středa 29. dubna 2015

Porodní "bolest"

Častá věta, kterou mi žádná maminka/babička/tetička nezapomněla k mému bubnu připomenout, byla "porod bolí, ale vydržely jsme to všechny, taky budeš muset." Většina nepatřil mezi ty, se kterými by se dala vést diskuze o "bezbolestném a mystickém porodu". Už jsem začínala být na tu posvátnou větu alergická a začala si přát, aby porod nebolel - ne pro mě, ale abych jim mohla říct: "a tůdle! Nebolel mě!"

Já na začátku porodu

Nicméně...bolel. Ale! "Bolest" je relativní. Pod slovem "bolest" si člověk většinou představí třeba říznutí, tupou, pulsující bolest hlavy, ukopnutý malíček na noze či koma z přetáhnutí lopatou. Bolest porodní je ale opět svým způsobem specifická, slovy přesně nepřenositelná.

Kdybych se to přecejen snažila nějak vyhranit (za těžkého vzpomínání - ano, příroda to má dobře zařízené), řekla bych, že porod jako takový je TAK silný, energií nabitý proces, že bolest není správné slovo, ale je to spíš ohromná práce snad všech existujících svalů. Představte si svůj největší sportovní výkon, třeba jak jedete celý den na kole na max. Cítíte ty nohy?



Nebo jak celý den sprintem běžíte, nebo boxujete, nebo rychle tancujete. Ty napnuté, pracující svaly, to automatické rychlé dýchání... Nemusíte nad tím přemýšlet, prostě běžíte a funíte. Cítíte vyčerpávání fyzických sil z té fušky a v hlavě máte dílem prázdno, soustředíte se na akci a dílem se vám honí myšlenky typu "kdy už to skončí?", "už nemůžu!". Vnímáte to?



Tak takové "vše-bolavé", intenzivní a celistvé to asi je s tím, že to nemůžete a nezastavíte. Děje se to samo skrze vás. Plus nevíte, kdy může přijít gradace či naopak zvolnění. A plus je veledůležitá role psychiky - musíte zkrátka sobě a hlavně tělu za každé okolnosti věřit, že to zvládne uběhnout/ujet/utancovat. Jakmile přestanete věřit, dáváte tělu signál k zamotání nohou...

Možná se mnou nebudou mnohé souhlasit. Také si myslím, že porod tu konkrétní ženu nemusí "bolet". Je to otázka zcela individuální. Faktem ale zůstává, že proces, kterým se mimino dostane na svět je silný, ale vždy jen tak, aby ho daná žena zvládla unést.



čtvrtek 16. dubna 2015

Stýská se mi.

Stýská se mi po naší Meggie. Odešla 9.1., chvíli před porodem našeho Prďánka. Věděla proč. Dokonalá synchronicita.

Chci si jí takto připomínat...

Byla horský, pastevecký pes. Tibetský teriér. Milovala vítr a sníh...


...a bordel. Vždycky se vyválela v tom největším.


Občas nechápala, co se po ní chce. Nebo chápala, ale bylo jí to dokonale šumák.

Občas naopak - jakoby snažně volala "Taťko! Uf! Pomoc, on mě očuchává.."

Většinou si ale rychle poradila sama. Měla respekt. Byla to prostě fešanda...

Její oblíbená poloha? Tzv. na placku.

A taky ještě postelové anténky byly oblíbené.

Mimo těch předchozích 8 let byla s náma na zásnubách (ten mázlý stín vpředu)...

...na oficiálním zásnubním focení...

...na naší svatbě...

...a po celé těhotenství.

Uměla řídit,...

...profesionálně pózovat...

...a taky poctivě odpočívat na oblíbených, strategických místech.

Je minimálně dvakrát v reklamě:

A má svou čestnou hlídací cedulku:

Byla s náma na malinách:
Na borůvkách...
...a párek v rohlíku?
Ten taky milovala.

Nejvíc jí ale miloval její Ondra.
Už aby tu byla zase s námi :-)
Takže žádné smutky, ty ať smeje déšť. Víte, že když přidáte háček ke "smeje", je z toho "směje"?


Paf. (jako pac.)


Jak to, ženy, děláte?

Jsem prvomatka. Těší mě.

Mnozí by mě považovali za "alternativní" a nevím, já si tak nepřipadám. Spíš naopak. Občas si totiž - pravda, se studem - koupím nějaký hadr z H&M vyrobený v Bangladéši, ale s tím bude brzo utrum, jak naznačil muž, který mi proto před časem pořídil šicí stroj. Nicméně, dudlík nemáme, protože si pamatuju své dudlíkové trauma a kočárek také nevedu, protože si s ním připadám značně neohrabaná.

