pondělí 5. února 2018

Jak se Jonáš narodil.








Můj nejdražší Jonášku, dneska asi přišel den, kdy Ti chci povědět, jak ses narodil.

Vím, neumíš ještě ani číst. Vlastně ani chodit, ani sedět, brebentit jako Eliáš, ani nic jiného. Vlastně umíš jen prdět a prso sosat, Ty můj malý savečku. Ale to nevadí. Já si to napíšu pro sebe i pro Tebe, a pokud nám nevypnou ty internety, tak si to třeba jednou přečteš.



Nuže. To bylo tak. Představ si mě s velkým bříškem a malým Eliáškem po boku. A s tátou, když už zmiňujeme ty přidané hodnoty.



Jo, to jsme my. A v tom bříšku, tam sis hezky lebedil, a to až do 13.prosince.

Možná to bude dlouhý čtení, ale musím Tě trochu uvést do příběhu, protože jedině tak to pak bude dávat smysl.

Onoho 12. prosince, tedy den předem, se rodinná rada usnesla, že Ondra s Eliáškem pojede na Moravu k babičce a dědovi, a já si odpočinu. Věděla jsem, že 13. a 14. prosince není moje porodní asistentka k dispozici, tak jsem si říkala, že v tu dobu určitě neporodím! Že si hezky vybereš až pátek 15. prosince, protože to bude Eliášek na víkend u druhé babičky, Ondra doma a porodní asistentka plně pro nás na zavolání. Tak jsem si dala večer chipsy (které se špatně zvrací - a já čekala, že budu při porodu opět zvracet) a v klidu jsem si užívala pohodový večer a byla přesvědčená, že rodit budu nejdřív v pátek.

Ale ejhle. Kolem 3 hodiny ráno jsem bez jakéhokoliv varování (třeba by mi od Tebe mohla pípnout esemeska, nebo by mi to napsali jako upozornění z facebooku, nebo tak něco), prostě z ničeho nic cítím čůrek teplé vody přímo na prostěradlo a matraci pod prostěradlem. A jéje. Někdo si ze mě tam nahoře asi dělá šprťouchlata, že? 3 ráno, porodní asistentka za chvíli nastupuje na 12 hodinovou směnu do porodnice, Ondra je kdesi 3,5 hodiny cesty v čudu. Co já si tady sama samotinká 13.12. počnu?



Začala jsem uvažovat. Byla jsem rozhodnutá se odvézt do porodnice sama. Další nápady jsem zavrhla a o pár hodin později jsem zavolala Tomášovi. Do té doby jsem se pokoušela spát, měla jsem předzvěst šílených porodních hodin, jako tomu bylo u porodu Eliáše. Věděla jsem sice, že jsem se na porod připravovala (no, ehm, vlastně ani moc ne, nebo alespoň ne tak, jak se to teď dělává), ale stejně jsem očekávala, že to bude dlouhé a že to bude bolet. 

Jako každý normální člověk, Tomáš, můj 20ti letý bratr, samozřejmě také v 7 ráno ještě chrněl. No nic. Volala jsem s Katkou (moje PA). Tomáš volal zpátky (slušně to vychovaný hoch). Vyplňuji papíry pro příjem do porodnice a už u toho začínám cítit stahy. 



Plán je jasný. Tomáš přijede, odveze mě do porodnice, kam dorazí i Ondra. Původně jsem Ondrovi říkala, že určitě ještě stihne naložit ten nábytek, který musel z Moravy přivézt. V zápětí jsem ale rázně určila, že nábytek počká, protože stahy nějak rychle sílí…



Dobaluji tašku do porodnice. Lítám po chodbě a mručím. Kolem 9 ráno přibíhá Tomáš, mírně vyděšen. Je ale skvělý a věcný. Svižně reaguje na moje pokyny. Jsme správná dvojka - on jako netrpělivá tryskomyš, co neví, co ho čeká, já, hluboká, klidná voda, která se začíná bouřit.

Tomáš se tváří trošku vyjeveně, když vidí, jak s rostoucí se intenzitou návalů zvyšuju svůj hlasový projev. Mezi stahy ho uklidňuju, že být takovou godzilou u porodu je normální, ba přímo žádoucí. Je vidět, jak je rád, že takové ujištění slyší.



