pondělí 18. ledna 2016

Jak se Eliáš doma narodil



Předně je třeba ještě říct následující:
:: Ano, rodili jsme doma. Plánovaně. S porodní asistentkou. (a nikomu jsme to předem neříkali)
:: Uvědomujeme si rizika takového činu a vzali jsme je čistě na svou zodpovědnost.
:: Porodnice byla od domu 20 min pohodovou jízdou.
:: Rozhodnutí rodit doma není unáhlené. Je to o životním postoji a umění pracovat sama se sebou.

... ale co já bych tady o tom zase dlouze povídala, když to hezky sepsala ekonomka Markéta Šichtařová.

Promiňte, že rychleji natře mravenec plot u letiště, než to přečtete. Už tak jsem románové části zkrátila jak jsem nejlépe uměla. Enjoy!

:: 

Eliška

Poslední kontrola u porodní asistentky v Praze.



Na další plánovanou v pondělí už jsme jet nemuseli. Porod přišel totiž v sobotu.

Jakékoliv chození pro mě bylo náročné, břicho tvrdlo. Měli jsme za sebou náročné stěhování z pražského bytu do domu u HK, takže mi odpočinek přišel vhod a zaslouženě.

Ondra si dal počítač vedle gauče, abychom byli spolu a ne každý v jiné místnosti. I když jsme občas mlčeli, bylo fajn být spolu. Bavilo mě na něj koukat a představovala jsem si, jaký bude táta.


Dny trochu splývaly, hodně a tvrdě jsem přes den spala, až jsem se občas bála, že zaspím samotný porod. Což bych nerada, chtěla jsem ho prožít v klidu. To se ve výsledku docela povedlo...


Ondra

Poslední dny byl už klidný. Postupně mu docházelo, že nemá smysl se stresovat, že on sám toho stejně už moc neovlivní. Vlastně mu bylo buřt, kdy to přijde, hlavně aby byla Eliška a dítě v pořádku. Samozřejmě, že mu záleželo na tom, aby jeho dítě přišlo na svět mírumilovně v respektujícím prostředí. Vždyť o tom vedli s Eliškou celou dobu, co se znají, dlouhé debaty. Ale teď, čím to bylo blíž, tím víc se utvrzoval v tom, že on je tu jen pro podporu. Vlastně se i těšil.





Ten večer byl ještě na počítači, který si přinesl do obýváku, aby mohl být u krbu s Eliškou a dělat na fotkách. Eliška má zálibu ve čtení nahlas a Ondru baví ji poslouchat. Má rád její hlas a vždycky, když si zívne (což u toho čtení dělá často a on nechápe proč), přijde mu to zvláštně roztomilé. Zrovna dočítala Třetí oko, příběh o Lobsangovi, ten má obzvlášť rád. S poslechem byla ta piplačka na počítači přecejen snesitelnější.


Eliška

Je půlnoc. Proč nechodím spát v osm?! Tak vyčůrat a dobrou s kobrou.

Ups, to je hlenová zátka! Nemýlím se. To předtím ty dva týdny jsem se x-krát mýlila.

V duchu hlenové zátce děkuji, splnila svou funkci na 100%.
Cítím ten lahodný cit upřímné vděčnosti. Děkuji za Tvé služby hlenová zátko, jsi skvělá. Asi bych to měla napsat Katce...


sobota 17.1.2015, 6 minut po půlnoci

Katka

Někde mezi přerovnávání slaných mís od popkornu v myčce a utírání prázdné kuchyňské linky jí najednou pípla smska. Sběžně zkontorolovala čas na hodinách nad dveřmi a cestou k telefonu si v pase dotáhla povolený uzel na županu. Přečetla si text a projela ji nepatrná vlna vzrušení, jako pokaždé při takové zprávě. Byla už u tolika porodů, ale vždycky ji ta vlna překvapí. Přemítala, že se asi tím vzruchem aktivují buňky ke správné akci, nebo co. Pak ale odložila takové myšlenky spolu s telefonem a šla ještě do obýváku, protože spát po filmovém večeru zatím nikdo neodešel. Prohlásila, že možná dnes "pojede", oblíbala na dobrou noc všechny včetně kocourka (který jediný jí místo "ať vše dobře dopadne" zavrněl "ještě hladit") a odešla do postele.