Ale pojďme k věci. Do teď jsem se lehce pohoršovala nad davy matek s dětmi v jídelních sekcích obchodních center. Nyní se jim všem hluboce omlouvám a začínám je velmi dobře chápat. Občas teď dokonce toužím se k nim přidat a zvolat "jsem úplně stejná, vezměte mě mezi sebe!". A proč? Protože jednoduše nechápu, jak může takový malý prcek zabrat ženě matce celý den pozornosti a ona opravdu steží stihne vypít studený čaj.



Nebýt mého úžasného, schopného muže, umřela bych na konci dne hlady, protože mi Píďa vždycky usne u kojení a tím, jak ho nechci budit, sedím na gauči s ním (jsem jediná, kdo to tak dělá?!). A tak minou hodiny proložené přebalováním, cukrblikama a vařením čaje (výkon dne!), až je najednou večer a já jsem z toho "nicnedělání" tak unavená, že ani na sex nemám náladu.



Díky bohu za našich 250 metrů čtverečních, kde se drží prach na místech od sebe dost vzdálených, protože být v menším prostoru, udusili bychom se tou pomalu ale jistě vznikající hnilobou. Pravda, jsou i dny, kdy úspěšně zvládám svou agenturní činnost, upeču 4 mrkvové koláče, zreju záhon a ušiju si kalhoty na spaní, ale to musí být buď úplněk nebo nov, protože jinak si to nedovedu vysvětlit...



Ano, možná by bylo snažší dát dítěti dudlíka nebo ho nechat v postýlce vyřvat a vesele si šůrovat obývák. Ale ty časy, kdy jsem si mohla dělat co se mi zrovna hodilo, nenávratně minuly. Bohužel mi to došlo až teď.. A to mám jen 1 (slovy jedno) dítě! Smekám před vámi všemi, které jich máte víc, protože to už mi opravdu hlava nebere, jak můžete zvládnout připravit jídlo a zároveň přebalovat, hrát si se starším, utírat prach a ještě být venku na vzdělávací procházce či didaktickém hřišti! Neuvěřitelné! Pokud se ze mě nestane do dvou let chobotnice, myslím, že druhé dítě nikdy mít nebudeme...

Tímto tedy vzdávám hold vám všem ženám, které jste si tímto již prošly a ve zdraví vše přežily a máte navíc další šťastné děti. Také děkuji mému muži, bez kterého bych si nic nepočala. :-)

A na závěr - co mi v těchto dnech pomáhá? Uvědomit si následující:

Všechna práce na mě počká, dětství má Píďa jen jedno...

Možná, že mi časem budou ty dvě chapadla stačit k tomu, abych byla dobrou chobotnicí. :-)







středa 15. dubna 2015

Co znamená být dobrou hospodyňkou?

Skáče dobrá hospodyňka dnešní doby přes plot pro pírko? Ani prd...


Tak jak se tedy pozná? Myslím si já:

1. přes plot pro pírko neskáče, ale umí ho najít na internetu za nejvýhodnější cenu.

2. polštáře na gauči má vždy tak nějak hezky načechrané a není vidět, kdy je čechrá.

3. dbá na svůj vnitřek a také zevnějšek, takže ač třeba doma, sluší jí to. (učesaná, v hezkém domácím outfitu a tak...)

4. usmívá se a vždy všechno stíhá. Svačiny pro děti, teplý oběd pro regiment, večeře s perfektním food stylingem. A stíhá to všechno i uklízet a u toho kontrolovat úkoly dětem a lichotit manželovi.

5.  než se dopeče lahodný dezert, který má sfouknutý za volnou čtvrhodinku (včetně úklidu), přečte pár stránek kvalitní literatury, nebo uklidí celý dům, nebo vyřídí něco ve své firmě, nebo napíše superskvělý článek na blog, nebo aspoň přesazuje kytky.

6. u ní doma to voní tak, jako by v každém rohu něžně rozkvétala magnolie

7. má úhledně srovnané boty v předsíni (i ty uklizené sezonní) a ve skříni má celá rodina jen to oblečení, které právě nosí. Žádní kostlivci.

8. čaj má vždy adekvátní teplotu a je návštěvě naléván z dechberoucí, roztomilé konvičky s příběhem.

9. když už jsme u té návštěvy, tak hostovské papuče nikdy neloví, ale elegantně vykouzlí a jsou jako nové, čisté a navoněné, že si je obuje i zapřísáhlý odpůrce přezuvek.

10. mezi kořenkami, moukami, cukrem a ve spíži nemá ani smítko.

