Je 44 minut po půlnoci. "Dnes se vlastně mění čas" mi vyskakuje na mysl. Víc to neřeším. Mám za sebou dvoudenní, dlouho plánované setkání s úžasnými ženami. Skoro nemám slov, jak jsem toho plná...
Děti potichu a pravidelně oddechují. Zahrada a dům dostal zabrat tak, jako nikdy předtím. Ale stálo to za to :-) Oškubané krokusy a sněženky vnímám jako oběti jaru - za tu dávku vděčnosti a pokory, kterou po tomto vzácném setkání cítím.
("Maminko, já jsem ti natlhal kytičku! Všechny jsem ti natlhal! Víc už jich tam plostě nelostlo..." :)
Usedám k počítači a doufám, že tu ze mě vypadne dokonalý článek o 'uvedení kolekce'. Napadá mě, že to zní přiliš vznešeně, takové označení. 'Kolekce'. Nevím ale, jaké jiné trefné názvosloví používat. Vlastně to tak totiž je. Vymyslela jsem si to. Chtěla jsem se otestovat. A během celé té srandy jsem se jako bonus, neplánovaně, naučila spoustu věcí. Třeba:
:: že je pro mě ten nejjednodušší úkol vše vymyslet a vytvořit. Dotáhnout to ale do konce je už horší. Ale jak vidno, dotahuji! (ave já)