Eliška

Připadám si najednou "odšpuntovaná". Z teorie vím, že porod může přijít klidně až za týden, ale cítím (a zatím si to nepřiznávám), že je to tady.



Před Ondrou také ještě mlčím. Nic jiného se zatím neděje, tak jsem stále v klidu. Když píšu Katce smsku, nedávám na sobě znát žádné rozrušení a spíš než někoho jiného uklidňuji především sama sebe. Dnes se nic dít nebude. Ne, dnes ještě ne, přece. Ale něco vzadu mi říká, že se neobalamutím...



Ihned po odeslání smsky Katce cítím dosud nepoznané chvění v těle. Ok, je to tady. Jdeme na to. Jsem ready. Né, já vlastně nejsem! Zrovna jsem se chystala jít spát! Musím na záchod. Ach jo, já bych tak chtěla jít spát.

"Ondro?" (Ehm, jak se to říká? - asi budu rodit, miláčku?) "Miminko se asi chystá ven. Já nevím, něco se děje."



Ondra

Cítil, že je z toho civění do obrazovky unavený a těšil se do postele. Proto, když Eliška opatrně nadnesla, že se "něco děje", překvapil ho jeho drobný vnitřní úlek. Dnes? Jak to? Samotnému ta otázka přišla stupidní a byl rád, že ji neřekl nahlas. Najednou mu začaly v hlavě vířit otázky, až tam najednou měl úplně vymeteno. Co má teď teda vlastně dělat? Fandit? Držet Elišku za ruku a masírovat jí bedra? Nebo má začít napouštět porodní bazének? Ksakru, to měl začít ale už tak před hodinou, aby si tam mohla teď vlézt. Najednou si uvědomil, že k němu Eliška mluví. Asi vycítila jeho chvilkové odpojení (což ona vycítí skoro pokaždé) a v klidu mu říká, že má jít spát. Spát? Teď? To mu přišlo nesmyslné, přestože spolu probírali obecný harmonogram porodního procesu dopodrobna už asi dva(cet)krát. Viděl ale, že by byla Eliška radši, kdyby zůstal u ní bdělý, a tak spát nešel. Stejně by se mu v tom pohotovém stavu nepodařilo usnout (a potěšilo ho, že také umí vycítit rozpoložení Elišky).



Eliška


Jsem sama v koupelně, Ondru nechávám odpočívat a se svými pocity. Aktuálně tu mám svoje, který musím nějak zvládat. Proč pořád ten záchod? To mě nebaví. Chci tančit, chci kroužit boky, chci červené šaty. No, stejně by mi v nich byla zima.

Na aplikaci v telefonu měřím délku a rozestup kontrakcí. Připadá mi, že přituhuje, ale zpětně mi to aplikace nepotvrzovala.


Ondra

Chce být účastníkem a tak se ujal mačkání tlačítka start/stop v aplikaci. Přišlo mu vtipné, že Eliška při začátku každé kontrakce řekla "start" a na konci, když kontrakce odezněla, pronesla zcela vážně "stop". Musel se trochu držet, aby se nezačal nahlas smát, protože si vzpomněl na "stěrače stírají, klakson troubí" z filmu Vrchní prchni, ale nebyl si jistý, jestli by Elišku ten vtip teď také tak pobavil (přestože ji rozesměje téměř všechno - za což ji taky miloval).

Katka

Katka s kolegyní Petrou zůstaly stát ve dveřích a chvíli jen pozorovaly dění, které se před nimi otevřelo, aby si udělaly obrázek o fázi porodu.

Ondra vypadal uličnicky, něco mezi natěšením, vyplašením a jistotou nabitou z jejich nové přítomnosti. Takové "vím-co-se-děje-ale-díkybohu-že-jste-tu".

Eliška mu klečela mezi koleny, o která se opírala, a právě snažně prodýchávala kontrakci. Po stahu se na ně snažila usmát a bylo znát, že jako každá rodička už chce mít to miminko v náručí místo v porodních cestách.

Katka Elišku vyšetřila a zprvu nevěděla, jak má Elišce říct, že "se to teprve připravuje a ještě ani nemusí jít o porod." Nedá se ale nic dělat, musí vědět, jak to je.