Všechny věci jsou v autě, které je nastartované a jen se čeká, až madam Eliška si už nechá konečně ty boty i kabát na sobě a dojde laskavě do auta, aby se mohlo vyjet do porodnice. Jenže, přátelé, tak silné nutkání se nedá bohužel k ničemu přirovnat. Je to prostě jako když vám leze z pánve dítě ven a vy mu nesmíte bránit cestu.

A tak jsem asi třikrát obula a zase zula boty a kabát a odskočila si sednout na záchod. (Máme tu takové fajné žbrdlení, žebřinové topení a poličku na druhé straně, tak jsem tam visela jak orangutanka a bylo to tuze užitečné a jediné pohodlné.)



Katka, porodní asistentka, po telefonu urgovala, ať už jedeme. Hned!
Ondra po telefonu uvažoval a na cosi se ptal. Asi něco jako: "A co budete dělat?" Chudáček můj vzácný, nemohl v tu chvíli nic než sedět v autě v koloně u Olomouce a poslouchat svou ženu rodit audio live přes handsfree. Jak by to dopadlo, kdyby byl doma? Dočtete se dále.

Takže zpátky do mé orangutančí komůrky. Sedím, křičím. Ondra to slyší. Tomáš čeká, neví. Já, nevím. Jen Ondra, přestože tu není, ví všechno. Ví, že na to mám.



V tu chvíli mi naplno dochází a uvědomuji si, že ať jsem kdekoliv - v porodnici, doma, v porodním domě, stejně za mě nikdo jiný neporodí. Vždycky to musím být já, kdo to nějak všechno zvládne.

A v tu chvíli vím, že na to mám. Stejně jako ta žena v jeskyni, jako zvířecí samičky, jako ženy všech kultur a věků, porodní proces se nezměnil. A já jsem bezproblémová, zdravá, fyziologická rodička.



Jen pořád nevím, jestli je to “normální”, jestli mám přemoci tu porodní sílu ještě větší silou (asi silou vůle) a snažit se přes to dojít do toho auta, nebo jestli se porod blíží do finále a nikam nejet.

Dávám si čas na rozmyšlenou. Umím to pojmenovat až teď. V tu chvíli tam ani nevím, že se rozmýšlím.



Sahám si mezi nohy, dovnitř (což normálně moc nedělám:) a narazím na hlavičku. To mi pomohlo rozhodnout. S hlavičkou na dohmat žádným autem nikam necestuju. Sorry jako.
Je to jízda, stahy se změnily v tlak. Ohromný tlak, je to jako kdyby bowlingová koule sklouzávala z břicha skrz pánev ven.



Jediným svižným pohybem ze sebe strhávám a odhazuji šaty. V normální situaci by to bylo docela sexy. Teď je mi to buřt a jsem ráda, že tentokrát jsem se do těch šatů nezamotala. Ondra stále na handsfree. Tomáš mi podává červený ručník a meje si ruce. To on dělá často, hezky vychovaný kluk. 

Ondra prý měří kontrakci a trochu se v tom autě diví, že nemá začátek ani konec. To mi přijde vtipný :-) jojo, už to máme za pár.
Netlačím, tělo tlačí uplně samo. Stejně jako u Eliáše se neopovažuji do toho procesu nikterak zasahovat a jen věřím, že to prostě nějak dopadne a hluboce cítím, je to skoro jako přesvědčení, jako příslib, že bude všechno dobré.




Je chvíli před 10 hodinou. Bowlingová koule strikuje. Rodí se Ti hlavička, můj milovaný! Jsem mezi futry v pokleku na čtyřech. Kdyby přišlo zeměstřesení, přežijeme. Je to dobrý.

Rodí se Ti tělíčko, chytám si Tě. A až zpětně jsem za tento okamžik tak neskonale vděčná, že nemám slov. Chytit si Tě, byl snad můj největší životní dárek (promiň, Ondro a zároveň děkuji, Ondro). Lepší porodní chvilku si snad pro sebe ani nedovedu představit.

