středa 30. září 2015

Kaizen v každodenním životě

Znáte výraz "Kaizen"? My si o něm povídali kdysi ve škole a uplně se mi to vybavilo, když jsem o něm nedávno někde, bohužel už vám nepovím kde, četla.

Nejdřív vás uvedu do obrazu a pak přijde ta zábavnější část.

Takže. Kaizen je, jak říká Miroslav Bauer, ředitel Kaizen Institutu v Česku slovo a filozofie z Japonska. Kai je změna a Zen je k lepšímu. Volně přeloženo jako Změna k lepšímu. Hlavní sranda je ale v tom, že po malých krůčcích se postupně dějí velké věci. Pan Bauer uvádí a mně se na tom líbí ta myšlenka, že lidé nepracují pod tlakem, ale proto, že chtějí, tedy ze svého přesvědčení. Ideálka, že? :)


Zdroj otisku obrazovky - web Kaizen institutu kaizen.com

a kdo nechce trénovat svou angličtinu, tak je tu to samé...

...v češtině :-)

Celý systém byl vynalezen a je spojován s produktivitou firem. O tom, kdo chcete, se zase česky dočetete tady na webu Svět produktivity.To nás teď tady (myslím tady na pafím blogu) moc nebere, my si to přetvoříme ku obrazu svému.

Kaizen je totiž brán především jako filozofie pro každodenní život. Jedna malá změna po každý den a za nějaký čas jsme tam, kde jsme chtěli být a kde být chceme.





Máte v sobě něco, co jste vždycky chtěli dělat? Ale pořád jste nebyli schopní se k tomu dokopat, nebo nebyl čas, nebo nebyly peníze, nebo to uděláte zítra, příště, po novém roce, ažažaž


Ať je to zběsilý tanec, hluboká meditace, nespoutaný surfing, pečení rozkošných makronek, oprava a tuning čehokoliv (včetně nás a našich bloků uvnitř), stát se cojávímtřeba švecem, věřím, že každý si něco neseme.


Vtip je v tom, že se rozhodnete a od teď každý den věnujete (nejlépe v pravidelnou dobu) 1 minutu dané činnosti.


Jednu minutu. To není tak strašný, ne? Na jednu minutu si pusťte hudbu nebo si vezměte sluchátka a tancujte tak, jak jste si vždycky přáli. Chcete-li meditovat, nemusíte nejdřív 4,5 minuty zapalovat svíčky, pak se 3 minuty nimrat ve vonných tyčinkách, chystat si podložku a soustředěně 10 minut upadat do meditace. Ne. Na jednu minutu si prostě hrcněte na zem a seďte se záměrem meditace. Každý den. A zjistíte, že za týden, už to není 1 minuta. Že je to víc. A vy máte radost, že to konečně dáváte... přitom na začátku byla 1 blbá minuta z celého dne (24 hodin = 1.440 minut, pokud se nemýlím. Pokud se mýlím, tak je to fakt trapný). Jedna jediná minuta každý den a jedem. Zkusíte to?




Já to aktuálně na sobě testuju. A zatím jsem úspěšná! (Famfára)
Každý večer, když uložím Píďu a vracím se do zabordelého bytu, vypínám senzory nepořádku a v hlavě hlášení co všechno musím udělat, a jdu na to. Už hodně dlouho si přeji se doma protahovat. Takový ideální strečing pro mě, s prvky gymnastiky, jógy, tance, přirozeného pohybu (vrtím se tu tak, že jsem ráda, že mě nikdo nevidí a taky už stojím na hlavě). A opravdu, stačila jedna minuta. Nyní, po týdnu, je to skoro 15 minut, je mi báječně a jsem o poznání pohyblivější.



Ano, bylo by mi lépe, kdybych už měla uklizeno, ale když bych se pustila nejdřív do uklízení, hrozí, že zase půjdu za Píďou kojit a už jsem prošvihla tu jistou chvilku, kterou jsem měla poprvé, když jsem věděla, že je v klidu.