Bylo vidět, že to nebyla pro Elišku ideální informace, ale bylo to prostě konstatování zjištěného nálezu a bylo třeba, aby Eliška začala šetřit síly než je takhle zbůhdarma vyplýtvala na začátku. Uvelebily se s Petrou teda na gauči u ohně a dělaly, že tam nejsou, protože stejně tam teď byly k ničemu. I proto se rozhodly kolem deváté zase odjet, protože z jejich pohledu se nic nedělo a jak známo, občas je dobré místo opustit, aby se události rozpohybovaly.

Eliška

Bolest zvládám, zatim. Jsem na čtyřech a pravidelně vydávám mručivý zvuk podobný grizzly medvědici při sběru borůvek.

Intenzita s každou kontrakcí trošku vzroste. Z toho mám jakousi masochistickou radost. Říkám si, že s každou tou bolestí jsem blíž konci.

Ondra mluvil s Katkou. Jede sem. To jsem ráda, počítá s námi. Má ještě jednu rodičku, tak jsem ráda, že jsme nezačaly rodit naráz. To už by mě teď vážně naštvalo.

Až na to, že mi břicho paralyzuje bolest, si vedu, myslím, dobře. Nevím, nemám zkušenost, ale počítám, že s takovou intenzitou bude bejby za hodinu venku.

Katka je tu. A ještě někdo s ní? Proč? Jo vlastně to je dobře. Brý den, hádejte co mám?! Miminko! 

Cože prosím?...připravuje? "Nemusí být porod?" No tak to snad.... A co s tím teď? Já odmítám být týden takhle na borůvkach "vrrrrr brrrrrrrr". Kde jsme to byli? Jo. Takže mám odpočívat. Jak se to, prosím pěkně, dělá v takovém stavu?

Mé sebevědomí je pryč. Začínám propadat zoufalosti. Vždyť mělo být bejby za hodinu venku! Nemůžu jíst. A pořád ten můj soukromý triatlon záchod - lehnout - kontrakce. Katko, máte pohodlí? Jsou tam jablka a dejte si čaj. :-)

Záchod - lehnout - kontrakce. Je to psycho. Ukrutně mě to lehání bolí, je to horší než stále vybíhat do 4.patra s totálně namoženýma nohama.

Děsím se každé další kontrakce.
Zkoumám je hodně zblízka.
Testuju, na co reagují.
A když pomyslím na to, tak jak to bolí?
A když se zkusím uvolnit takhle, tak jak kontrakci cítím?
A prosím, kdy to skončí?



Ne, to nemůžu zvládnout takhle. Dala bych všechno za to, kdybych mohla bezbolestně tady ležet a spát jako Ondra.

Nádech - výdech.
Nadechuji klid - vydechuji napětí.
Mávám si k tomu rukou, jako kdybych létala.
Pomáhá to, další kontrakce je snesitelnější. 

Odjíždíte? Dobře. Já si tu budu dál tiše odpočívat v pokoji. Budeme vám volat. Kolik je? 9 ráno, ok. Už nemůžu...

Nádech - výdech,
nadechuji důvěru - vydechuji napětí.
Ano, to je porod.
Svaly pracují.
Tělo funguje tak, jak potřebuje.
Jsem zdravá, miminko také.
Děje se jen to, co se dít potřebuje, aby se k nám miminko dostalo na svět.

Holčičko naše. Pokud jsi chlapeček, tak jsi samozřejmě také vítán. Už brzo se pomazlíme, jo? Pojď tak, jak potřebuješ. Nechávám to dít skrze své tělo. Auuu uuuffff.
Ano. Říkám kontrakcím ano, už brzo bude konec. 

A tak pořád dokola.
Sbírám síly.

Prosím všechny andělíčky, aby tu byli se mnou.
Prosím všechny ženy, které na světě rodily, aby tu byly se mnou.
Potřebuji cítit ženskou sílu. Potřebuji se vrátit do pocitu, že na to mám a že to fyzicky i psychicky zvládnu. Je mi jasné, že bez tohoto čistého vědomí to nedám.

Necítím strach, to by byl pro mě povel pro porodnici. Cítím, že potřebuji jen čas. Uvidí se, jestli si řeknu o pomoc (porodnice), nebo se mi povede tu potřebnou sílu nasbírat. Jsem soudná, vím, kde mám hranici a kdy už by to bylo pro porodnici. Tam ještě ale nejsem. Nádech - výdech, nadechuji blankytnou důvěru, vydechuji tmavé napětí...

