neděle 31. července 2016

Finální háj

Myslím, že Vám rozumím...

"Už se mi to nechce vše vydržet, už potřebuju řešit, posunout dál.."

Mám takové stavy obden (bez přehánění). Vím, že to znamená, že mám málo času sama na sebe (a neumím si o něj včas říct). Vím, že by pomohla hlídačka, ale připadám si nenahraditelná matka (nechci dát zatím 'mé malé miminko' někomu tady cizímu). Vím, že si ještě pár let počkám, než půjdem s Éčkem na pivo a tam si řeknem, co nás vzájemně sere (ještě neumí říct ani "sele" natož "pojď na pivo"). Už jsem unavená neustálým přemítáním o tom, co se mi to děje a proč, hledáním příčiny v dětství, minulosti a ve své hloubce.



Vím, že by bylo nejjednodušší se na to prostě vybodnout a nechat ho prostě řvát, ale taky vím, že na to nemám dlouhodobě žaludek. I když bych občas nejradši nějakou částí mě samé od všeho utekla, poslala pár lidí konečně do finalního háje a chtěla už do konce života žít sama v klidu s teplým čajem a pohodovou knížkou, vím, že by mě to po chvíli začalo dokonale nudit a já bych opět zatoužila po tom, co bych v tu chvíli neměla. Zatoužila bych pravděpodobně po tom, co mám teď, tedy po malém (teď uřvaném) synovi a po muži, kterému veřím (a který mě občas sere, ale umíme si to říct).



Také vím, že tam v hloubce jsem to pořád já, ale připadám si tak hluboko pod tou masou starání se, trpělivosti a ohleduplnosti, že už často nevidím světlo hladiny nahoře. To pak ani nemám sílu si nuceně připomenout, že tento stav je dočasný.
Je dočasný.
A musím to vydržet, protože vím, proč to dělám. A vybrala jsem si to! (Já kráva :-D ?) 



Každopádně, mám pár možností:

: 1 : Sbalím si mošničku, napíšu srdceryvně omluvný dopis, který si Miláček přečte, až mu bude osmnáct s tím, aby pochopil důvod mého opuštění a odstěhuju se někam k moři, k teplému čaji a milé knize. (Hmmm, dokonalá představa.)

: 2 : Začnu vše bojkotovat, muže budu soustavně posílat doprdelčic (dokud si skutečně nenajde, kdy tam jede nějaký vlak), sebe budu dál poctivě utápět v sebelítosti a chtít tak od okolí jasnější potvrzení a konečně docenění, že dělám fakt hodně - copak to nevidíte? Já jsem rozkrájená!

: 3 : Můžu kombinovat :1: a :2: a stejně vědět, že já jsem uvnitř dobrá, zvládam to skvěle a moc dobře vím, že mě to akorát všechno posiluje. Vím, že moje dítě bude mít jednou nespornou výhodu oproti dětem, které např. zažívají metodu vyřvání či nevědomé manipulace. Vím, že i když tu běsním a vyvstává ze mě bohyně Kálí, umím to urovnat tak, aby to bylo bez (větších:) následků (anebo se přes to prostě přeneseme).
Uznávám, že není mateřství jako mateřství, a to, že já mám zrovna "náročnější miminko" je pro mě ohromný přínos. (Hledě na to, že o té Mateřské dovolené mám čas si o tom bez přestání hezky přemýšlet:). Zkrátka, vždycky mě to okolo a kolem dovede k tomu, že když chci něco změnit, musím změnit nejdříve sebe.

::

A tak jsem začala každé ráno cvičit (to je moje a já to upozadila).
Hlídám si, co nebo kdo mě obtěžuje a prostě to nedělám a neposílám tam svou pozornost.
Čtu a kreslím, i když vím, že bych měla uklízet prádlo (po chvíli se mi na to prádlo stejně chce).
Když obědvám, nejdu si s Píďou hrát.
Když chci, hodně mluvím a vysvětluju, když nechci, mlčím.
Nechávám být. Pozoruju. Nekárám, nepoučuju. To mě vyčerpává. Uklizím vysypané. V klidu.
Občas jen přežívám. Obzvlášť když jsem nevyspaná.
Často si ale už hravě užívám, jako kdybych byla Eliášův vrstevník. (a oběd je pak až ve tři)
A takhle si hlídám svou energii. Chce to ale trenink...