Vtip je v tom, že Kaizen funguje, protože je téměř jisté, že nezůstanete u minuty. Budete se zlepšovat. Já už mám minut kolem 15 a do toho už s tím počítám a před uložením prcka tu začínám trošku uklízet, abych tu měla hezčí prostředí, až pak přijdu na to moje kaizen strečingování. A to je právě ta efektivita, produktivita a radost z vás samých.

Nejdůležitější je, když se vám nechce (třeba dnes jsem myslela, že se na to vybodnu), říct si "jde jen o jednu minutu...ok. Dávám tomu minutu. Maximálně dvě. Ale víc ani ťuk." A je to :-) Tvoříte si návyk a po malých krůčcích spějete k té velké změně.

No, tak kdo do toho půjdete? ;-) Máte jedinečnou příležitost právě teď začít pracovat na nějaké změně.



PS: ostatní obrázky samozřejmě z Pinterestu.

pondělí 28. září 2015

Jak přežít porod

Až nadmíru často se setkávám s názorem, že porod je prostě třeba přežít. Že "to zvládly všechny, budeš muset taky". Podotýkám, že ještě před pár lety jsem na tom byla stejně.



Nechci vás tu láskorádově přesvědčovat o tom, že porod je přece ten nejvíc nejhlubší, nejintimnější, nejbáječněji hluboký a spirituální zážitek v životě ženy a je třeba se na něj ladit, otevřít srdce, zharmonizovat čakry a nechat dítě něžně vyplout do krásného světa. Ano, může to tak být a často to tak je. Ale, stejně tak často to tak nebývá...



Chci vám naopak ukázat, jak omezený pohled na porod si v době uchováváme a nejsmutnější na tom je, že často ten názor není ani náš!

Porovnáme-li novodobý porod (třeba od dob vynálezu telefonu) a porod takový, jak jej sestavila příroda, je v tom prvním přemíra strachu, myšlenek, mužů a racia. A to pro proces, který se umí stát sám, není dobré. To je jako učit ptáky létat...

Humor :)))

Samozřejmě se u porodů také umíralo, to holt ke koloběhu života patří. Smrt se ostatně také vnímala jinak... Toto není žádný můj alibismus, samozřejmě jsem vděčná za možnosti dněšní medicíny. O intervencích do porodu už bylo také napsáno mnoho, je to také na samostatný článek.

Je mi ale líto, že zdravé, mladé ženy dnešní doby (kdy do jejich normálního porodního procesu nemusí být zasahováno) jsou mnohdy již před samotným těhotenstvím tak negativně vůči porodu nastavené, že až příliš často se opakuje tradiční scénář - první porod hrůza děs a trauma, a konečně u toho druhého těhotenství přichází žena na to, co vše bylo u prvního porodu"zbytečné", a jak to chce příště jinak (a většinou začíná mluvit o "přirozenějším" procesu). To zbytečné je v uvozovkách, protože to, že je ten první porod hrozný, zbytečné není, protože právě díky té zkušenosti a prožitku nyní ví, že příště to chce jinak. To si pak můžeme my, všechny "bláznivé duly", "alternativní porodni asistensky" a podobná individua třepit pusy, protože jak praví staré známé pořekadlo - "házet perly sviním" a "sytý hladovému nevěří". Zkušenost je zkrátka nepřenositelná (a je to tak dobře)...


Takže, ženy, chystáte se otěhotnět? Jste těhotné? Bojíte se porodu? Slyšíte kolem sebe jen samé děsivé příběhy a ty dobré jsou spíše výjimka? Je mi to líto, že to tak kolem vás slýcháte... Dobrá zpráva pro vás ale je, že váš příběh se teprve píše a záleží jen na vás, jaký bude mít konec :)

Nevěřím, že někde hkuboko u vás nezní takový ten tichý hlásek, který se opatrně snaží vás přivést k tomu dobrému příběhu. Říka: "Ženo! Ona to měla takhle, ale má jiné podmínky, je jiná, má jiný svůj vnitřní svět, je třeba bojácná, to Ty nejsi. Můžeš to mít jinak. Buď zvědavá a zjišťuj si informace a najdeš potvrzení, že to, jak si to ve skrytu duše myslíš, je dobré. A pro Tvé miminko to jediné správné." Máme to totiž v sobě. I ženy z jeskyň a stepí ví, jak porodit (jinak bychom tu asi nebyli, že:))) a nepotřebují k tomu žádnou paní všechnoznalovou nebo dědu vševědu.