Kolik je? Po poledni. Tak a dost, už mě to nebaví, konec sebelítosti. Říkam ano! Nadechuji důvěru - vydechuji napjetí.

"Ondro? Asi budu zvracet." Promiň.

"Ondro? Volej Katku, kontrakce se změnily, začínám tlačit".
A nejde to brzdit. Jak můžou v porodnici říkat ještě netlačte, vždyť s tím nejde nic dělat! To je taková síla, to je úžasný!!

"Cože, mám jít do vany a na pravý bok?" Která je pravá? Jo a bez pyžama, aha...



Co to je? To řvu já?!? No páni!!! :-) to je super. A cítím se jak znovuzrozená! Oplývám silou, to je úžasný!

"Ondro? Katka to asi nestihne." To je neuvěřitelné, fyzicky cítím, jak děloha vypuzuje a tlačí dítě ven. Mám zbystřené smysly. Přestože mám zavřené oči, vidím. Dokonale vnímám miminko. Vím, že je v pořádku, cítí dynamičnost této fáze.

Je to jeho fáze.
Prochází tunelem ven z lůna na svět.
Objímám ho zevnitř.
Nemluvím na něj, jen mu posílám poštou po citové šňurce důvěru a klid, má čas.
Cítím se tak silná, VÍM, že to dobře dopadne. 



Ondrovi při každé kontrakci řvu do ucha a drtím ruku. Moc to nevnímám, děje se to samo. Kdyby mi někdo říkal "nekřičte nám tady", přála bych mu to zažít, tu nepředstavitelnou sílu.

Katka prý jede. Je mi to jedno. Rozčilují mě vlasy v obličeji, chtěla bych si revitalizovat culík, uvázat ho pevněji nahoře, ale nemůžu zvednout ruce nad hlavu. Odmítám vylézt z vody. Vlastně se vůbec nechci hýbat, když je to tak dobře rozjeté....abych to nepřerušila.
Je mi božsky a jako bohyně se cítím (i když tak uplně nevypadám).



Najednou se vedle mě zjevila Katka. Říká, že už jen chviličku, že si můžu sáhnout miminku na vlásky. 

Záhy se dostavuje děsivý pocit tísně. Najednou jako kdybych si nedovedla představit, že miminko porodím! Skončete to někdo! Už konec, fakt, končím. Odcházím! Dodělejte si to tady beze mě, ano. Chci umřít, nikdy to dítě neporodím. Najednou mi bleskne hlavou věta z dulího kurzu "těsně před koncem se žena dotýká hranice života a smrti." A síla se mi vrací.

Na další kontrakci vylezla hlavička. Vysela mi pod vodou mezi nohama jako rolnička. Už chci i tělíčko, takhle napůl mi to přišlo divný.
Na další vlnu mi celý miminek vyklouzl Ondrovi pod vodou do rukou.



Miminko začalo řvát, to mě trochu znepokojovalo, jestli jsem ho neporodila špatně.
Asi mu byla zima, když v břiše měl 37st. Na tolik se koupelna ani za těch 16 hodin nevytopila. 
(pozn.: Eliáš je zimomřivý, klepe bradou i v 35st. vodě)




Nevím kdo to zjistil (já ne), že je to kluk. To bylo radost a překvapení! Já čekala s 99% určitostí holčičku (o tom taky napíšu..)




Opatrně jsem vylezla z vany. Nohy byly paralyzované, protože nechápu, kdo si do tak velkýho baráku pořídí nejužší vanu na světě. 

Ležela jsem s chlapečkem na zemi na žíněnce, kde jsem předtím takovou dobu tiše trpěla.
Pohoda se dala krájet, balit do balíčků a rozesílat do celýho vesmíru.
Začala se do mě nalévat obrovská vděčnost...



S Ondrou jsme pozorovali, zda je vybrané jméno Eliáš kompatibilní s tím cvrčkem, co na mém hrudníku kymácel hlavou ze strany na stranu a hledal bradavku. Bylo to neuvěřitelné, že takový Píďa malý je tak silný, odhodlaný a naprogramovaný. Přesně věděl, co má hledat a kde to má najít.




