středa 28. října 2015

Tak si tak blbnu...

Muž odjel. Syn spí. Páni! Volný večer! Co asi tak budu dělat? Ehm...tuším, že těch možností, co dělat, je tolik, že se výsledek může dostavit velmi, velmi podobný jako >>tady<<, jak výstižně a vtipně popsala Barbora Šťastná na svém šťastném blogu.

A tak jsem si řekla, že ne! Že udělám něco, co mám už dlouho pro sebe připravené v šuplíku. A nakonec jsem se ještě rozhodla, že to zatepla poskládám i tady na blog.

To vypadá dost děsivě a tmářsky, co? :-)

Abych to uvedla na pravou míru. Jsem matka, kterou, než aby byla nonstop happy, pořád něco trápí, štve a hněte, a to vše víc, než by si přála. Cítím, že mi tam někde na dně sedí nějaká žába na prameni. A už tu žábu chci odendat. Poděkovat jí za její služby a říct jí, že už může odskákat. A popřát jí šťastnou cestu.

Rozhodla jsem se tedy udělat jakýsi rituál. Nikdy jsem nic podobného sama nedělala, ale nějak, nevím jak, to umím jasně vidět, cítím to a když jsem začala, tak jsem přesně věděla, co a jak.

A to je ta moje žába:

Hezká, že :)))

Cítím, jak mi ta žába brzdí lehkost, pocit šťastnosti, brzdí tvorbu a jak mi protéká čas mezi prsty.



Žába je milá. Plní svůj úkol. Říkám jí, do teď jsem jí říkala:
"Seď tam. Tak a tady seď a nesmíš nic pustit navíc, ano, prosím? Děkuji." Úkolovala jsem ji tak! Dál říkám: "Já přijdu."
Až budu chtít změnu.
A přišla jsem. Přicházím teď.

Eliška: "Ahoj, má milá žábo. Jak se Ti tu sedí?"
Žába: "No, moc hezky ne. Jsem ráda, že jsi tady. Už mi to tu není pohodlný. Cítím, že už mě tu nechceš delší dobu, ale pořád jsi nepřišla a nedala mi padla.

Vsuvka do děje - celou dobu sedím vně kruhu a mám puštěnou příjemnou relaxační hudbu. Náhle se hudba ale radikálně změní na údernou, strašidelnou. Jak zjistím, jedná se o reklamu, ale to není podstatné. Moje mírumilovná, bezpečná atmosféra je v tu ránu pryč. Padl na mě hutný a děsivý stín strachu. Podstatné je to, že mi to ukázalo nutnost opečovat si svou pohodu. Tuto chvíli také vnímám jako vhodnou pro vchod do kruhu.

Uf. Jsem tu (v kruhu) a je mi hezky, cítím se klidná, klidně bych si zpívala, ale nehodí se to. Ještě věnuji chviličku a zabezpečuji každý další možný odchod na kojení (abych se nebála chodit přes celý potemnělý dům).

Takže zpět. Žábo? Jsi tu? (blbá otázka)

Ž: Ano? Konečně jsi přišla. Přesně tak, jak jsi říkala, že jednou přijdeš - v červených šatech, s náramky a s rozcuchanýma vlasama. Ahoj :) Tak jdeme na to?
E: Na co? Já nevím, co mám dělat.
Ž: Tak hele. Já tu střežím Tvůj pramen, Tvůj plný, silný pramen vyrovnanosti, VYROVNANOSTI, rozumíš, Lásky a Všeho čehokoliv a Ty se ho bojíš dotknout. Tak se dotkni!! Dotkni se mě! ... Ulevíš sobě i mně...


...a moje asociace s žábou :-D ve skutečnosti jsem ale viděla, jak se jí dotýkám na zádech.

Váhám. Nevím, co mám dělat. Čeho se mám dotknout? Můj zrak upoutá připravená svíčka, kterou jsem vytáhla teď na nějaký očekávaný speciální okamžik, a kterou jsem ve skříni rok sušila. Ahá! Tak jo...

Kvítka okolo svíčky jsem měla ve vlasech na naší Elfí svatbě.