11. má pravidelný harmonogram na domácí práce a dodržuje ho, čímž zabezpečuje dokonale čistou domácnost 24/7.

12. v její domácnosti se netvoří prach a nikomu nevypadávají vlasy (ani mazlíčkům).

K tomuto článku mě inspiroval můj muž. Předcházelo tomu jeho nadšené pořízení asi 3 tun mrkve od pěstitele. Mrkev začala samozřejmě pomalu odcházet (po vlastních) a mým úkolem těchto dní je tedy ji co nejdříve a co nejvíce zpracovat, aby neodešla úplně. Takže jsem za jeden den v přestávkách mezi kojením a děláním cukrbliků udělala mrkvový placky v domění, že půjdou do mrazáku (nešly..) a 4 mrkvové koláče. 3,5 z nich do mrazáku opravdu šlo a já si vysloužila obdiv svého muže a padla ona zázračná věta: "To mám ale šikovnou, dobrou hospodyňku!". End of story. (To, že jsem za ten celý den skoro nic jiného nestihla, je, milí přátelé, vedlejší:)

Hospodyňkářství zdar :-)

S láskou, vaše paní pav. Jsem z toho paf, co mám ještě zlepšovat...

~ na závěr ještě trocha humoru z Pinterestu:


To hovoří za vše... :-) Hezký den! Já jdu zpracovávat mrkev.



čtvrtek 9. dubna 2015

Citový výlev o (ne)blogování

Tak a je to tu zase. Opět jsem to mé "blogování" přerušila...

Přijímám samu sebe takovou, jaká jsem. Takže si otevřeně přiznávám, že blogovat pravidelně prostě nedávám. A proč? Já bych si tak přála být stejně tak šikovná blogerka jako ty, jejichž blogy pravidelně navštěvuju. Taky bych si přála fotit upečené koláče, šít jako bohyně, zdravě stravovat celou rodinu, ukázkově vychovávat děti a mít vždy čas na dokonalý příspěvek o našem vyladěném interiéru.

Veřím, že ani ty mé oblíbené, úspěšné blogerky to tak ne vždy mají. Jsme jen lidi. Věřím, že i ony mají své dny, ale to, co nám doslova předvádí na svých blozích, je jedním slovem obdivuhodné. A tak je tiše obdivuji...

...a tiše si přeji být jako ony. Problém je tedy asi v tom, že bych si přála být stejně tak dokonalá, jako mám o nich představu.

Já přece vím, že peču božské koláče a "nemusím to nikomu na blogu ukazovat". Když už si vzpomenu, že bych mohla svůj moučník dát na blog - protože nepeču proto, abych to dala na blog, ale protože jsem prostě mlsá vopice - tak než bych se k focení dokopala, je už snědeno. Stejně tak s tím jídlem, zdravě se víceméně stravujeme celá rodina, ale opět, než to vyfotím a najdu si čas na příspěvek, je to sežraný a celý příspěvek už je pasé, protože zase zažívám něco dalšího, co by opět za článek stálo. Život je tak krásně proměnlivý. Dítě vychovávám teprve tři měsíce a občas bych potřebovala už teď příručku (co budu dělat za půl roku, rok,..?). Kdybych vyfotila náš jakžtakž vyladěný interiér, pravděpodobně byste viděli bordel a ptali se po tom vyladění...takže to radši nefotím. (možná sem-tam nějaký detail)

Ušité a napsané: Girlanda ve vstupní hale.

Také se mi občas povede ušít něco hezkého, ale ne božského, do toho mám ještě daleko. Tajně doufám, že mě blogování opět dožene k tomu šít, abych měla chuť výrobky fotit (a pak postovat:).

Ušité: Placatá veverka pod hrneček.

Stejně to ale musí vycházet zevnitř mě a ne z touhy po uznání někým jiným. Chci mít radost sama ze sebe (jako ty úspěšné blogerky), tak s tím zkusím něco udělat, slibuju (sama sobě!).

Čas na pravidelné příspěvky si prostě nejsem schopná vyhradit. Ale pravidelné ukousávání tabulky čokolády zvládám. Zakopaný pes je tedy, tuším, v zápalu. Měla bych si tedy na blogování vytvořit závislost, jako na té čokoládě. Nejlépe to spojit nějak dohromady, to by mohlo fungovat...

Tak že bych zkusila znovu znovu-začít? Uvidíme, uvidíte, uvidí se...

S láskou k ..... čokoládě za odměnu za blogování, vaše paní PAV.

Uvidíme, jakým směrem poletím...
foto: můj muž.



Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...