Rozhodla se, že půjde dál. A tak šla. Měla nutkání se otočit, ale vnitřní hlas dost jasně velel: "Neotáčej se. Vůbec se neotáčej a prostě kráčej kupředu. To je to jediné, co máš dělat. Sama víš, že je to tak nejlepší. Nemá smysl babrat se v minulosti. Existuje jen to, co je tady a to co je teď. Prostě JDI."
A tak šla.
V každém kroku cítila uspokojení z takového vlastního rozhodnutí. Skoro hmatatelně pak vnímala, jak jí roste sebeúcta. Mísila se v ní radost a zároveň strach z každého dalšího pohybu. Je vůbec možné cítit tyto dvě věci zároveň? Je možné zároveň zvesela skákat a přitom mít obavu z vyvrtnutého kotníku? Asi jo. Asi jako jíst s chutí opečenýho buřta a přitom vědět, že je to nějaké bývalé prase. Chro chro.
Ví, že ty stopy zůstanou, ale taky ví, že ne navždy. Jednou se všechno přetvoří k obrazu lásky. Té s velkým L (jako lopuch).
::
To jen tak, abych si potrénovala psaní ;-) Zdravím všechny, co jsou paf, z prázdnin!
::
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaše milé a inspirativní komentáře :)