Myslím, že Vám rozumím...
"Už se mi to nechce vše vydržet, už potřebuju řešit, posunout dál.."
Mám takové stavy obden (bez přehánění). Vím, že to znamená, že mám málo času sama na sebe (a neumím si o něj včas říct). Vím, že by pomohla hlídačka, ale připadám si nenahraditelná matka (nechci dát zatím 'mé malé miminko' někomu tady cizímu). Vím, že si ještě pár let počkám, než půjdem s Éčkem na pivo a tam si řeknem, co nás vzájemně sere (ještě neumí říct ani "sele" natož "pojď na pivo"). Už jsem unavená neustálým přemítáním o tom, co se mi to děje a proč, hledáním příčiny v dětství, minulosti a ve své hloubce.
Vím, že by bylo nejjednodušší se na to prostě vybodnout a nechat ho prostě řvát, ale taky vím, že na to nemám dlouhodobě žaludek. I když bych občas nejradši nějakou částí mě samé od všeho utekla, poslala pár lidí konečně do finalního háje a chtěla už do konce života žít sama v klidu s teplým čajem a pohodovou knížkou, vím, že by mě to po chvíli začalo dokonale nudit a já bych opět zatoužila po tom, co bych v tu chvíli neměla. Zatoužila bych pravděpodobně po tom, co mám teď, tedy po malém (teď uřvaném) synovi a po muži, kterému veřím (a který mě občas sere, ale umíme si to říct).
Také vím, že tam v hloubce jsem to pořád já, ale připadám si tak hluboko pod tou masou starání se, trpělivosti a ohleduplnosti, že už často nevidím světlo hladiny nahoře. To pak ani nemám sílu si nuceně připomenout, že tento stav je dočasný.
Je dočasný.
A musím to vydržet, protože vím, proč to dělám. A vybrala jsem si to! (Já kráva :-D ?)
Každopádně, mám pár možností:
: 1 : Sbalím si mošničku, napíšu srdceryvně omluvný dopis, který si Miláček přečte, až mu bude osmnáct s tím, aby pochopil důvod mého opuštění a odstěhuju se někam k moři, k teplému čaji a milé knize. (Hmmm, dokonalá představa.)
: 2 : Začnu vše bojkotovat, muže budu soustavně posílat doprdelčic (dokud si skutečně nenajde, kdy tam jede nějaký vlak), sebe budu dál poctivě utápět v sebelítosti a chtít tak od okolí jasnější potvrzení a konečně docenění, že dělám fakt hodně - copak to nevidíte? Já jsem rozkrájená!
: 3 : Můžu kombinovat :1: a :2: a stejně vědět, že já jsem uvnitř dobrá, zvládam to skvěle a moc dobře vím, že mě to akorát všechno posiluje. Vím, že moje dítě bude mít jednou nespornou výhodu oproti dětem, které např. zažívají metodu vyřvání či nevědomé manipulace. Vím, že i když tu běsním a vyvstává ze mě bohyně Kálí, umím to urovnat tak, aby to bylo bez (větších:) následků (anebo se přes to prostě přeneseme).
Uznávám, že není mateřství jako mateřství, a to, že já mám zrovna "náročnější miminko" je pro mě ohromný přínos. (Hledě na to, že o té Mateřské dovolené mám čas si o tom bez přestání hezky přemýšlet:). Zkrátka, vždycky mě to okolo a kolem dovede k tomu, že když chci něco změnit, musím změnit nejdříve sebe.
::
A tak jsem začala každé ráno cvičit (to je moje a já to upozadila).
Hlídám si, co nebo kdo mě obtěžuje a prostě to nedělám a neposílám tam svou pozornost.
Čtu a kreslím, i když vím, že bych měla uklízet prádlo (po chvíli se mi na to prádlo stejně chce).
Když obědvám, nejdu si s Píďou hrát.
Když chci, hodně mluvím a vysvětluju, když nechci, mlčím.
Nechávám být. Pozoruju. Nekárám, nepoučuju. To mě vyčerpává. Uklizím vysypané. V klidu.
Občas jen přežívám. Obzvlášť když jsem nevyspaná.
Často si ale už hravě užívám, jako kdybych byla Eliášův vrstevník. (a oběd je pak až ve tři)
A takhle si hlídám svou energii. Chce to ale trenink...
Hlavu vzůru a stůjte nohama na zemi. :-)
Paf!
::
Obrázky z Pinterestu: 1 : 2 : 3 : 4 :