Ano, vím, že se říká, že porod ukrutně bolí. Ale nedodává se, že bolí JINAK, než když vás nechá někdo na dvorku s rozpáranýma střevama. (Odkaz na článek o tom, jak asi bolí porod)
Navíc ne všechny ženy to "bolí" (i když na to nespolehejte, to chce docela dobrou přípravu a/nebo předpoklad:)

Také se v dnešní době předávají zkreslené informace ohledně celého procesu. Porodní gramotnost (tady u nás v ČR) je u většiny obyvatel na relativně bídné úrovni. Tím nikoho neurážím, to tak prostě (a bohužel) je. 

Tentokrát černý humor.

Takže pokud to chcete jinak, není problém :) stačí, když se sama rozhodnete, čemu chcete veřit, i když vám teď hlava jede stále stejnou písničku "nene, to prostě nejde, prostě porod je to náročný, nechutný a bolavý ". Na začátku je třeba tu hlavu asi na chvíli přeřvat a jít si za těmi informacemi, které do sebe potřebujete dostat, aby pak hlava už neměla argumenty. O tom, že budete sama přesvědčená o jinakosti, to totiž je. 



Bádejte po tom, proč se co děje, s čím co souvisí a tvořte od nuly svůj názor (názor své matky, babičky a tet jim nechce). 

Ano, porod (většinou) bolí. Může to být místy i náročné, ale nemusí. Protože když do toho jdete sebevědomě (tedy ne s odevdáním se někomu jinému), je to jiné, než když do toho předem jdete se staženými půlkami. Pak se tam hlavně mezi ty půlky nemůže to dítě ani dobře napasovat, žeano:)

Nuže s radostí do toho a půl je hotovo :-) Paf!

PS: fotky z Pinterestu . . .
PS2: Udělejte si krásný zítřek, ženušky. Třeba si vezměte nějaké své čupr šaty, které jste dlouho neměla.




sobota 26. září 2015

Proč dítě pláče

Už je (to)mu přes 8 měsíců.

Ačkoliv jsem si před porodem dávala pozor, abych neměla žádná očekávání, a věděla jsem, že se určitě náš život s příchodem dítěte změní, tak nějak samovolně a volnomyslně jsem byla názoru, že "mít dítě" je prostě jako mít parťáka, spojence, že se na všem v pohodě domluvíme - vždyť nám jde o totéž! Že plakat se bude jen když bude něco vážného, když něco nějak zabolí. 

Ach já bláhová... To víte, prvomatka. Pokud si teď o mně myslíte, že jsem naivní kráva, dávám vám s pokorně skopenou hlavou za pravdu...



Nejen že pláč je způsob komunikace, ale nikdy předtím mi nedošlo, že je to další způsob projevu názoru ku "tady a teď" co dítě prožívá:

~ oblíkání je moc pomalý
~ po koupání je příliš dlouho zima
~ nevyvaluješ, matko, prso dostatečně rychle
~ hraní už mě nebaví, nuda!!!
~ chci spát spát spát, dělejte s tím něco!
~ si myslíte, že mě odložíte do kočáru? To ani náhodou!
~ to mám v tom kočáru jako usnout? Haha, vtipálci.
~ ne, nemůžeš jít teď na záchod/do sprchy/udělat si čaj, já chci být dál s Tebou
~ roste mi zub!!!! Udělejte s tím něco!
~ roste mi zub!!!! Nechte mě bejt, ale dělejte něco přece!
~ ne, já nechci plínu!
~ ne, je mi zima, zase mě koukej rychle oblíct!
~ čepici ne a ne a ne!
~ boty nesnášim a nepotřebuju!
~ prsoooo!!!!! Mlikoooo!!!!! Už teď je pozdě!
~ nedotýkej se mých soplů u nosu!
~ bouchla mě podlaha!