Obličej máš od blan, sundavám je. Divím se, jak jsi kluzký! Věděla jsem, že narozené miminko klouže, ale teda že až tak?! Čest porodníkům, co s dětmi manipulují v takové výšce.

Sundavám blány a pusou Ti pro jistotu odsávám nos a pusinku. Dávám Tě na ručník na bříško. Když cítím, že dýcháš, beru si Tě do náruče a už Tě nepustím… Jsme spolu! Zvládli jsme to! Jsi tak klidný! Za to já nejsem! :-D 

Jsem v naprosté euforii!

Dokázali jsme to! Jsme spolu! A ani to nebolelo! Ondra je v autě dojatý. Tomáš skoro brečí a nadšeně stále dokola hlaholí “Ten je tak krásný!” A má pravdu. Když jsi vylezl s blánou přes obličeji, tak ses mi moc nelíbil. Pak jsem se ale podívala ještě jednou a od té doby Tě miluju. :-)



Bylo to tak rychlé, trošku zmatek, vše z posledních odstavců se událo během pouze několika vtěřin.

Ležíme. Prso začneš hledat hned. Jsem fascinovaná, jak to má ten mini člověk v sobě zafixované.

Placenta nechce ven, stejně jako u Eliáška. Čekala jsem to. Jsem s ní ale domluvená. Vím, že vyjde ven. Jen bych prosila, abychom kvůli tomu nemuseli do porodnice.

Kontroluji si krvácení. Moje obava. Dobrý! Je to dobrý!

Tomáš mi bleskurychle udělal pelíšek. Odpočívám tam až do příjezdu Ondry o hodinu později.



Vítáme se jen ve třech. Je to krásné. A Ty jsi tak klidný, vůbec nepláčeš, jen koukáš a cucáš prsenko.

Placenta se rozhodla vyjít na světlo, díkybohu. Porodnice se tentokrát nemusí konat a já můžu do sprchy. Je mi tak skvěle jako snad nikdy.

Nestýská se mi po těhotenském břichu, nic mě nebolí víc, než by odpovídalo té porodní práci těla. Nalívá se do mě bezbřehá vděčnost. Pokora mě sklání před tím, co mi bylo dáno za zážitek. Mohla jsem prožít proces zrození nového života, za plného vědomí, v plné síle, v celém rozsahu.
Ne-uvěřitelné.



Věčer je posvátný. Přijíždí mí rodiče, máme oheň v krbu, a vítáme Tě na světě. Je u nás nezvyklé, měkké, příjemné světlo. Může za to nově umístěná lampička, ale já to beru jako dokonalou tečku za celým kouzelným dnem.



Porodní dědek Tomáš - ten, který mi před porodem říkal “určitě jeď ale do porodnice!”, změnil názor na porod a má zážitek, který mu už nikdo nikdy nevezme.

Ondra u porodu svého druhého syna fyzicky nebyl, ale kdyby byl... Jejku, přátelé, to bych porodila určitě v autě! Asi bych to taky zvládla (ave já!), ale rozhodně by to nebylo tak pohodlné. Místo rodného domu by měl Jonáš nějaký rodný kilometr na dálnici. Pravděpodobně bychom totiž do porodnice vyrazili včas a pokud bych cestou proces nebrzdila (což bych ani v autě nedělala), tak by to tak vyšlo.

Večer nás přijela porodní asistentka zkontrolovat. Potvrdila, že je vše tak, jak má být.

A ono to tak je. Vždycky.

Pokud někdy potkáte někoho, kdo za tohle všechno může, tak že mu nesmírně děkuju. Připadá mi, že má každodenní vděčnost plní bezednou nádobu bez odpovědi. Asi tak jako když letíte vesmírem, obdivně s otevřenou pusou zíráte kolem sebe a pořád letíte a pořád zíráte a on je ten vesmír nekonečný…



Tak takhle ses, můj milovaný chlapíčku, narodil. Je to Tvá zásluha, já v tom byla jen malá paní. I Tobě patří můj ohromitánský dík. Budu Ti za to vděčná celý život, ano? A budeme to mít spolu mezi sebou hezké. Vím to.
Cítím to.
Konečně… a konečně podruhé....
(Odkazy na články o tom, že nástup pravé mateřské lásky nemusí být vždy samozřejmostí.)

