umíme rozeznat. Mě to zrovna v tu chvíli šlo, lucky me :-)



Tento článek jsem chtěla napsat už dlouho. S tím ale jak zažívám, že není třeba tolik mluvit, ani číst, nemám ani potřebu psát články. Abyste taky tolik nečetly, mé milé :)) Rozhoupala jsem se až s podnětem Martiny Chomátové, se kterou jsme udělaly rozhovor, k přečtení >>>TADY.

A jinak? Jinak žijeme krásně! Z Eliáše roste správňák a sebevědomý chlapík. Sice má své chvilky, ale už víme, jak na to. Jonáš má půl roku přes, má jeden zub, je to smíšek a neskutečný kliďas. Pláče jen když má hlad nebo chce spát (to spíš). Takže je to všechno tak snadné, že to mám vážně za odměnu za to, jak jsme si s Eliáškem procházeli (a stále ještě někdy procházíme) peklíčkem.



Rozlívá se ve mě teď taková velká vděčnost a pokora, vysílám ji nahoru do nebe, kolem světa pro všechny. Abych si zase, až budu v koncích (pravděpodobně opět dnes večer:)) sáhla do rezervy. Sice mi to moc nepomůže, ale vzpomenu si, že se umím radovat a cítit se pevná.



Buďte ze svého života mile paf a krásné léto všem!

Brzo zase něco napíšu... ;-)



2 komentáře:

Děkuji za vaše milé a inspirativní komentáře :)

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...