Právě jsem to vymyslela. Respektive konečně jsem to správně a srozumitelně pojmenovala.
Vždycky, když je to doma v nepohodě, třeba jako teď - rostou zuby, nudle u nosu, nevrlost, protivita, neserness a podobné "happily-ever-after", uchyluju se v myšlenkách na planetu Zen jak šnek do domečku. Normálně funguju, jen se přepnu do módu, kdy nejsem sama a mám kolem sebe Ženy z planety Zen (jasně, bez háčku nad Z;) To jde pak vše snáz.
Jedna mě objímá, když v patě hledám zbytky trpělivosti a zle se neobořila na Elíše, že mě nemůže v klidu nechat dokrájet aspoň tu cibuli. Druhá mě hladí po rameni a říká "to přejde", když už po stopadesáté deváté během čtvrt hodiny utírám Prďovi zelenej sopl a připadám si totálně neschopná, když už nevím, jak se těch táhnoucích nudlí zbavit. Třetí a čtvrtá se mnou a Píďou tancují a smějeme se, protože "zoubková víla je pěkná kráva".
S dalšími z žen z planety Zen společně děláme prádlo a povznášíme se nad partnerskými neshody, protože aktuálně je tu tolik prostoru pro třecí plochy, že kdybychom byli kapři, měli bychom asi milion malých jikřiček a kapříků. A tolik dalších zubů a soplů, to bych teď teda fakt nedala. ;-)))
Mějte skvělý víkend a buďte paf. Já se o to aspoň pokusím (díky za planetu Zen)
::
já to taaak dobře znám. Nezbývá než vydržet. nicméně uklidňuje mne, že i v jiných rodinách je to občas nervák:) Držte se, J.
OdpovědětVymazatNápodobně. ;-) Děkuju moc! :*
OdpovědětVymazat