Finální háj

Myslím, že Vám rozumím...

"Už se mi to nechce vše vydržet, už potřebuju řešit, posunout dál.."

Mám takové stavy obden (bez přehánění). Vím, že to znamená, že mám málo času sama na sebe (a neumím si o něj včas říct). Vím, že by pomohla hlídačka, ale připadám si nenahraditelná matka (nechci dát zatím 'mé malé miminko' někomu tady cizímu). Vím, že si ještě pár let počkám, než půjdem s Éčkem na pivo a tam si řeknem, co nás vzájemně sere (ještě neumí říct ani "sele" natož "pojď na pivo"). Už jsem unavená neustálým přemítáním o tom, co se mi to děje a proč, hledáním příčiny v dětství, minulosti a ve své hloubce.

Vím, že by bylo nejjednodušší se na to prostě vybodnout a nechat ho prostě řvát, ale taky vím, že na to nemám dlouhodobě žaludek. I když bych občas nejradši nějakou částí mě samé od všeho utekla, poslala pár lidí konečně do finalního háje a chtěla už do konce života žít sama v klidu s teplým čajem a pohodovou knížkou, vím, že by mě to po chvíli začalo dokonale nudit a já bych opět zatoužila po tom, co bych v tu chvíli neměla. Zatoužila bych pravděpodobně po tom, co mám teď, tedy po malém (teď uřvaném) synovi a po muži, kterému veřím (a který mě občas sere, ale umíme si to říct).

Také vím, že tam v hloubce jsem to pořád já, ale připadám si tak hluboko pod tou masou starání se, trpělivosti a ohleduplnosti, že už často nevidím světlo hladiny nahoře. To pak ani nemám sílu si nuceně připomenout, že tento stav je dočasný.

Je dočasný.

A musím to vydržet, protože vím, proč to dělám. A vybrala jsem si to! (Já kráva :-D ?) 

Každopádně, mám pár možností:

: 1 : Sbalím si mošničku, napíšu srdceryvně omluvný dopis, který si Miláček přečte, až mu bude osmnáct s tím, aby pochopil důvod mého opuštění a odstěhuju se někam k moři, k teplému čaji a milé knize. (Hmmm, dokonalá představa.)

: 2 : Začnu vše bojkotovat, muže budu soustavně posílat doprdelčic (dokud si skutečně nenajde, kdy tam jede nějaký vlak), sebe budu dál poctivě utápět v sebelítosti a chtít tak od okolí jasnější potvrzení a konečně docenění, že dělám fakt hodně - copak to nevidíte? Já jsem rozkrájená!

: 3 : Můžu kombinovat :1: a :2: a stejně vědět, že já jsem uvnitř dobrá, zvládam to skvěle a moc dobře vím, že mě to akorát všechno posiluje. Vím, že moje dítě bude mít jednou nespornou výhodu oproti dětem, které např. zažívají metodu vyřvání či nevědomé manipulace. Vím, že i když tu běsním a vyvstává ze mě bohyně Kálí, umím to urovnat tak, aby to bylo bez (větších:) následků (anebo se přes to prostě přeneseme).

Uznávám, že není mateřství jako mateřství, a to, že já mám zrovna "náročnější miminko" je pro mě ohromný přínos. (Hledě na to, že o té Mateřské dovolené mám čas si o tom bez přestání hezky přemýšlet:). Zkrátka, vždycky mě to okolo a kolem dovede k tomu, že když chci něco změnit, musím změnit nejdříve sebe.

::

A tak jsem začala každé ráno cvičit (to je moje a já to upozadila).

Hlídám si, co nebo kdo mě obtěžuje a prostě to nedělám a neposílám tam svou pozornost.

Čtu a kreslím, i když vím, že bych měla uklízet prádlo (po chvíli se mi na to prádlo stejně chce).

Když obědvám, nejdu si s Píďou hrát.

Když chci, hodně mluvím a vysvětluju, když nechci, mlčím.

Nechávám být. Pozoruju. Nekárám, nepoučuju. To mě vyčerpává. Uklizím vysypané. V klidu.

Občas jen přežívám. Obzvlášť když jsem nevyspaná.

Často si ale už hravě užívám, jako kdybych byla Eliášův vrstevník. (a oběd je pak až ve tři)

A takhle si hlídám svou energii. Chce to ale trenink...

Hlavu vzůru a stůjte nohama na zemi. :-)

Paf!

::

Obrázky z Pinterestu: 1 : 2 : 3 : 4 :

Co dělat během těhotenské deprese ~ UŽITEČNĚJŠÍ pokračování.

Přátelé, navazuji na předchozí psaní o tom, co dělat, když je zrovna "špatně". Onen článek je spíše jen potvrzení pro vás, že to, co právě prožíváte, je v pořádku a rozhodně byste měly i v tu chvíli být natolik moudré, že dokážete vnímat následující důležitý rozdíl:

VY nejste DEPRESE. Vy jste vy, se svými vlastnostmi a schopnostmi, umem, cítěním, inspirací a emocemi (přestože tohle všechno ve "špatnou chvíli" zrovna asi nevnímáte a neuznáváte, ale nevadí, to k tomu holt patří). Důležité je i přes to všechno vědět, že vy jste vy a deprese je jen dočasný stav, který odezní.

Proto toto užitečnější pokračování. Čtěte, milé silné dámy, dál.

Druhá veledůležitá věc je pracovat se svým stavem, když "je dobře". A jak pracovat?

Máme doma knížku, vypadá takto:

Cesty z duševní krize, Pomoc ve strachu a depresi, edice Pomoc z Poselství Grálu, 1. české vydání, Integrál Brno 2012,  ISBN 978-3-87860-422-8

Ještě jsem ji nedočetla, ale už vám musím netrpělivě podat zprávu o důležitých nových zjištěních. A protože si myslím, že těch nových faktů bude dost, vůbec nevadí, pokud bude pak další pokračování.

Zásadní informace získaná z prozatimního čtení knihy pro mě byla:

"Potlačení duchovní stránky, jež je podstatou deprese, nutně vede k slepotě vůči hodnotám, ke zkreslenému a deformovanému myšlení i ve vztahu ke své vlastní osobě. Do centra sebehodnocení se dostávají pocity provinění, člověk si připadá zlý a má dojem, že vše jen ničí. Své schopnosti, možnosti, naděje na úspěch, vše konstruktivní přehlíží." - str. 35

To je přesné, že? Odpovídá to i tomu, že musíme umět rozlišit "já" a "deprese". Uvědomovat si, že my, jako duch, jako člověk, nejsme nijak nemocní nebo porušení, ale jsme jen zablokovaní.

"Depresivní symptomy tedy patří k nemoci, nikoliv k osobnosti pacienta. (...) Vše, co člověk má - tělo a duše, rozum a pocity - může onemocnět, onemocnět však nemůže to, čím člověk je. Z toho lze odvodit stěžejní motto pro pacienta: Od nemoci se distancovat, nikoliv se s ní identifikovat!" - str. 35

Dále literatura píše následující: "Protože deprese většinou probíhají ve fázích a nemocný člověk se během depresivní fáze prakticky nemůže otevřít, měly by se aktivně využít zdravé časové intervaly bez deprese - hlavně k posílení důvěry či ke ,zpracování` nemoci. (...) depresivní fáze jsou jako mračna, nad nimiž stále svítí slunce. (...) Pro nemocného je velmi důležité, aby depresivní období statečně přečkal, aniž by sám sebe hodnotil (...)." - str. 36

Toto jsou důležité informace i pro vaše blízké. Pro lidi, kteří nemají s depresivními stavy vlastní zkušenost, je velmi těžké se do vašich pocitů vžít a pochopit, co prožíváte a co vám ne/pomůže.

U nás (myslím mě a mého muže:) je zvláštní, že na přelomu roku 2013/2014 trpěl depresemi manžel. A nyní u dalšího velkého přerodu (těhotenství) deprese zažívám já. Smysl vidíme mimo jiné i v tom, že o tom můžeme nyní otevřeně mluvit a pomoci díky tomu někomu dalšímu, byť třeba jen jednomu člověku. V mém případě ženám, protože zjišťuji, že být s ženami je mé poslání. Takže za to jsem depresi vděčná a vím, že stavy odezní. Stejně jako vám :-)

Držím palce, a v "dobrých chvílích" přemítejte o tom, co by vás mohlo trápit, blokovat, jak vypustit tu zadrženou energii, která vás tlačí (de-prese). Uvolnění lze zažít právě třeba skrze slzy, pohyb (tanec), zvuk, dýchání.

Budu ráda za jakékoliv komentáře. Připomínám, že nejsem vystudovaná psycholožka/psychiatrička, pouze samouk, který jde s kůží a dobrým úmyslem na trh :-) Děkuju.

Vaše paní paf.

~ 1. fotka vlastní, další obrázky z Pinterestu.

Co dělat během těhotenské deprese?

Co dělat a nedělat během těhotenské deprese?

No teoreticky je to jednoduché - poddat se všem těm pocitům a celému stavu a tím nějak dostat z hlubiny to, co má vyjít na povrch. Ale prakticky už je to těžší.

Jak tedy podpořit léčení duše a vytěžit maximum? Pro přemítání, uvědomování si, přijímání, přiznávání si, nezastírání, neutíkání ale vycházet vstříc tisíci myšlenek doporučuji:

1. Spát.

2. Brečet.

- Čím víc, tím líp.

3. U brečení myslet na to jak se uvolňují a vyplavují všechny těžkosti.

- Odevzdávám vše, co mě trápí do světla a lásky.

4. Jíst.

- Tělo je moudré, když je vám na duši ouvej, dovede vyplavit potřebné látky a vše zpracovat (i nadbytek cukru). A také poznáte, kdy už máte fakt dost...

5. Jít jinam, než kde je vám právě divně.

6. Pokud se vám nikam nechce a jste apatická, představte si své tajné, krásné místo v mysli a přetočte se na druhý bok.

7. Pokud je i vizualizace příliš náročná, v pořádku. Tak prostě jen buďte.

8. Dělejte to, co chcete. Čtěte, vyšívejte, zalévejte hrášek, cokoliv. I kdyby vaše touha byla dělat nic - "dělat nic" je také náročný úkol ;-)

9. Nechte se obdarovat tím, co máte rádi, od toho, koho máte rádi.

- funguje zaručeně (minimálně posléze). PS: hermelínový už jsem snědla.

10. Myslete na mrňouska v bříšku a na lásku, kterou mu dáváte jen tím, že ho nosíte.

11. Je-li to moc (já vím, jsem tu s vámi), objednejte se hned teď na terapii.

- Dobří terapeuti existují. Nic se neskazí Kraniosakrální biodynamikou, Biosyntézou, můžete navštívit individuální terapii někoho vyhlášeného vědoucího, případně se zeptat na další kontakty. 

Kdo hledá, ten ideálního najde. Já mám pár konkrétních tipů, ale asi bych je tu neměla psát takhle veřejně, já nevím :-) Tak mi kdyžtak napište (nevím jak, ale věřím, že holub vždycky doletí tam, kam má).

Kdo ví, jak pracovat s těhotenskou depresí, budu ráda za další tipy do komentářů.

PS: Obrázky Pinterest a mé soukromé album.

S láskou, vaše paní pav.

Těhotenská deprese

Z minulého příspěvku jsem se přesunula až do oficiálního pojmu "těhotenská deprese".

Nemyslím si, že by deprese byla špatná, naopak si myslím, že je to velice rychlá cesta vývoje k něčemu lepšímu. Jde o uvědomění, přijetí a znovunastolení nějakého svého "nového" systému bytí. Ale ve stavu smutku, prázdnoty, beznaděje a přes slzy se to holt dává dohromady ne přímo lehce...

Opět jsem hledala na internetu a bohužel opět nic kloudného nenalezeno. Jsem zklamaná, že všechny články víceméně kopírují jeden zdroj a nepřináší nové pohledy, natož relevantní informace. Z diskuzních fór je znát, že zde daný "problém" je, že se s ním ženy potýkají. Je mi líto, že na takové volání o pomoc reagují jiné ženy, které buď zažily něco podobného a vylíčením své situace si svou bolístku léčí (ale dotyčné zrovna nepomůžou), nebo poskytují zaručené rady (proboha, antidepresiva nic nevyřeší, jen potlačí!!!), nebo napíšou takový komentář, který dotyčnou zničí víc než rána lopatou do hlavy. Ve většině případů v daných diskuzích pomůže tedy nejvíce to, že žena svůj depresivní stav otevřeně "řekne" (tedy pojmenuje si) mezi lidmi ve fóru a "rady" ostatních už vem čert. A to samé teď pomáhá i mně, takže žádné relevantní informace také asi nečekejte :-)

Ze všech internetových článků na dané téma vyplývá, že "ano, je to seriózní problém, který je třeba řešit nejlépe odbornou pomocí", dále že "depresivní stavy ovlivňují i miminko, tak bacha na to", pak zaznívá, že "těhotenství je nejkrásnější období ženy, takže není třeba být v depresi a jediná starost je kupovat výbavičku a řešit barvu dupaček". Tož tak...

Seriózní problém to tedy je, když se oficiálně uvádí, že postihuje 20% těhotných žen. To je podle mě docela dost smutku... Ve skutečnosti to může být i více. Nemyslím si, že se objevuje těhotenská deprese jen třeba v prvním trimestru, který je uváděn nejčastěji. Já začínám trimestr třetí a dnes je mi stejně ouvej jako tomu bylo ve druhém i prvním. Ten statistický údaj nám ukazuje, kolik žen má v sobě nějakou neuspokojenou touhu, potřebu změny, potřebu něco v sobě udělat jinak, než tomu je doposud. A na to nejlépe pomůže právě odborník (nejlépe dobrý terapeut), který ví, jak s takovým smutkem duše pracovat. Nebo jak jsem psala v minulém přispěvku, můžeme si samozřejmě pomoci sami (resp. vždy i s pomocí terapeuta si ve výsledku vše vyřešíme sami), jen to hledání klíče může trvat déle.

Také by se o tom (kulantně) mělo více mluvit veřejně, nebo aspoň srdce-otevřeně v rodinném kruhu. Okolí se musí naučit přistupovat k depresivní těhotné s podporou a ne zlehčováním stavu frázemi "však to brzo přejde a budeš šťastná". Ano, je to skvělý záměr milujícího okolí a nemáme vám to za zlé, ale v tu chvíli to vnímáme jako popírání našeho aktuálního prožitku a odvádění pozornosti kamsi do budoucnosti, která je v tuto chvíli dost zamlžená. A místo pocitu "nejsem tu sama, je tu se mnou" se my, depresivní těhotné:), v sebeobraně zavíráme do naší soukromé bubliny s pocitem, že nám okolí nerozumí. A ani rozumět nemůže, nejsou to odborníci a nezažívají to samé. Takže, milé depresivní těhotné (to je vtipné oslovení:), vězte, že jste milovány i přes tento stav a otevřeně hovořte o tom, co vám pomáhá slyšet a co naopak slyšet nepotřebujete. Řekněte si o obejmutí, řekněte si o "teď nepracuj, pojď prosím ke mně, drž mě v náručí a pomož mi tak brečet. Děkuju." Vaše okolí musí dostat informaci - klidně od vás - že vám nejlépe pomůže pochopení, "jsem tu s Tebou", "breč jak moc potřebuješ", a "je to tak v pořádku".

Ohledně ovlivnění miminka depresivním stavem se můžeme dohadovat. Jasně, že není super, když jsme ve stresu, tím se přejídáme a je nám svíravé ouzko. Ale jak to vnímá miminko, záleží především (si teda logicky vyvozuju a myslím) na tom, jaké pocity vy vysíláte k němu. Pokud dovedete oddělit, že deprese je vaše a váš problém, ale na miminko se jinak nesmírně těsíte a je vítané, tak je to v pořádku, přestože jste teď ve stavu absolutní beznaděje a apatie. Miminko má své tělo, svou duši a je mu s vámi dobře, protože hlavní cit, který vy mu denně posíláte je Láska. A ještě když si během pláče představíte, že se pláče jen u vás nahoře, ale miminko dole je samo v radosti, a řeknete mu v duchu, že je to jen vaše záležitost a jeho se slzičky netýkají, je ochráněné, protože to tak procítíte. A všechno pak vybrečte bez obav ven, protože jak víme, pak je zase o trochu lépe.

A to, že je těhotenství přece nejkrásnější období ženy? Ano, ale je to jen nepřesné vnímání slov. I přes depresivní stavy a ne-volnosti s tím spojené je to krásné = vzácné období, kdy se v našem lůně vyvíjí nová lidská bytost. Jsme dvojjediné. A vše, co je s tím individuálně spojené je v pořádku. To, že nám není zrovna hej jako v té nejpohodovější sladkosrdceryvné představě je jen naše fantazijní očekávání. Radost má mnoho podob a vede k ní mnoho cest. Já to beru tak, že je to holt pro mě teď asi důležité takhle "trpět" a smutnit, a že pak už to budu mít za sebou. A když přijde něco dalšího, tak ať. Vím, že to zase zvládnu (a "zvládneme" - s mužem i deťátkem). Užívám si ty chvilky, kdy deprese není a je mi celkově moc fajn, hladím bříško a těším se na příchod té bytosti zevnitř sem ven :-) a kdo ví, třeba pak my, depresivní těhotné, budeme naprosto v klidu a vyrovnané po porodu a poporodní deprese postihne zase ty, které byly v těhotenství v klidu ( - nikomu! to nepřeji, chraň bůh). Já se tím uklidňuju a začarovávám si tak pohodový porod a šestinedělí. Už budu mít zádrhely vyřešené a půjde vše jako po másle. A když tomu vnitřně věřím a cítím to tak, bude to tak.

No, co vám budu povídat, jsem z toho paf. Vaše paní PAV :-) obrázky z milovaného Pinterestu (tam se hezky utíká od problémů) a článek o tom, co dělat v těhotenské depresi zde.

Transformace v těhotenství

Tak toto heslo jsem v googlu hledala snad několikrát a asi neumím hledat. Potřebovala jsem jen malou berličku. Jen odněkud zvenku potvrdit, že je vše tak, jak má být, a hlavně, jaký mám udělat další krok, abych už byla tam, kde mám být.

Moc se o tom nepíše. Nebo aspoň já žádné užitečné informace nenalezla.

Těhotenství je pro ženu doba transformace, stejně jako porod dítěte, který je jeden z nejvíce transformačních procesů v životě té které ženy.

Rozhodla jsem se otevřeně napsat můj příběh, aby už tedy něco vyplulo na povrch internetu. Třeba to někdy někomu pomůže...

Vždycky jsem si myslela, že první těhotenství bude to nejkrásnější období v mém životě. Představovala jsem si, jak budu pilná těhulka, budu pracovat, všechno stíhat, jen s tím rozdílem, že se občas zadýchám, občas si dám nohy nahoru, občas si ladně zdřímnu.

Do toho všeho budu stíhat šít zavinovačky, deky, chystat hnízdo a číst knihy, které jsem měla ocedulkované "přečíst-až-budu-těhotná". Jenže ono to tak uplně nebylo.

První tři měsíce jsem byla velmi, velmi unavená. Což až tak nevadilo, nebránila jsem se fyziologickým procesům. Vyrovnala jsem se i s tím, že tedy nepracuji a nezvládám tolik věcí, co jsem chtěla. Řešila jsem v sobě velmi hluboce, z dětství, zakořeněný pocit, že musím pořád makat a vytvářet hodnoty. Že nemůžu muže nechat ve vydělávání na chleba samotného. Ok, tato témata zpracována.

Ptáte se někdo jak? Šla jsem za každým tím zádrhelem až do hloubky. Např. proč mám pocit, že musím pořád pracovat? - protože mi to bylo vtloukáno do hlavy. Kým a proč mi to bylo vtloukáno do hlavy? - protože... a tak dále, až jsem si uvědomila, že JÁ to tak nechci a nepotřebuji. Že jen naučeně plním vrytý vzorec chování.

Na začátku čtvrtého měsíce vypadalo, že se blýská na lepší časy. Ale, byl to jen klid před bouří. Unavená jsem byla sic méně, ale stále a do toho jsem začala být smutná. Skleslá, zklamaná a plačtivá. Jak to? Vždyť to má být to nejsladší období! Takže zpátky na stromy. Kde je asi zádrhel teď?

Jak to tak bývá, když už si sami nevíme rady, přijde pomoc z okolí. A tak mi kamarádka, která provádí terapie pomohla tím, že mi ukázala, čím se trápím a jsem smutná. Pomohl k tomu "blbý" výklad karet a mně se v tu chvíli rozsvítilo! Ihned mi došlo, odkud vítr vane. Nebýt karet, asi by mi to došlo samotné, ale ještě tak minimálně 2 týdny bych se trápila. Zkrátka, mělo to tak být.

Díky tomuto prozření jsem opět mohla začít řešit zádrhel. Tentokrát to bylo neodpoutání se od původní rodiny. Cítím trochu brzdu, otevřít se takto "veřejně" (přestože si to moc lidí nepřečte) ale i kdyby to mělo pomoci jen jedné ženě, stojí to za to...
Bylo nutné naplno přijmout a procítit svou novou rodinu (tedy mě, mého muže a dítě) a nový společný život. A původní rodině vzdát hold, vděčně za všechno poděkovat a zachránit tím nejen sebe (i když to teď hlavně), ale všechny. Na to mi pomohlo jít na místo, které pro mě bylo pro tento smysl symbolické. Pořídila jsem dva amulety (kámen a jedna koupená věc), a během psaní dopisu původní rodině, kde jsem pověděla opravdu všechno, co mě během těch 4 hodin psaní napadalo, jsem to amuletů všechno s láskou začarovala. Amulety nechám v původní rodině - nemusí vědět, co se událo, to vím jen já. Dopis taky nikdo nebude číst. Když jsem cítila, že už nemám co psát a že mám "hotovo", dala jsem si dobré jídlo a šla uvolněná domů ke své nové rodině. Byl to pro mě přechodový rituál. Nádherné, pouta uvolňující. Plakala jsem, možná se i vztekala, ale všechno to bylo potřeba, abych mohla jít s novou rodinou dál. Můžete to pro své situace zkusit podobně, věřím, že se všichni umíme vést.

Poté mi bylo nádherně. Myslela jsem si, že od teď už to tedy bude to ono, to krásné těhulkování, jako mají mé kamarádky. Cca měsíc bylo vše opravdu krásné. Jako mávnutím proutku Miminko začalo kopat a růst, takže mi začalo být "konečně" vidět i bříško. Přišel 6. měsíc a ejhle. Zase se něco děje. No, co zase...

Dlouho jsem nemohla rozpoznat, oč jde. Cítila jsem bytostný smutek a nespokojenost. A přitom jsem neměla nač! (skoro.) Jen...bydlíme v bytě, kde jsme měli teď místo hlavního obývacího pokoje ateliér ~

~ a proto musely být všechny věci různě pouklízené a postřádané na zbylém prostoru. Asi si dovedete představit, jak to u nás vypadalo. Ale protože už to trvalo měsíc a bylo to v pohodě, myslela jsem, že mě to nemůže nějak více ovlivňovat. Sice jsem se těšila, až se vše vrátí do normálu, ale trpělivě jsem přijímala, že to tak teď prostě musí být. Nicméně, každý den se mé těšení na normální bydlení zvyšovala až to došlo do fáze, kdy jsem začala nesnášet jakékoliv místo, kde jsem byla.

Byla (a jsem) extrémě citlivá. Vadilo mi nejen, že někde jsem, ale že to tam i nevoní, že je tam spoustu lidí a věcí, tedy nadmíra energie. Potřebovala jsem k l i d. Potřebovala jsem být sama se sebou, s miminkem, s mužem, potřebovala jsem tvořit, těšit se a začít i trochu hnízdit. Toto všechno bylo jen předstupeň k tomu hlavnímu. Neumím to asi srozumitelně popsat, ale stav, ve kterém jsem byla a do kterého jsem se tímto vším dostala, mě probudil v jakémsi dejavu. Pocit, že jsem již toto zažila, že jsem neměla prostor se o sebe a své dítě postarat. Že by to bylo uzmuto, ukradeno, znemožněno. Vyvrcholilo to jasným pocitem, že mi někdo dítě z těla "ze srandy" vyřízl a nechal ho mrtvé ležet se mnou někde na zemi, kde já s žalem vykrvácela. Asi minulý život? Kdo ví.

Každopádně jsem díky této hrůzné představě měla kde začít. Jak jsem zvyklá, představila jsem si, jak to tedy asi bylo hrozné a procítila jsem to se vším všudy. Pak jsem si scénář upravila tak, aby situace byla pro mě vítězná. A zase jsem ji plně procítila. Protože to bylo velmi silné, provedla jsem tento pozitivní postup několikrát. A výsledek? Zase je mi skvěle. Vím, že ještě něco přijde. Ale taky vím, že to zase zvládnu.

Veselá a povzbuzující poznámka na konec - nevolnosti nemám a ani jednou jsem neměla.

Pokud máte někdo, náhodný čtenáři, podobný zážitek či dotaz, pište. Budu ráda. Občas si připadám jako ufon.

PS: fotky zdroj Pinterest.