Když se mu během hodiny povedlo poprvé přisát, bylo to jako završení celého toho porodního martiria. "Už bude jen dobře." I proto jsem následnou cestu do porodnice kvůli šití (velké poranění pravděpodobně kvůli té pozici ve vaně) zvládla naprosto zharmonizovaná. Vše se událo dokonale a mě nemohla zkazit náladu ani nepříjemná, nechápavá sestra, ani vystrašené pohledy 5 lidí, kteří viděli domarodiče asi poprvé v životě a čekali spíš zarostlé, ušmudlané pralidi co se umí domluvit jen posunky, než normálního člověka s distingovaným vystupováním, používající mobilní telefon a v módním oblečení. Dlouhé čekání v čekárně už bylo to poslední, co by mě rozhodilo. Mladý pan doktor byl skvělý a vše je v pořádku.

Vrátili jsme se domů, zalezli jsme pod peřinky a nevylezli týden. Po pravdě, dřív mi to ani nešlo. 


Hormonální koktejl se rozjel. Nakažen i Ondra. Kojení frčí dodnes. Katka říkala "porod za odměnu".

Jsem za to, jak to dopadlo, neskonale vděčná. Každým dnem víc a víc.

Těch 12 hodin (především psychického) utrpení bylo peklíčko a budu si to muset ještě v sobě před druhým porodem vyřešit. Jsem ale ráda, že jsem tomu dala čas a ustála to. Za to na sebe můžu být pyšná, přestože to tak ještě uplně necítím. Ale to přijde a pak přijde druhé miminko... ;-)



Dvě věci:

1) kdyby to bylo v porodnici, jsem přesvědčená, že by mě už medikovali nebo rovnou řízli, protože by to spadalo do škatulky "porod nepostupoval". 

Ve skutečnosti jen tělo dokonale reagovalo na mou mysl, která říkala "jestli se to trochu zhustí, nedám to", a proto se tolik hodin nic nedělo. Až když jsem nabrala opět sílu a odhodlání, tak se v tu ránu spustilo vypuzení miminka a závěr byl naprosto úžasný.

2) naše porodní asistentka je anděl a k příštímu porodu si určitě vezmu ještě ženu dulu - díky této své zkušenosti dovedu naplno ocenit dulí práci. Teď jsem dulu na poslední chvíli už nesehnala a neuměla jsem si jakožto nezkušená provorodička říct o pomoc Ondrovi, který ale i tak odvedl vynikající "práci" a byl mi tou nejlepší oporou. Je statečný a má můj neskonalý obdiv a velký vděk.

A tam u toho domečku byl kopec, tam na kopci zvonec a pohádky je konec.





::

Mohlo by Vás zajímat:




34 komentářů:

  1. Téda, fíha - přečetla jsem to jedním dechem. Děkuju za tak velkou upřímnost. Mějte se všichni hezky...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lucky, děkuju za zprávu. Také se mějte báječně! Ps: holky jsou kouzelné!

      Vymazat
  2. jo, je to strhující počtení... musím to ještě vstřebat a přečíst znovu... moc dík za otevřenost. Jana z HK.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jano, také ještě vstřebávám... ;))) zdravím a děkuji. E.

      Vymazat
  3. Nadherny! Tesila jsem se na clanek cely den a opravdu jsem mela na co��

    OdpovědětVymazat
  4. Odpovědi
    1. Jé, Aduš! Děkuju... a že Ty umíš být dojatá ;) pusu.

      Vymazat
  5. Třesou se mi ruce jako bych byla přímo u toho a cítila tu sílu, boží! Hned bych zase rodila. "Miminko začalo řvát, to mě trochu znepokojovalo, jestli jsem ho neporodila špatně." - měla jsem úplně stejný prvotní pocit:) A máte na památku nádherné fotky!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá E., děkuji za Vaše slova a sdílení. Moc si toho vážím. Fotky fotil Ondra a ty dvě, kde jsme oba, cvakla naše PA :) ještě jednou díky a mějte se čarokrásně!

      Vymazat
  6. I po dvou porodech doma jsem zase dojata! opatrujte se a očuchávejte se ,) a z dojetí posílám pusu

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Klaním se v úctě. Též se opatrujte a jo, očuchávání, to je naše ;) pusupus ps: houpací prkno mám na seznamu, až přijde čas, zaťuká vám holub na okno.