Připravuji se na dotknutí žáby (svíčky), po chvíli se dotknu...
...Potřebuji se narovnat (sedím křivě). Rovnám záda (stále se dotýkám svíčky).
Cítím, že můj dech je lehčí.

Žába (mírumilovně): Ták, teď ses skrze mne dotkla svého pramene.
(Mám husí kůži jako kjáva)

Dotýkám se levým ukazováčkem cípu svíčky ve tvaru hvězdy a hledám odhodlání k tomu "dotknout se víc", protože tuším, že žába odejde.

Dýchám. Vlny husí kůže mnou projíždí při každém nádechu.

Najednou mi to dochází... Není o mateřské lásce. Je to o lásce k sobě (překvapivě...)

Nemiluješ se. Máš se ráda, vážíš si svých schopností a činností, ale nemiluješ se. To je rozdíl! Máš na sebe neustále podmínky. Nech je jít. Podmínky jsou z vnějšího světa. Ten nepotřebuješ a nemůžeš potřebovat k milování sebe. Pochop to už. Pochopte to!

Ž: Já ODCHÁZÍM. Jsi připravena.

Šlap. Kvak jednou nohou. Otáčí hlavou s úsměvem. Ví, že to zvládnu.
Já se rozpačitě usmívám. Zatím o tom přesvědčená nejsem, ale jsem odhodlaná to zvládnout.

Pořád tam tak jsme. Je na mě hodná... Dává mi čas. Neutíká. Chce odejít. Nadobro.

Dýchám. Jde to lehce. Chviličku si říkám "vdechuji naději." Funguje to.

Myšlenky se mi stočí na mého muže. Je pracovně v Itálii. Vyhodil omylem 75 euro, ale je mi to jedno. Miluji ho. Hlavně, ať vše dobře dopadne a v pořádku a šťastní se (všichni tři) vrátí. Posílám jim vesmírnou poštou velkou zářivou kouli plnou tvořivých jiskřiček a hbitého fungování, přesného jak švýcarské hodinky.

To je ta zářivá koule, kdyby to nebylo nepoznat :))

Vracím se k sobě.

Svíčka, žába. Pramen. Plamen.

Vidím, jak jsem v příběhu najednou u pramene plná radosti a mávám žábě na rozloučenou. Konečně!!, jsem u zdroje. Konečně to jde a tryská vše bez zábrany ven! Pořád mohutně, radostně a s vděčností mávám žábě. Neměla to lehký...
"Čáu a díky!"

Už jí vidím jen záda.

Koupu se v pramenu. A jsem šťastná. Cítím se.

Jako malá holka radostně proskakuju tryskajícím proudem živé, teplé vody, která obsahuje všechno. Jako tenkrát na náměstí s Petrou v Lázních Bohdaneč.

Jsem šťastná. Nechci tak spěchat.
Chci se milovat.
Chci mít děti a milovat je.
Chci tvořit a chci, aby mé výrobky přinášely radost, krásu, smích a nové poznatky.
Chci psát, psát a psát, proudí toho skrze mne tolik...
A chci dělat rituály :-)

A tak se tak uculuji, jako ten měsíček nad krajinou a převádím (znovu)nově objevenou blaženost do slov přání a budoucích činů. To nemusím publikovat. Jen ten poslední:

Všichni jsme jednoduše jedno-duše.

Na závěr přichází čas, na který se moc těším už od doby návštěvy galanterie :-P
Výroba lapače prachu, amuletu, který pro mě bude mít význam a sílu, dokud mu ji budu přikládat a budu si připomínat a udržovat v sobě to, co do něj "začaruju". Vše má svůj účel:



A realita?

Já vím, mohlo by to být čučavější, hezčí, s pěříčkama dole a tak, ale já to chci takhle.

Tak a to je konec.

::
Možná si myslíte, že jsem blázen. Jo. A jak říká J.Dušek - 7 miliard lidí si to třeba nemyslí :) Minimálně jsem měla hezký večer, nebudu mít výčitky z promrhanýho času, vyzkoušela jsem nový LED světýlka, konečně jsem se dokopala k tomu napnout látku do vyšívacího kruhu bez záměru vyšívání a cítím se nabitá a silně žensky. Je mi hezky. :) Teď už si to jen udržet, žeano.