Hlavu vzůru a stůjte nohama na zemi. :-)

Paf!

::

Obrázky z Pinterestu: 1 : 2 : 3 : 4 :




čtvrtek 28. července 2016

Ukňourané mateřství


Chcete znát pravdu? Tak takhle to u nás vypadá většinu toho roku a půl. Někdo má radost sem tam proloženou pláčem, u nás je to už od narození Prďánka naopak. Pláč sem tam proložený pohodou.

Neustále se snažím přijít na to, čím to způsobujeme my (rodiče). Odlupuju svoje slupky jako u cibule a dostávám se stále víc doprostřed. Posunuju se vždy, ale občas je to demotivující a občas supernáročný (třeba jako teď s těma blbýma aftama), ale vím, že to má smysl. Taky ale vím, že zkrátka ne všechno je "moje chyba", že prostě je Eliáš citlivý. Je to svá osobnost a z některých věcí musí holt vyrůst a zmoudřet.

I přesto, že z něj nedělám žádnou slečinku ze sterilního prostředí a v mém okolí jsem spíš krkavčí matka s Nevýchovnými principy, dostává se mi (zatím) spíš kňučení, nespokojenosti a méně času na moje tvoření a můj spánek. A to vyčerpává. Navíc když pak slyším, jak jiné děti spí celou noc a nepotřebují mámu na víc než na pofoukání polívky, a já, protože jsem ze své podstaty podporující, vyškrabuji poslední zbytky sil a dosazuji namísto vzteku z "nespravedlnosti" vděk za to, že to je v jiné rodině na určité rovině pohodovější a pohodlnější. S neutuchající důvěrou, že se mi jednou všechna ta vynaložená energie vrátí i úroky a Eliáš bude sebevědomý, chápající, bystrý a ohleduplný kluk.

Takže, i přes věskerou nekonečnou mateřskou lásku ne vždy a pro všechny to mateřství může být pohodové, ale může být pekelně transformační. Aneb gratulujte mi, asi jsem objevila ameriku :-D

Jsem paf a KO k tomu (hurá!)


úterý 19. července 2016

Jako lopuch



Rozhodla se, že půjde dál. A tak šla. Měla nutkání se otočit, ale vnitřní hlas dost jasně velel: "Neotáčej se. Vůbec se neotáčej a prostě kráčej kupředu. To je to jediné, co máš dělat. Sama víš, že je to tak nejlepší. Nemá smysl babrat se v minulosti. Existuje jen to, co je tady a to co je teď. Prostě JDI."

A tak šla.

V každém kroku cítila uspokojení z takového vlastního rozhodnutí. Skoro hmatatelně pak vnímala, jak jí roste sebeúcta. Mísila se v ní radost a zároveň strach z každého dalšího pohybu. Je vůbec možné cítit tyto dvě věci zároveň? Je možné zároveň zvesela skákat a přitom mít obavu z vyvrtnutého kotníku? Asi jo. Asi jako jíst s chutí opečenýho buřta a přitom vědět, že je to nějaké bývalé prase. Chro chro.

Ví, že ty stopy zůstanou, ale taky ví, že ne navždy. Jednou se všechno přetvoří k obrazu lásky. Té s velkým L (jako lopuch).


::

To jen tak, abych si potrénovala psaní ;-) Zdravím všechny, co jsou paf, z prázdnin!

::


Obrázky z Pinterestu: 1 : 2 :



pátek 1. července 2016

Milí čtenáři, mám vás ráda.

...a proto nepíšu - dalo by se říct :))) 

Ozýváte se mi, ptáte se, čekáte a já vám za tu přízeň, podporu a trpělivost děkuju. Já vím, nejsou vás tisíce (jak by se mohlo lehce z předchozí "vychloubačné" věty zdát), ale to vůbec nevadí :-) a mám pro vás zprávu.

Užívám si jízdy autem na max




Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...