      Vymazat
  7. Překrásný.. mám slzy v očích (musím je tam zatlačovat, protože plakat ještě pár dnů nesmím).. Všechno nejlepší Eliášku, milujte se a stůjte při sobě tak, jako do teď. Pusu P+M+C ♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Petruš, děkujeme. Ať se očka dobře a rychle hojí, aby mohla zase léčivě ronit.

      Vymazat
  8. Brečím si tu...dojetím.
    Všechno nejlepší Eliáškovi i Tobě - velká mamino!
    Jste úžasní:).

    OdpovědětVymazat
  9. Eli, to jsi celá Ty. "Katko, máte pohodlí? Jsou tam jablka a dejte si čaj." .. já se divím, že jsi jí ten čaj ještě přímo při porodu nešla uvařit :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Však víš, šla bych ráda, ale tentokrát to byla vážně situace, kdy jsem to nemohla zvládnout :)))

      Vymazat
  10. Minimálně celý dnešní den nevyženu tenhle Tvůj krásný článek z hlavy a donečkonečna si budu přemílat porod mojí holčičky...a že mohlo být vlastně všechno trochu jinak, takhle podobně krásně..ve čtvrtek se moc těšíme :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to se těším pro vyprávění ještě víc!

      Vymazat
  11. Odpovědi
    1. Slov mnohdy netřeba ;) děkuju moc. Ps: na tu knížku mám čím dál větší zálusk.

      Vymazat
  12. Eliško, opět píšu vauuu, cítím to tak, jak to máš postavené i ty. Též jsem se rozhodla porodit naší princeznu doma a bylo to nejlepší rozhodnutí mého života. Jsem ráda, že jsem si to ustála a hodila za hlavu co si o tom kdo pomyslí. Bylo to úžasné, tak přirozené - zahnízděná doma jen s mimískem, kt. se právě rozhodl vstoupit na tento svět, se svým manželem, úžasnou porodní asistentkou a naším kocourem, kt. mě provázel celým porodem (ležel mi u nohou a celé to dozoroval:-))) Já měla naprosto úžasnou 1. dobu porodní, kdy jsem si prodýchávala kontrakce, ale pak jsem si samotný porod trošinku prodloužila špatným tlačením a též jsem měla okamžik mezi životem a smrtí, ale asi to tak je a má to tak být. Pro mě byla nejbolestivější chvíle (asi 3 hodiny) :-))), kdy princezna už byla dole a brutálně mi tlačila na špičku kostrče ...to jsem brečela bolestí. Jinak nemůžu říci, že by kontrakce byly nepříjemné, jen plnili svojí úlohu otevřít cestičku pro naši princeznu. Porodila jsem 4 kg princeznu bez jakýhokoliv nastřižení a natržení (podotýkám, že mám normální váhu 50 kg)a jsem na to pyšná a DĚKUJI svému tělu. Po placentě a pomazlení jsem normálně odkráčela do sprchy. Po sprše mi přišlo, že jsem znovuzrozená a vůbec mi nepřišlo, že bych před chvílí porodila takového cvalíčka nebo , že bych vůbec rodila. Cítila jsem se naprosto suprově. Nic mě nebolelo a nebyla jsem vyčerpaná. Myslela jsem si, že budu zničená a bolavá - to jsou představy, které nám vštěpuje naše společnost a špatné zkušenosti spousty žen, kt. předaly svojí zodpovědnost a svoje tělo do rukou někoho jiného a vzdaly se své vlastní ženské síly... Koukám, že každá máme něco co si při porodu zpracováváme.:-) Jsem moc zvědavá na svůj 2. porod a moc se na něj těším. Přála bych si, aby další ženy zažívaly takovéhle úžasné porody. A tobě moc děkuji za zveřejnění. Málokdo má takovou odvahu. Fotečky jsou super. Taky chci příště nějaké fotečky z tého vyjimecně životní události. My jsme nějak zapomněli fotit, nebo mě to spíš ani nenapadlo. Přeji krásné a pohodové dny. P.S. To jsem se nějak rozepsala.:-)))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. to se tak hezky čte :) Jste obě dvě bořičky mýtů o (ne)přirozených porodech :)

      Vymazat
    2. Viď, Hani! Nás je! ;)