Buďte paf a milujte (ty svoje) žáby.

Eliška.

PS: a dnes je dokonce úplněk!




sobota 24. října 2015

Slevuji

Tak moc jsem si přála a přeji být tou matkou, která je podle mě dokonalá!



před těhotenstvím jsem pyšně prohlašovala, že jsem připravená jíst z 97% jen saláty a čerstvé ovoce a zeleninu. Přece aby mělo miminko ty nejlepší podmínky pro svůj vývoj. Jo. Ehm. Tam někde u těch odvážných prohlášení také zůstalo. Ano, jedla jsem zeleninu. Ale pokud bych měla svůj bezedný hlad a chutě uspokojovat jen zeleninou, tak bych, tuším, skončila v něčí psychopéči.



Při zařizování výbavičky jsem chtěla být maximálně úsporná a efektivní. Povedlo se, dokonce jsem to dotáhla tak daleko, že z prvního nákupu jídla po porodu musel Ondra přivézt i trojbalení nerůžových bodýček s dlouhým rukávem. Většina totiž těch nejmenších věcí, co jsem měla, byla poděděná po holčičkách od kamarádek. Neutrálních věcí, tedy těch bez mašliček a krajek, jsem měla - jak jsem záhy zjistila - krutý nedostatek a bílé věci, kterých bylo i tak málo, se mi, nevím jak, podařilo v jedné várce obarvit na růžovo... 

Není mašle jako mašle...

U porodu jsem si zase myslela, že bolestí smyslně protančím ve speciálně připravených šatech a bříško mi budou mazat esenciálními oleji. Prdlajz. To poslední, co bych během času porodu řešila bylo, jak u toho vypadám a zda je lepší vůně pačuli nebo levandule (což tak ve výsledku má být).



No a mateřství bude asi plné takového slevování, jak postupně zjišťuji.

Bezplenková komunikační metoda se dařila tak první měsíc, pak to šlo do kytek. Látkové plíny nevyhovovaly ani Eliášovi a mně to taky nebavilo. Takže - jasně, že používám papírové jednorázovky...

S mým jídlem v době kojení byla předsevzetí dost podobná jako u těhotenství. Jen teď je to snad ještě horší, protože kvůli energetickému výdeji komba kojení-nošení-poponášení-nonstop ve střehu-zabavování-atd, je hlad větší.



A že nám nebude dítě diktovat harmonogram dne? Že se až na pár drobností nic z našeho životního stylu a tempa nezmění? Pche! S devítiměsíčním živáčkem zkrátka nelze jít od 19h do 23h do sauny. Nelze přes den umývat koupelnu a vytírat, protože chemikálie a kýbl s vodou jsou pro Prďu jak magnet!!! To pak všechny ty dřevěné didaktické hračky (a dokonce i ty plastové od Lamaze) můžou letět do hajan... 

No, jsem na to dál zvědavá. Alespoň že to společné spaní je milé dle představ (i když nepopírám, že občas bych dala zlatý prase za noc ve dvou), nošení na břiše se taky daří (vlastně je nosítko nečekaně to jediné, co Píďa z kočárků snese:))) a domluva jako "pozor, to je elektrika, já bych do té díry prstíčky nestrkala, mám strach, abys nedostal ránu..." zatím nefunguje, takže z výchovného hlediska mám ještě (domnělé) volno.



Dokonalost se tedy nekoná, ale heslo, které razíme s mými kolegyňkami z dulího kruhu "převážně dobrá matka", mi vnáší do života vědomí, že to se mnou zas tak špatné není, a že Píďa ve výsledku má (převážně) skvělou maminku. :-) 

Buďte paf a buďte dobré ;))

Eliška.


Obrázky z Pinterestu: pizza : mašle : patchouli : špagety : opičátko :


středa 21. října 2015

Obrazem: Můj podzim.

S každým dalším rokem mám podzim radši.

Mé reálné a těhotné  před rokem aneb pauza od drhnutí a zabydlování nového hnízda.

