pondělí 4. dubna 2016

Fakt jsem máma

Zapadl mi další dílek do skládačky přijetí "jsem máma".



Stalo se to dnes při tak banální činnosti jako je večerní koupání.

Již automatickými pohyby jsem svlékala unaveného Eliáše, na nic jsem nemyslela (v hlavě doslova vygumováno, ale tak mile:) a najednou mi to docvaklo....není nic, opravdu NIC lepšího, co bych teď mohla dělat, než koupat Eliáše. Ani odpovídat na maily, ani studovat placentu, ani šít, ani vést firmu či řídit raketoplán. To nejlepší, nejužitečnější, nejsmysluplnější a nejdůležitější prostě je, abych koupala Eliáše. Nádhera. Jsem máma :-)




Nedá se to přenést, to prostě musí přijít. A ono to přijde, když se nebráníme. Teď už to vím. A taky vím, že je to proces a ne stav, který je podmíněn "pouhým" narozením dítěte.

Jsem paf (ale tak mile:-)

P.S.: Jinak to koupando stálo za starou belu, oproti jiným, které apelují na cejch "zážitek dne", ale pro tenhle pocit bylo uplně jedno, že jsem nemohla odejít ani z koupelny a Píďa prořval celé oblíkání.


P.P.S.: Byl unavenej, protože jsme trajdali celý den venku a na závěr zažil svůj první oheň!




7 komentářů:

  1. Tenhle pocit mi taky čas od času naskočí-když dlouho uspávám, podesáté jedeme Kolo mlýnský, zase čteme jednu z těch jejich oblíbených knížek, co už dávno umím nazpaměť - je to otrava a najednou mi dojde, že stejně je to ta nejlepší věc, kterou zrovna můžu dělat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, po přečtení Tvého komentáře jsem to zase pocítila... :-)

      Vymazat
  2. Jsem docela ráda, že nacházím v těchto článcích jakousi útěchu a snad trochu i pochopení. Když jsem odjížděla do porodnice, vůbec jsem se necítila tak úžasně, magicky, povznešeně... Vlastně jsem pořád nebyla máma a ani jsem to tak necítila. Těsně po porodu, když mi malého dali do ruky, nezhostilo se mě teplo, které by mnou projelo a zůstalo tam. Ne. Bylo to úplně jiné. Byl tam krásný tvor, nový život, nový člověk - díval se, ale ještě mě k sobě nepustil. Oddělil se ode mě a jen mě zkoumal svýma očima, stejně jako já zkoumala jeho. V mozku mi šrotovalo, že tohle je ten okamžik, který má být úplně zlomový, má se to celé jako mávnutím proutku změnit a mám už být máma.. Jenomže ono to vážně přichází postupně, kvasí to a nechává se uležet, odstát a dozrát. Začíná to víc kojením, tichými společnými chvilkami, uspáváním, letmými pohledy z kuchyně do obýváku, kdy se na mě malej usmívá úplně vážně, strachem o něj i o sebe, nemocí, plnými plínami a časem. Nečekaně. Nahodile.
    Můžeme se nechat masírovat tím, že jsme špatné mámy, když to necítíme hned. Jenomže takhle to prostě nefunguje. Ten první okamžik na světě patří jim a vůbec ne nám.. V tu chvíli vlastně ani naši nejsou. Jsou prostě sví. A nám se dají až když my se dáme jim - vší tou trpělivostí, jemností a ústupky, které v sobě uděláme. Které děláme proto, že je chceme udělat a ne, že je musíme udělat. A tam to začíná - to naše mateřství.. :-) Ale až tady jsem si uvědomila, že nejsem sama, do to tak má a že to možná je vlastně jedno velké - normální. :-) Děkuji!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ach, jak jsem vděčná! Děkuji! Přesně takové otevřené sdílení a oboustranné potvrzení je to, co mi dává smysl a nalívá do mě životabudič! Děkuji!

      Vymazat
    2. Jo a ještě - krásně, přesně jste to popsala. Vaše slova jsou plnohodnotná jako samostatný článek. Letmé pohledy ve všední dny, upřené zírání s otazníky v očích a naše snaha "vychovat a naučit", to je to, co nás sbližuje. Posilování důvěry při pevném držení na houpačce, když vidíme, že to potřebuje, povzbuzení slovem, když vidíme, že to bude stačit k dalšímu krůčku. Takových momentů je před námi ještě spousta, přicházím na to, že klíčem je opravdové (jako že pravdivé) bytí v (otřepané frázi) tady a teď. Krásné léto přeji a děkuji moc za přízeň, které si nesmírně vážím. Eliška.

      Vymazat

Děkuji za vaše milé a inspirativní komentáře :)

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...