Chce být účastníkem a tak se ujal mačkání tlačítka start/stop v aplikaci. Přišlo mu vtipné, že Eliška při začátku každé kontrakce řekla "start" a na konci, když kontrakce odezněla, pronesla zcela vážně "stop". Musel se trochu držet, aby se nezačal nahlas smát, protože si vzpomněl na "stěrače stírají, klakson troubí" z filmu Vrchní prchni, ale nebyl si jistý, jestli by Elišku ten vtip teď také tak pobavil (přestože ji rozesměje téměř všechno - za což ji taky miloval).
Katka s kolegyní Petrou zůstaly stát ve dveřích a chvíli jen pozorovaly dění, které se před nimi otevřelo, aby si udělaly obrázek o fázi porodu.
Ondra vypadal uličnicky, něco mezi natěšením, vyplašením a jistotou nabitou z jejich nové přítomnosti. Takové "vím-co-se-děje-ale-díkybohu-že-jste-tu".
Eliška mu klečela mezi koleny, o která se opírala, a právě snažně prodýchávala kontrakci. Po stahu se na ně snažila usmát a bylo znát, že jako každá rodička už chce mít to miminko v náručí místo v porodních cestách.
Katka Elišku vyšetřila a zprvu nevěděla, jak má Elišce říct, že "se to teprve připravuje a ještě ani nemusí jít o porod." Nedá se ale nic dělat, musí vědět, jak to je.
Bylo vidět, že to nebyla pro Elišku ideální informace, ale bylo to prostě konstatování zjištěného nálezu a bylo třeba, aby Eliška začala šetřit síly než je takhle zbůhdarma vyplýtvala na začátku. Uvelebily se s Petrou teda na gauči u ohně a dělaly, že tam nejsou, protože stejně tam teď byly k ničemu. I proto se rozhodly kolem deváté zase odjet, protože z jejich pohledu se nic nedělo a jak známo, občas je dobré místo opustit, aby se události rozpohybovaly.
Eliška
Bolest zvládám, zatim. Jsem na čtyřech a pravidelně vydávám mručivý zvuk podobný grizzly medvědici při sběru borůvek.
Intenzita s každou kontrakcí trošku vzroste. Z toho mám jakousi masochistickou radost. Říkám si, že s každou tou bolestí jsem blíž konci.
Ondra mluvil s Katkou. Jede sem. To jsem ráda, počítá s námi. Má ještě jednu rodičku, tak jsem ráda, že jsme nezačaly rodit naráz. To už by mě teď vážně naštvalo.
Až na to, že mi břicho paralyzuje bolest, si vedu, myslím, dobře. Nevím, nemám zkušenost, ale počítám, že s takovou intenzitou bude bejby za hodinu venku.
Katka je tu. A ještě někdo s ní? Proč? Jo vlastně to je dobře. Brý den, hádejte co mám?! Miminko!
Cože prosím?...připravuje? "Nemusí být porod?" No tak to snad.... A co s tím teď? Já odmítám být týden takhle na borůvkach "vrrrrr brrrrrrrr". Kde jsme to byli? Jo. Takže mám odpočívat. Jak se to, prosím pěkně, dělá v takovém stavu?
Mé sebevědomí je pryč. Začínám propadat zoufalosti. Vždyť mělo být bejby za hodinu venku! Nemůžu jíst. A pořád ten můj soukromý triatlon záchod - lehnout - kontrakce. Katko, máte pohodlí? Jsou tam jablka a dejte si čaj. :-)
Záchod - lehnout - kontrakce. Je to psycho. Ukrutně mě to lehání bolí, je to horší než stále vybíhat do 4.patra s totálně namoženýma nohama.
Děsím se každé další kontrakce.
Zkoumám je hodně zblízka.
Testuju, na co reagují.
A když pomyslím na to, tak jak to bolí?
A když se zkusím uvolnit takhle, tak jak kontrakci cítím?
A prosím, kdy to skončí?
Ne, to nemůžu zvládnout takhle. Dala bych všechno za to, kdybych mohla bezbolestně tady ležet a spát jako Ondra.
Nádech - výdech.
Nadechuji klid - vydechuji napětí.
Mávám si k tomu rukou, jako kdybych létala.