Miluju ty teplé, lichotivé barvy zvoucí tak akorát k zachumlání. Lehce mě omámí vůně listí, čerstvě nasekaného dřeva, kaštanů a jídla v kuchyni. Nechávám prýštit studený vítr o mou tvář. A vychutnávám si to...

..romanticky laděný piknik..

..pikantní kafe s podzimním přízviskem "pumpkin"..

..roztomilé návštevy u babičky..

..poklidné večery s knihou u krbu..


..prostě pohodu.

Ve skutečnosti - asi jak tušíte - to tak uplně nevypadá :-D

Na piknik na kopci se západem slunce můžeme kvůli spánkovému režimu našeho juniora, počasí a polabské nížině rovnou zapomenout... 

Cosi na způsob "pumpkin extra cozy coffee" piju, ale rozhodně to nevypadá tak božsky a podzimně jako bych si dovedla představit. Spíš mi během rána, kdy mezi ládováním pračky, uklízením pyžama a utíráním přesnídávky z Prďovy brady to tekuté "cosi" vystydne, že už je pak skoro jedno, jestli to bylo pumpkin nebo nikoliv.

Návštěvy u pozoruhodné babičky se konají, ale kvůli právě probíhající separační krizi jsem si nemohla dojít v klidu ani na toaletu, byla mi tam v podhůří pořád zima a na konci víkendu jsem měla ze samého nošení Eliáše vytahané ruce jak orangutan a toužila jsem po víkendu (tom opravdovém).

Poklidné večery u krbu s knihou jsou zatím ve fázi "kéž by". Ale stále věřím, že jejich čas přijde, takže poslední obrázek zůstává aktuální. :-)

O těch předchozích mám tedy spíš pocit, jako kdyby se "očekávání a možnosti" a "realita" trošku lišily. Asi jako následovně, když se chystáte dělat něco podle předlohy:


Obrázky z Pinterestu: modré pečení : pečená housenka : 

Naštěstí ale! si svůj podzim nenechávám kazit. A tak i přesto, že nechodíme piknikovat na meze, nemáme teď prostor na čtení u zapadajícího slunce a jsme rádi, když jíme alespoň spolu u stolu, je náš podzim nádherný, barevný, svěží, zachumlaný, máme čerstvě vyprané pyžamo a asi si koupím nové chlupaté ponožky. 

Mějte také takový lahodný podzim, protože za šestinedělí je advent ;-)

Vaše PANÍ PAV s hlavou v oblacích a nohama na zemi. Někdy... :-)





úterý 20. října 2015

Neinformovanost o přirozenosti

Vidím to kolem sebe často, píšete mi a já to také tak mám. Názory na svět okolo i uvnitř, žití života, těhotenství, porod, výchova, vše by se dalo pojmenovat "máme to všichni stejně a přitom každý jinak".




Je to jako jízda ve vlaku. Někdo se rád dívá z okna na ubíhající krajinu, někdo si čte, někdo se těší, až si za zvuku "tudum tudum, tudum tudum" sní svačinu. Všichni jedeme stejným směrem a navzájem si neříkáme "hele, čteš si blbě, je lepší si sníst tu housku, na tumáš! Tumáš!!".







Proč je to v životě (ženy) pak jinak? Jsme společností tlačeny někam, kde ve své podstatě vůbec být nemáme a nemusíme. Žena vytváří krásu svou čistou přítomností, citem. Svému muži vytváří ideální podmínky pro jeho vyjádření mužstí a sama je přitom plně ve své ženskosti, tedy vyrovnává, spojuje nebe se zemí, upevňuje, kotví. To jsem ale trochu odbočila, tento článek má být o "nevyžádaných radách a manipulaci".



Proč těhotná slýchá samé strašení, když většina těhotenství je fyziologických? Proč ji odtrháváme od zasněného koukání z okna, krademe šťastný prožitek a namísto toho jí říkáme "Můžeš mít cukrovku, pojď, přestaň s tou pohodou a pojď na test. Můžeš mít málo plodové vody! Nedostatek hořčíku! Železa! Moc velké miminko! Malou pánev! Pojď, měla bys být "zodpovědná"!" A ona jde a vzdává se svého cítění ve prospěch strachu. A my jsme klidní, protože je zodpovědná a my se už nemusíme bát.






