Katarze, maturita a pusinka na závěr

Je to mazec.

Mateřská láska.

Bylo to jako když máte knedlík v krku, ale mnohem hlouběji. Až tak v jícnu. Víte, že tam něco překáží. Něco není tak, jak by mělo (a mohlo). Rezerva. Knedlík nejde vyšťourat. Ani vidličkou.

To máte samé "žít tady a teď" a "otevřete srdce lásce" a vy to všechno děláte, prociťujete, naciťujete a co z toho? Různě velké DROBKY onoho blbýho knedlíku jdou postupně ven. Aspoň, že ty drobky... Kdybych to neřešila, byla bych protivná, na věky nespokojená, vyčítající si a smutná.

A pak, jednoho dne se to stane. Knedlík se uvolní...

Mně se to stalo včera. KONEČNĚ! Slzy jako hrachy. Nejdřívě pocit marnosti, ztraceného jednoho roku, obrovitánské lítosti. Sedím v tom a prožívám to. Chci, aby to už jednou pro vždy šlo ven. Těžký dech z hrudníku si prodírá cestu. Šeptám Eliáškovi do ucha. Posílám opravu do srdcí. Poctivá prácička.

Toužím cítit tu opravdovou mateřskou lásku, bezpodmínečnou, voňavou, laskavou a nehynoucí. A vím, že (už?) budu. Vím, že jsem to neměla automaticky, že jsem si to musela trošku vydobít. Vydobít si cítit se být matkou. A taky konečně vím, jak vypadá správná katarze... 

Dnešní den byl po včerejším zážitku nový. Navíc, bratři odmaturovali, a když mi Eliášek dával zrovna pusinky, Tom nás zrovinka vyfotil. Pokud se ze mě stane teď ta rozněžnělá matka, která použije zdrobnělinu i pro slovo "vertikulátor", navíc v plurálu, tak se mocinky omlouvám. Muck!

Jsem paf...

P.S.: Brzo napíšu, jak k tomu uvědomění došlo.

::

Obrázky z Pinterestu: 1 : 2 : 3 : 4 : 5 :