Pomáhá to, další kontrakce je snesitelnější.
Odjíždíte? Dobře. Já si tu budu dál tiše odpočívat v pokoji. Budeme vám volat. Kolik je? 9 ráno, ok. Už nemůžu...
Nádech - výdech,
nadechuji důvěru - vydechuji napětí.
Ano, to je porod.
Svaly pracují.
Tělo funguje tak, jak potřebuje.
Jsem zdravá, miminko také.
Děje se jen to, co se dít potřebuje, aby se k nám miminko dostalo na svět.
Holčičko naše. Pokud jsi chlapeček, tak jsi samozřejmě také vítán. Už brzo se pomazlíme, jo? Pojď tak, jak potřebuješ. Nechávám to dít skrze své tělo. Auuu uuuffff.
Ano. Říkám kontrakcím ano, už brzo bude konec.
A tak pořád dokola.
Sbírám síly.
Prosím všechny andělíčky, aby tu byli se mnou.
Prosím všechny ženy, které na světě rodily, aby tu byly se mnou.
Potřebuji cítit ženskou sílu. Potřebuji se vrátit do pocitu, že na to mám a že to fyzicky i psychicky zvládnu. Je mi jasné, že bez tohoto čistého vědomí to nedám.
Necítím strach, to by byl pro mě povel pro porodnici. Cítím, že potřebuji jen čas. Uvidí se, jestli si řeknu o pomoc (porodnice), nebo se mi povede tu potřebnou sílu nasbírat. Jsem soudná, vím, kde mám hranici a kdy už by to bylo pro porodnici. Tam ještě ale nejsem. Nádech - výdech, nadechuji blankytnou důvěru, vydechuji tmavé napětí...
Kolik je? Po poledni. Tak a dost, už mě to nebaví, konec sebelítosti. Říkam ano! Nadechuji důvěru - vydechuji napjetí.
"Ondro? Asi budu zvracet." Promiň.
"Ondro? Volej Katku, kontrakce se změnily, začínám tlačit".
A nejde to brzdit. Jak můžou v porodnici říkat ještě netlačte, vždyť s tím nejde nic dělat! To je taková síla, to je úžasný!!
"Cože, mám jít do vany a na pravý bok?" Která je pravá? Jo a bez pyžama, aha...
Co to je? To řvu já?!? No páni!!! :-) to je super. A cítím se jak znovuzrozená! Oplývám silou, to je úžasný!
"Ondro? Katka to asi nestihne." To je neuvěřitelné, fyzicky cítím, jak děloha vypuzuje a tlačí dítě ven. Mám zbystřené smysly. Přestože mám zavřené oči, vidím. Dokonale vnímám miminko. Vím, že je v pořádku, cítí dynamičnost této fáze.
Je to jeho fáze.
Prochází tunelem ven z lůna na svět.
Objímám ho zevnitř.
Nemluvím na něj, jen mu posílám poštou po citové šňurce důvěru a klid, má čas.
Cítím se tak silná, VÍM, že to dobře dopadne.
Ondrovi při každé kontrakci řvu do ucha a drtím ruku. Moc to nevnímám, děje se to samo. Kdyby mi někdo říkal "nekřičte nám tady", přála bych mu to zažít, tu nepředstavitelnou sílu.
Katka prý jede. Je mi to jedno. Rozčilují mě vlasy v obličeji, chtěla bych si revitalizovat culík, uvázat ho pevněji nahoře, ale nemůžu zvednout ruce nad hlavu. Odmítám vylézt z vody. Vlastně se vůbec nechci hýbat, když je to tak dobře rozjeté....abych to nepřerušila.
Je mi božsky a jako bohyně se cítím (i když tak uplně nevypadám).
Najednou se vedle mě zjevila Katka. Říká, že už jen chviličku, že si můžu sáhnout miminku na vlásky.
Záhy se dostavuje děsivý pocit tísně. Najednou jako kdybych si nedovedla představit, že miminko porodím! Skončete to někdo! Už konec, fakt, končím. Odcházím! Dodělejte si to tady beze mě, ano. Chci umřít, nikdy to dítě neporodím. Najednou mi bleskne hlavou věta z dulího kurzu "těsně před koncem se žena dotýká hranice života a smrti." A síla se mi vrací.