Atakdále a tak stále. A víte, co je na tom nejlepší? 
Že některé situace odcházejí. Ale přichází jich ještě víc!


~

Neupadejme na mysli a vezměme si z toho své poselství.
Třeba to žití tady a teď.
Jsi nespokojená? Co Ti pomůže?
Udělej to!

No řeknu vám, jsem z toho prakticky nonstop na větvi. :-)




pátek 25. září 2015

I'm going and i'm feeding

You looking!
(Jasně, z filmu Pupendo. Já bych žehlila... škoda, že mám vše vyžehlené)

Nuže. Od té doby, co jsem byla paf z toho, že jsem se naučila kojit v nosítku, nechápu, jak jsem před tím mohla nosit. Teď je to takové celistvější... Ale hlavně pohodlnější a praktičtější. Píďátek je spokojený u samoobslužného zdroje a mně odpadlo tak časté sundavání z nosítka na kojení do náruče. Co vám budu povídat, Píďa je v nosítku na prsu téměř nonstop. 

Ani Orloj ho nezajímal:
Tady už spí, ale jinak s bradavkou v puse zvládá pozorovat všechno kolem :-)

Ale! Druhé paf! Od teď už to zvládáme i v šátku! Ou jé!

Spokojený víkend se Dnem české státnosti.
O tom, jak jsem šťastná, že jsem Češka, zase někdy jindy.

Paf!



středa 23. září 2015

Prvomatka matkou

Jak dlouho trvá, než prvomatka doopravdy (doopravdy!) přijme, že je matkou?

Šestinedělí? Dva měsíce? 5 měsíců? 8 měsíců? 18 let?

Nevím... S každým dalším dnem si připadám "lepší a lepší". Už si říkám "Jo! Tak už. Už vnímám, že jsem maminka."

A v zápětí (samozřejmě:) přijde chvíle, kdy si zase připadám, jako kdybych právě dostala do náruče mládě lenochoda - a starej se!
Jak se asi takovému lenochodcovi dělá opravdová maminka? Jaká má být?



(Ten lenochod je jen příměr, protože náš Píďa je všechno, jen ne lenoch...)

Myslím, že není důležité, kdy to uvnitř docvakne, ale jak se chováme, než to docvakne.

Tak třeba dnes ráno. Roste 7. zub (slovy sedmý!!!) a Eliáš je velice citlivý chlapeček (tzn. řve, v lepším případě kňučí a sám neví co se sebou), takže už v 7 ráno (ano, vzhůru od 5...) jsem seděla u stolu na židli zhroucená, bezradná, hledíc na nešťastné dítě a připadala jsem si jako totálně neschopná, protože ani já už nevěděla, co s ním...a to byl celý den teprve před námi...

Náhle jako kdyby mi přes nos přelétla vážka. Během dvou mrknutí oka jsem se z té hromádky neštěstí vydolovala, v rychlosti nás zabalila (a to už tak rychle dělat nesmím, protože jsem zapomněla zabalit přebalovací plíny) a vyjeli jsme na výlet. Eliášovi bylo jedno kam, já jsem potřebovala mezi stromy. Mezi moudré stromy, staleté. Nasála jsem jejich moudrost jako chlemtající hladové štěně, uklidnila jsem sebe, zpomalila se a uvědomila jsem si, že Prďánek je tu se mnou šťastný, že mě miluje, protože je u mě na břiše a tam je mu nejlépe, i když ho zrovna zase trápí ten zpropadený zub.