To samé u porodu. To samé v mateřství. Proč ženám říkáme "polož ho do kočáru", "dítě musí mít dudlík", "nenos ho, rozmazlíš ho" a "ušiješ si na sebe bič".
Proč je namísto toho nepodpoříme jednoduchou větou "Ty víš a uvidíš nejlépe, co Tvoje miminko potřebuje, děláš to dobře. Je něco, co bych pro Tebe mohla teď udělat?"






Ano, musíme být opatrné a "předvídat nepředvídatelné". Předávání rad z generace na generaci, od zkušenějších kamarádek, to vše je fajn. Ale jsou-li tam zapletená traumata, neuspokojené potřeby a "neinformovanost o přirozenosti", je to spíše danajský dar, který vytváří ne-lásku a ubírá na energii.




Je kolem nás toho strašení a manipulace hodně. Trénujme se v tom to umět rozpoznat a zkusme se zamyslet, co danou "raditelku/raditele" vede k tomu, že vám toto říká? Často je to právě ten samý strach a již výše řečená vlastní neuspokojená potřeba a trauma vydávané za přesvědčení a zkušenosti.



Také vím, že jsme dostatečně silné vše ustát (od slova stát - na vlastních nohou). Jde jen o to, s jakým pocitem z toho vyjdeme - zda v pohodě, s láskou a bez vzteku. Buďte sebe-vědomé právě v těchto chvílích. Ono se to pak stejně všechno vyjeví, jestli jsme si měli číst, jíst sváču, nebo se dívat z okna...

Nemá cenu jít do boje a začít přesvědčovat o své pravdě. Má cenu si ji jen udržet a počkat, protože výsledek se dostaví. Tomu věřte. Ať už jste na straně vysílače či přijímače.

Úctě a respektu NAZDAR :-)

Darujte někomu dýni a všechno bude v cajku.


Obrázky z Pinterestu: 1 : 2 : 3 : 4 : 5 : 6




sobota 17. října 2015

Devět

Je sedmnáctého a Píďa právě ukončil svůj devátý měsíc a táhne mu na deset.

Je to přesně rok od doby, kdy jsme se stěhovali z Prahy. S břichem jsem drhla nové 250metrové hnízdo, s břichem jsme malovali a do toho si zpívali. Po roce zjišťujeme, že je nám doma hezky. Devět měsíců ve třech. :)



Píďa má 8 zubů. Staví se hravě, ale nábytek ještě neobchází. Slintá mohutně (že by devátý zub?). Baví ho zpívání a říkanky (vždy zaujatě s úsměvem čučí), jen senzoricko-motorická koordinace "paci, paci, pacičky" je stále ve fázi "wtf?!". Kočár pořád nemáme a mám-li být upřímná, nevím, jestli někdy vůbec mít budem. 

Kočár, který nelze svou poctivou konstrukcí používat pro mé všední dny.

Jsme v podhůří Orlických hor. Tam, kde jsem jela po 4 týdench od porodu. Chtěla jsem dodržet šestinedělí bez návštěv. Dodržela, jen jsem vydržela pouze 4 neděle. Tady byl Éčko poprvé venku na procházce v kočáru (v tom po mně, viz výše). Tady jsme poprvé spali mimo domov. Nijak extra mě to ale nedojímá. Užívám si ladovský podzim ve všech barvách a vůních.
Je mi hezky :-)

Oslavujeme 3/4 roku na břiše. :-)

Krásný víkend i vám. E.



pátek 16. října 2015

Zlobila jsem se...

Asi už to začíná, ta mateřská láska... Cítím to. Je to jiné. Já jsem jiná. A tím i okolí se změnilo. Ani nevíte, jak mi začíná být obezřetně, opatrně lehko. Posledních 9 měsíců jsem se hodně zlobila. A co mé srdce rvalo nejvíc, zlobila jsem se i na toho malého uzlíčka, kterému patří jméno Eliáš.