Na další kontrakci vylezla hlavička. Vysela mi pod vodou mezi nohama jako rolnička. Už chci i tělíčko, takhle napůl mi to přišlo divný.
Na další vlnu mi celý miminek vyklouzl Ondrovi pod vodou do rukou.
Miminko začalo řvát, to mě trochu znepokojovalo, jestli jsem ho neporodila špatně.
Asi mu byla zima, když v břiše měl 37st. Na tolik se koupelna ani za těch 16 hodin nevytopila.
(pozn.: Eliáš je zimomřivý, klepe bradou i v 35st. vodě)
Nevím kdo to zjistil (já ne), že je to kluk. To bylo radost a překvapení! Já čekala s 99% určitostí holčičku (o tom taky napíšu..)
Opatrně jsem vylezla z vany. Nohy byly paralyzované, protože nechápu, kdo si do tak velkýho baráku pořídí nejužší vanu na světě.
Ležela jsem s chlapečkem na zemi na žíněnce, kde jsem předtím takovou dobu tiše trpěla.
Pohoda se dala krájet, balit do balíčků a rozesílat do celýho vesmíru.
Začala se do mě nalévat obrovská vděčnost...
S Ondrou jsme pozorovali, zda je vybrané jméno Eliáš kompatibilní s tím cvrčkem, co na mém hrudníku kymácel hlavou ze strany na stranu a hledal bradavku. Bylo to neuvěřitelné, že takový Píďa malý je tak silný, odhodlaný a naprogramovaný. Přesně věděl, co má hledat a kde to má najít.
Když se mu během hodiny povedlo poprvé přisát, bylo to jako završení celého toho porodního martiria. "Už bude jen dobře." I proto jsem následnou cestu do porodnice kvůli šití (velké poranění pravděpodobně kvůli té pozici ve vaně) zvládla naprosto zharmonizovaná. Vše se událo dokonale a mě nemohla zkazit náladu ani nepříjemná, nechápavá sestra, ani vystrašené pohledy 5 lidí, kteří viděli domarodiče asi poprvé v životě a čekali spíš zarostlé, ušmudlané pralidi co se umí domluvit jen posunky, než normálního člověka s distingovaným vystupováním, používající mobilní telefon a v módním oblečení. Dlouhé čekání v čekárně už bylo to poslední, co by mě rozhodilo. Mladý pan doktor byl skvělý a vše je v pořádku.
Vrátili jsme se domů, zalezli jsme pod peřinky a nevylezli týden. Po pravdě, dřív mi to ani nešlo.
Hormonální koktejl se rozjel. Nakažen i Ondra. Kojení frčí dodnes. Katka říkala "porod za odměnu".
Jsem za to, jak to dopadlo, neskonale vděčná. Každým dnem víc a víc.
Těch 12 hodin (především psychického) utrpení bylo peklíčko a budu si to muset ještě v sobě před druhým porodem vyřešit. Jsem ale ráda, že jsem tomu dala čas a ustála to. Za to na sebe můžu být pyšná, přestože to tak ještě uplně necítím. Ale to přijde a pak přijde druhé miminko... ;-)
Dvě věci:
1) kdyby to bylo v porodnici, jsem přesvědčená, že by mě už medikovali nebo rovnou řízli, protože by to spadalo do škatulky "porod nepostupoval".
Ve skutečnosti jen tělo dokonale reagovalo na mou mysl, která říkala "jestli se to trochu zhustí, nedám to", a proto se tolik hodin nic nedělo. Až když jsem nabrala opět sílu a odhodlání, tak se v tu ránu spustilo vypuzení miminka a závěr byl naprosto úžasný.
2) naše porodní asistentka je anděl a k příštímu porodu si určitě vezmu ještě ženu dulu - díky této své zkušenosti dovedu naplno ocenit dulí práci. Teď jsem dulu na poslední chvíli už nesehnala a neuměla jsem si jakožto nezkušená provorodička říct o pomoc Ondrovi, který ale i tak odvedl vynikající "práci" a byl mi tou nejlepší oporou. Je statečný a má můj neskonalý obdiv a velký vděk.
A tam u toho domečku byl kopec, tam na kopci zvonec a pohádky je konec.
::
Mohlo by Vás zajímat:
