Muž odjel. Syn spí. Páni! Volný večer! Co asi tak budu dělat? Ehm...tuším, že těch možností, co dělat, je tolik, že se výsledek může dostavit velmi, velmi podobný jako >>tady<<, jak výstižně a vtipně popsala Barbora Šťastná na svém šťastném blogu.
A tak jsem si řekla, že ne! Že udělám něco, co mám už dlouho pro sebe připravené v šuplíku. A nakonec jsem se ještě rozhodla, že to zatepla poskládám i tady na blog.
To vypadá dost děsivě a tmářsky, co? :-)
Abych to uvedla na pravou míru. Jsem matka, kterou, než aby byla nonstop happy, pořád něco trápí, štve a hněte, a to vše víc, než by si přála. Cítím, že mi tam někde na dně sedí nějaká žába na prameni. A už tu žábu chci odendat. Poděkovat jí za její služby a říct jí, že už může odskákat. A popřát jí šťastnou cestu.
Rozhodla jsem se tedy udělat jakýsi rituál. Nikdy jsem nic podobného sama nedělala, ale nějak, nevím jak, to umím jasně vidět, cítím to a když jsem začala, tak jsem přesně věděla, co a jak.
A to je ta moje žába:
Hezká, že :)))
Cítím, jak mi ta žába brzdí lehkost, pocit šťastnosti, brzdí tvorbu a jak mi protéká čas mezi prsty.
Žába je milá. Plní svůj úkol. Říkám jí, do teď jsem jí říkala:
"Seď tam. Tak a tady seď a nesmíš nic pustit navíc, ano, prosím? Děkuji." Úkolovala jsem ji tak! Dál říkám: "Já přijdu."
Až budu chtít změnu.
A přišla jsem. Přicházím teď.
Eliška: "Ahoj, má milá žábo. Jak se Ti tu sedí?"
Žába: "No, moc hezky ne. Jsem ráda, že jsi tady. Už mi to tu není pohodlný. Cítím, že už mě tu nechceš delší dobu, ale pořád jsi nepřišla a nedala mi padla.
Vsuvka do děje - celou dobu sedím vně kruhu a mám puštěnou příjemnou relaxační hudbu. Náhle se hudba ale radikálně změní na údernou, strašidelnou. Jak zjistím, jedná se o reklamu, ale to není podstatné. Moje mírumilovná, bezpečná atmosféra je v tu ránu pryč. Padl na mě hutný a děsivý stín strachu. Podstatné je to, že mi to ukázalo nutnost opečovat si svou pohodu. Tuto chvíli také vnímám jako vhodnou pro vchod do kruhu.
Uf. Jsem tu (v kruhu) a je mi hezky, cítím se klidná, klidně bych si zpívala, ale nehodí se to. Ještě věnuji chviličku a zabezpečuji každý další možný odchod na kojení (abych se nebála chodit přes celý potemnělý dům).
Takže zpět. Žábo? Jsi tu? (blbá otázka)
Ž: Ano? Konečně jsi přišla. Přesně tak, jak jsi říkala, že jednou přijdeš - v červených šatech, s náramky a s rozcuchanýma vlasama. Ahoj :) Tak jdeme na to?
E: Na co? Já nevím, co mám dělat.
Ž: Tak hele. Já tu střežím Tvůj pramen, Tvůj plný, silný pramen vyrovnanosti, VYROVNANOSTI, rozumíš, Lásky a Všeho čehokoliv a Ty se ho bojíš dotknout. Tak se dotkni!! Dotkni se mě! ... Ulevíš sobě i mně...
Michelangelo...
...a moje asociace s žábou :-D ve skutečnosti jsem ale viděla, jak se jí dotýkám na zádech.
Váhám. Nevím, co mám dělat. Čeho se mám dotknout? Můj zrak upoutá připravená svíčka, kterou jsem vytáhla teď na nějaký očekávaný speciální okamžik, a kterou jsem ve skříni rok sušila. Ahá! Tak jo...
Kvítka okolo svíčky jsem měla ve vlasech na naší Elfí svatbě.
Připravuji se na dotknutí žáby (svíčky), po chvíli se dotknu...
...Potřebuji se narovnat (sedím křivě). Rovnám záda (stále se dotýkám svíčky).
Cítím, že můj dech je lehčí.
...Potřebuji se narovnat (sedím křivě). Rovnám záda (stále se dotýkám svíčky).
Cítím, že můj dech je lehčí.