Myslela jsem si totiž, že se můžu připravit. Že je-li žena citlivá, umí vnímat a reagovat na své tělo a emoce, vize a pocity, nemůže ji prakticky nic překvapit. A že já za ty roky, kdy jsem se o porody do té doby a vše okolo zajímala, jsem "připravená" byla... Jasně, že jsem si tou nesmírnou nepokorou zadělala na přesně takovou lekci :-))) ale já prostě měla za to, že je to jako se studiem na VŠ - když se připravíte na test, dokonale znáte teorii, že ten test v pohodě napíšete. Ale zapomněla jsem si uvědomit, že praxe je pak úplně o něčem jiném, než se učíme na škole. Haha. Ja vím, byla jsem trapně naivní. Takže tu teorii jsem zvládla, ale ta teorie je až toto narovnávání se a léčení zlomených, pokorou ohnutých zad, kdy já díky tomu, že vím, jak se sebou pracovat, jsem se v problému nehrabala tak dlouho, jak by to jindy muselo trvat. Takže potud dobré a vážně - zkušenosti k nezaplacení... Nuže ale co s tím zlobením?



Zlobila jsem se na sebe už v těhotenství, protože jsem si myslela, že to je přece to nejsladší období ženy. Těšila jsem se na vtipné pojídání okurek se šlehačkou (ok, sranda z často se měnících chutí byla), ale jinak bylo mé těhotenství diametrálně odlišné od mé představy "obyčejného" těhotenství. A to jsem ani jednou nezvracela...

Jakože vtipná vsuvka s okurkou.

Zlobila jsem se na sebe, protože už u porodu mi došlo, že to není jen éterický zážitek, kdy se sama mysl - za předpokladu ženiného uvolnění - nějak automaticky přepne do bezbolestného módu, a jako bonus ze mě na konci vypadne miminko. Ne. Byla to síla. Napsala jsem o porodní bolesti článek.



A pak přišlo to zlobení na syna. ...a prvně vůbec za to, že je syn (toto bylo hodně hluboko). Já celé těhotenství myslela/tušila, že mi v břiše roste holčička. Cítila jsem pravděpodobně JEHO citlivost. No, byl to velký zásek, vám teda řeknu (článek). A nyní jak jsem ráda za chlapečka :)



...Zlobila jsem se za to, že jsem se u porodu velmi natrhla. Ano, vím, že za to nemohl (proboha! vím to). A vím, že i poranění mělo svůj hlubší důvod. Ale vysvětlete to "hlavě". Naštěstí jsem i na toto zlobení přišla docela brzo a mohla jej napravit.



...Za to, že nespí. To byl velký "zlob". Proč neusne jako jiná miminka v kočáru a nespí tam pak dál sám dvě hodinky? Proč nikdy neusne sám? Proč se vždycky probudí, když ho z náruče položím do postele (a řve)? Ano, byla jsem ráda s ním během usínání, ale zkrátka to bylo občas na mě už příliš.



...Taky jsem se na něj zlobila za to, že pláče. Proč prostě jen neleží, nekouká a nežvatlá si půl hodinky na kolotoč nad sebou, jako to jistě dělají jiná miminka? Proč tak vydrží jen dvě minuty a pak je opět nespokojený a musíme vymýšlet nějakou změnu? Vždyť už druhý den obědváme po 16.hodině, protože jsem oběd dříve prostě nebyla schopná zvládnout.



Zkrátka, bylo toho zlobení hodně. A nejhorší na tom bylo, že jsem se zlobila sama na sebe za to, že se na syna zlobím. Rvalo mi to srdce, milovala jsem ho už od narození samozřejmě, jen tak nějak jinak. Věděla jsem, že je tam ještě hodně prostoru a bylo mi úzko z toho, že jsem nevěděla, jak na to, abych ho zaplnila. Když jsem pak koukala na ten malý, nevinný (spící:) uzlíček, v slzách jsem se mu z hloubi duše omlouvala...



Zahájila jsem si léčbu (ne farmaky, probůch, to by nikam nevedlo). Přijala věci tak, jak jsou. Přestala se na sebe zlobit a postupně odbourávala všechna zlobení na Prďánka. Postupně jsem přicházela na další a další (nemám čas na sebe a neumím si o něj říct, nemám sílu na partnerství a podobné laskominky).