      Simčo, předně děkuju za zprávu a seznámení na Instagramu. Nepřestane mě udivovat, jak je každý porod stejný a přitom tak jiný... Jste skvělá, jak jste to zvládla, ta bolest na kostrč musela být lahůdka. Já jsem teda narozdíl od vás byla pak docela rozbitá a týden jsem si dávala kostřičku a síly dohromady, ale vůbec se nedivím. Naopak, mé tělo dostalo ještě více úcty za to, jak to všechno samo zvládlo a za tak krátkou dobu se zase opravilo. To je vážně jak zázrak. Asi nám tu na hradecku teče nějaká kouzelná pramenitá voda z kohoutku... ;) mějte se božsky a ať Vám dělá princezna z 99 % radost (to 1% zlobidla tam být musí!;)

      Vymazat
  13. Přečteno jedním dechem. Jsi úžasná a z fotek je cítit úžasná atmosféra.
    Jsem ve fázi, kdy sbírám informace a odhodlání k tomu, aby se druhé dítě taky narodilo doma. Já už odhodlaná jsem, jen si to v sobě potřebuju nějak utřídit a připravit na to okolí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Zuzko! Děkuju, děkuju. Ano, sběr všeho včetně informací je na místě :)) Moc přeju, aby vše dopadlo dle Tvých představ. Kdyby sis chtěla s někým o tom psát, jsem tady (mrk mrk;) sama si vzpomínám, jak jsem si občas připadala jak potrhlá bláznivka). Držím palce. Ať vše plyne samo! Děkuji.

      Vymazat
  14. Uz od pondeli premyslim o Vasem clanku, moc zajimave pocteni, urcite zajimava priprava pred prvnim porodem...Ale priznam se, ze ve me probudil take smutek. Rodit doma jsem nechtela, sverila jsem se do rukou sve lekarky, ktera ani k porodu nestihla nakonec dorazit, protoze po 2 hodinach kontrakci po pul minute rozhodli pro SC v celkove narkoze. Nejprve jsem to brala jako dar, ze maly prezil bez uhony, ze umoznili jeho otci byt u toho. Po pul roce si rikam, jestli jsem nemela vic bojovat...bojovat za normalni porod...ale hlavne, bojovat za to, abych mohla sve dite hned videt. Stravila jsem celou noc na Jipu s ocima prilepenyma na hodinach a mela v sobe zvlastni zmatek - syna mi privezli az 13 hodin po porodu...Okolo me si klepou na celo, ale ja tu 13hod diru mam v sobe, rozsirila se pak poporodni depresi a nyni pokracuje neklidnym vztahem, hypernapetim...Snad najdu cestu, jak to vymazat a zklidnit nas vztah, ale kdyz se jedna o tak abstraktni vec, tezko se hleda zpusob jak ji uchopit...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den, pajinko. Děkuji za Váš komentář a sdílení. Je z vás trochu cítit zmatek a bezmoc, jako kdybyste byla ve slepé uličce. Je mi líto, že Vám vznikla taková díra, která bezpochyby způsobuje takové pocity lítosti a výčitek. Je to pochopitelné a v pořádku, tím se také projevuje Vaše upřímná láska. Nepochybuji také, že přesně toto si teď musíte prožívat, abyste "něco" pochopila. A myslím, že si vedete výborně, protože "to" přesně chápete :-) Moc Vám fandím, jsem přesvědčená, že se s tím dovedete poprat (i když slovo "poprat" není ten správný pojem, myslím spíš vypořádat, tedy bez boje, jen s láskou). Přicházím na to, že vztah se totiž tvoří, vyvíjí. A když je teď nějaký, může být za chvíli zcela jiný. Stačí chtít a podniknout kroky k tomu, aby se ta 13 hodinová díra zpětně zaplnila. Mně by pomohlo přehrávat si to dokola v klidu před usnutím, jak to bylo a jak bych to chtěla teď. Třeba několik dní, týdnů. Přijmout to, jak to bylo s tím, že to bylo tak nejlépe, jak jsem v dané situaci zvládla a vytěžit z takové lekce maximum. Nebojte, jste Jeho maminka a on je Váš Syn. Už toto samo o sobě je láskyplné, teď jen tu lásku umět dávat a přijímat, přestože to není vždy lehké. Držím palce a děkuji.

      Vymazat

Děkuji za vaše milé a inspirativní komentáře :)

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...