Žába (mírumilovně): Ták, teď ses skrze mne dotkla svého pramene.
(Mám husí kůži jako kjáva)
Dotýkám se levým ukazováčkem cípu svíčky ve tvaru hvězdy a hledám odhodlání k tomu "dotknout se víc", protože tuším, že žába odejde.
Dýchám. Vlny husí kůže mnou projíždí při každém nádechu.
Najednou mi to dochází... Není o mateřské lásce. Je to o lásce k sobě (překvapivě...)
Nemiluješ se. Máš se ráda, vážíš si svých schopností a činností, ale nemiluješ se. To je rozdíl! Máš na sebe neustále podmínky. Nech je jít. Podmínky jsou z vnějšího světa. Ten nepotřebuješ a nemůžeš potřebovat k milování sebe. Pochop to už. Pochopte to!
Ž: Já ODCHÁZÍM. Jsi připravena.
Šlap. Kvak jednou nohou. Otáčí hlavou s úsměvem. Ví, že to zvládnu.
Já se rozpačitě usmívám. Zatím o tom přesvědčená nejsem, ale jsem odhodlaná to zvládnout.
Pořád tam tak jsme. Je na mě hodná... Dává mi čas. Neutíká. Chce odejít. Nadobro.
Dýchám. Jde to lehce. Chviličku si říkám "vdechuji naději." Funguje to.
Myšlenky se mi stočí na mého muže. Je pracovně v Itálii. Vyhodil omylem 75 euro, ale je mi to jedno. Miluji ho. Hlavně, ať vše dobře dopadne a v pořádku a šťastní se (všichni tři) vrátí. Posílám jim vesmírnou poštou velkou zářivou kouli plnou tvořivých jiskřiček a hbitého fungování, přesného jak švýcarské hodinky.
To je ta zářivá koule, kdyby to nebylo nepoznat :))
Vracím se k sobě.
Svíčka, žába. Pramen. Plamen.
Vidím, jak jsem v příběhu najednou u pramene plná radosti a mávám žábě na rozloučenou. Konečně!!, jsem u zdroje. Konečně to jde a tryská vše bez zábrany ven! Pořád mohutně, radostně a s vděčností mávám žábě. Neměla to lehký...
"Čáu a díky!"
"Čáu a díky!"
Už jí vidím jen záda.
Koupu se v pramenu. A jsem šťastná. Cítím se.
Jako malá holka radostně proskakuju tryskajícím proudem živé, teplé vody, která obsahuje všechno. Jako tenkrát na náměstí s Petrou v Lázních Bohdaneč.
Jsem šťastná. Nechci tak spěchat.
Chci se milovat.
Chci mít děti a milovat je.
Chci tvořit a chci, aby mé výrobky přinášely radost, krásu, smích a nové poznatky.
Chci psát, psát a psát, proudí toho skrze mne tolik...
A chci dělat rituály :-)
A chci dělat rituály :-)
A tak se tak uculuji, jako ten měsíček nad krajinou a převádím (znovu)nově objevenou blaženost do slov přání a budoucích činů. To nemusím publikovat. Jen ten poslední:
Všichni jsme jednoduše jedno-duše.
Na závěr přichází čas, na který se moc těším už od doby návštěvy galanterie :-P
Výroba lapače prachu, amuletu, který pro mě bude mít význam a sílu, dokud mu ji budu přikládat a budu si připomínat a udržovat v sobě to, co do něj "začaruju". Vše má svůj účel:
Výroba lapače prachu, amuletu, který pro mě bude mít význam a sílu, dokud mu ji budu přikládat a budu si připomínat a udržovat v sobě to, co do něj "začaruju". Vše má svůj účel:
A realita?
Já vím, mohlo by to být čučavější, hezčí, s pěříčkama dole a tak, ale já to chci takhle.
Tak a to je konec.
::
Možná si myslíte, že jsem blázen. Jo. A jak říká J.Dušek - 7 miliard lidí si to třeba nemyslí :) Minimálně jsem měla hezký večer, nebudu mít výčitky z promrhanýho času, vyzkoušela jsem nový LED světýlka, konečně jsem se dokopala k tomu napnout látku do vyšívacího kruhu bez záměru vyšívání a cítím se nabitá a silně žensky. Je mi hezky. :) Teď už si to jen udržet, žeano.
Buďte paf a milujte (ty svoje) žáby.
Eliška.
PS: a dnes je dokonce úplněk!
PS: a dnes je dokonce úplněk!