A teď asi konečně sklízím šťavnaté ovoce a začínám cítit rostoucí kořeny té hluboké a opravdové mateřské lásky. 



Jasně, že ke stoickému klidu mám ještě daleko (haha), a když jdu spát pozdě, tak mě zase naštve, když už je Prďa od 5 od rána nevrlý. Už ale vím, jak to je, a že se musím jen v tu chvíli přemoci a vstát s ním z postele. A že ho bolí zuby, protože jako správnej chlap umí dát okolí jasně najevo, že má bolístku.

Jen mi to trvalo až sem a pokorně už vím, že na té cestě pokračuju každý den dál.

Takže, pokud jste prožívali někdo něco podobného, dle mého soukromého výzkumu mezi matkami vám říkám, že je to V POŘÁDKU. A je to pro vás asi z nějakého důvodu důležité. Věřím, že děláte to nejlepší, co ve vás aktuálně je, abyste se měli zase dobře. Také vím, že své miminko milujete a že tyto myšlenky vaši lásku nijak nevyvrací. Je to jen jiný úhel, který tvoří prostor pro ještě více a lásky. :-)

Vaše panipav.


PS: Ačkoliv tento článek vypadá opět "černě", je ve skutečnosti velmi prosvětlený a opět plný naděje. Věřím, že to přesně tak vnímáte.


Foto Pinterest: 1 : 2 : dále soukromý archiv



čtvrtek 15. října 2015

Instantní není konstantní

Myslím na to už od pondělí. Středeční článek... Pořád tlačím před sebou tu hordu úkolů, které mají stále přednost, ale říkám si "já to dotlačím! A ten článek napíšu!" Tuším, že to nezvládnu, ale stále tlačím. Mám na výběr, buď ho opravdu napíšu a půjdu spát ještě později než už takhle, kdy chodím pravidelně po jedné ráno; nebo to "vzdám", pustím. Tělo mi dalo jasně najevo, jak mám dilema vyřešit...



Jak jsem tu už několikrát psala, prochází naše pidirodinka transformačním obdobím jako kjáva. A možná už prošla, když to nyní vidíme. :)) nicméně, čištění jde pěkně zgruntu. Došlo teď na čištění těla.

S tím jak odchází sra*ky, vlévá se do nás nová energie. A my, teď respektive já:), namísto abych si ji korigovala a využila ji pro teď, chci jí "zpětně" vložit do těch povinností, co jsem během dní virózy promeškala. Tak je to ale špatně, dává mi tělo opět podruhé jasně najevo. A mně znovu a zase dochází, jak se lekce vrací, když jsme nepoučitelní...



Takže jsem si nastolila klid. Ne jen ten instantní, ale opravdu klidnější mé vnitřní prožívání.

Venku se to promítlo teď tak, že jsem z mých tří plánovaných cest (Praha, Žďár n.S., Ústí n.L.) nakonec neuskutečnila ani jednu. Píďa rozumí a spolupracuje. Stále mě překvapuje, že mě překvapuje moudrost dětí...

Odpoledne pravidelně v kolem 15h se zachumláme spolu do weggetu a spíme jak dva špalci. Koma lepší jak v noci. Cítím, jak se navracíme k životu. Zpomaluji. Přijímám své věčné téma. Zjednodušíme-li si život, je najednou vše tak jasné! 



A tak mám výčitky, že jsem nesplnila středu (vnitřní dítě plakalo "zlobivá holčička, nespolehlivá, nesplnila úkol"), ale jsem k sobě milosrdná. Já i blog, vše bude šlapat, když mi to bude plynout samo. Však to znáte. A tak mám další lekci v tom být na sebe důsledná, mít disciplínu, ale ne na úkor svého zdraví a štěstí rodiny. Na to je ten život tady s těmi mými milovanými moc krátký.

Tak se nezlobte, pochopte, a to i sami sebe, třeba ;-) Buďte milosrdní.

Děkuji.

Eliška.





Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...