A tak jsme dnes objevili první naše letošní kaštany a Eliášovy první vůbec. Měl z toho náležitou radost a já si připadala jako skvělá maminka. :-)




úterý 22. září 2015

Návod na to, jak být šťastnější

Příprava a realizace netrvá dlouho, zabere vám to tak celý váš život. Souvztažný čas můžete věnovat svým koníčkům, manželovi, dětem a snění.



Takže, návod zde:



sobota 19. září 2015

Sedmnáctého

Dnes je to přesně 8 měsíců, kdy se nám narodilo miminko.



Čtu si po sobě tu první větu, kterou jsem právě napsala. Vlastně záměrně píšu "se nám narodilo", protože porod našeho Prďánka byl opravdu jeho. Já jen můžu zpětně pozorovat, jak jsme byli porodu na 100% odevzdaní, nechali jsme všichni 4, ať se to děje - tedy já, mé tělo, Ondra a porodní asistentka Katka. A ono se to dělo. Pozoruji to v paměti i teď a jsem neskonale vděčná za to, jak to dopadlo.

Ve zprávě pod touto byl dodatek: "jo a pokud se dnes přecejen nevyspíte, tak se Vám předem omlouvám. :)"

Mohla bych (asi jako každá žena) o období tohoto mého prvního porodu napsat knihu. Vidím tam tolik souvislostí! Je neskutečné, jak pravidla světa, moudrosti předků, dokonale fungují. Jak nás zkušenosti učí. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. (Tak co, Prďo, už? Ještě né, až sedmnáctýho"). Zasej vítr, sklidíš bouři. Nepřijmeš ponaučení? Ok, tak ale počítej, že příště tu lekci dostaneš ještě intenzivnější!



Třeba to, jak jsem počítala jen s jednou možností porodu - přesně dle mého plánu: přirozeně bez léků, jen s těmi, které tam chci a nejlépe aby mi na vyrozené miminko nikdo nešahal. A lup! Nene, takhle to milá zlatá nefunguje. Taková nulová pokora je zrádná. Řešení? V 37.těhotenském týdnu (tedy v době opravdu těsně před porodem), se miminko stočilo v bříšku naštorc, což znamená jedině porod císařským řezem. To bylo jak rána dubovou palicí...



Jak to dopadlo? Lekcí jsem úspěšně prošla. Oprava - jsme prošli, s manželem. I pro něj tato zkušenost přinesla hluboké poznání v tom, že porod není Hurvínkova válka "prostě se v pohodě narodí" (i když ve své podstatě je v tomto pojetí velká moudrost :-D ).

"Prostě taky skočíš. Co je na tom? Ta houpačka a kornoutek přece moc dobře vědí, co dělají!"

Je mi jasné, že teď nemůžu neukončit příběh o našem porodu a příčné poloze miminka. Takže jsme to zvládli a miminko (dnes už víme, že synáček) se stočilo hlavičkou dolů do pánve. Občas mi dokonce připadalo, že je v té pánvi až tak moc, že na mě vykoukne. Což je, jasně, blbost. I když...o kom se mluvívá, nedaleko bývá :-D



Vykoukl až sedmnáctého. A od té doby bude 17 i naše šťastná Mágova hvězda.

Dnes mi na tom nejvtipnější připadá fakt, že jsem dnešní datum zjistila až teď před spaním, a to dalo za vznik tomuto spontánnímu článku. ...nějak mi jsou ty datumy a čísla ukradená... :-)

Tak zase za měsíc, sedmnáctko. A díky! Jsi skvělá. ;-)

Paf.





úterý 15. září 2015

Pomalá rychlost

Vážení...

...nevěřila bych, co všechno se může během tak krátké doby, jakou jsou prázdniny, odehrát a rozvinout.

Nepřispívala jsem na blog, ale ne proto, že by se mi nechtělo, ale proto, že zkrátka jsem chvíli na článek během večera nenaškrábala (i teď jsou dvě ráno a já konečně dopsala poslední pracovní mail), nebo jsem si užívala manžela (protože viz dále).

Fotky jsou stažené z Pinterestu.



Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...