_________
Epilog

Spoustu lidí se mě ptalo: "A neměla jsi strach?" Neměla. Kdybych ho měla, volám záchranku.

Jsem ráda, že tam Tomáš byl. Právě pro případ, že by bylo třeba volat rychlou.

Jestli to bylo Ondrovi líto? Bylo. A asi dokonce moc líto. Ale je už velký kluk a rozumí, že to tak prostě mělo být a jen díky tomu to mohlo být takové a krásné. Také to skvěle zvládl i na tu dálku. Moc si nedovedu představit, jaké to muselo být, být na jeho místě. :-)

A příprava na takový porod? Jen jsem následovala vedení, které spočívalo v tom žít život s těhotným břichem tak, jak v tu chvíli chci. Když jsem si chtěla hrát s Eliáškem, hrála jsem si. Když jsem už nemohla doma uklízet, přestala jsem. Nic jsem nelámala přes koleno a do ničeho jsem se nenutila. Byla jsem hodně offline. Facebook nepoužívám, nečtu žádné blogy (pardon), nekoukám na videa. Pozornost jsem zacílila na sebe, svou pohodu a zdraví. V neposlední řadě jsem zdravá žena, bylo mi dopřáno zdravého těhotenství a tím pádem jsem se s porodem mohla "poprat" jak jsem si sama přála. Díky Bohu za to.



14 komentářů:

  1. Eliško, to je nádhera. Tak krásný začátek, který spolu už navždy máte. Jste skvělí. Mám ohromnou radost. Mějte se krásně. Lucie Musilová

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den, Lucie! Děkuji Vám za zprávu. Doufám, že se máte fantasticky. A že by nám konečně vyšlo letos to setkání? ;)

      Vymazat
  2. Milá Eliško, nejdřív jste mě naprosto vyděsila. Můj první porod byl rychlý. Ani jsem nevěděla, že rodim a v porodnici mě uzuz chtěli poslat domu. Pak zjistili, že jsem otevřená na 6 a že domu asi nepojedu. Do hodinky byl venku. A teď čekám na půli dubna a ze všeho nejvíc se bojím, že to zas nepoznám, že to nestihnu a porodim doma. Takže jste mě vyděsila.... Ale pak? Krásně se mi ulevilo. Náramně. Děkuji Vám a děkuji Jonáškovi ❤ otevřeli jste mi těmi krátkými řádky oči i srdce a to jsem moc potřebovala. Moc. Díky ������ Martina H.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Martino, děkuju za sdílení :) Tak uvidíte, jak to bude nyní. Nebojte se toho předem. Nějak bude a Vy ze své podtaty uděláte v jakékoliv situaci intuitivně vše pro to, abyste byla s miminkem v pořádku. To je přece jasné ;) Držím palce a budu ráda, když pak napíšete, jaké to pro Vás bylo :) Srdečně, Eliška.

      Vymazat
  3. Krásné. Je to ohromný dar toto prožít. Mějte se krásně. Všichni :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To ano... Snad se mi podaří ho někdy (a nejlépe ještě brzo) naplno přijmout... A taky tak, taky tak! :)

      Vymazat
  4. Taková nádhera! Jsem dojatá. ❤

    OdpovědětVymazat
  5. Dobrý večer.
    Úplnou náhodou jsem narazila na váš blog, článek o těh. Depresi, kt ted mám a postupně jsem za jednu noc přečetla všechny články.skvělé!
    Jsem doktor, domácí porody a celkově porody nesnáším (vím mám ted trochu problem, když jsem tehotna), ale váš popis je fascinující a úplně jste mi změnila názor! Drzim vam palce a vy je drzte me�� dekuji

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý večer. Těhotenská deprese je sviňa. :(( Ale těhotenství skončí a bude zase dobře. Tak si to prožijte, ono to odejde. Ach jo, no.
      Děkuju za zprávu od Vás a rozhodně Vám moc držím palce. Ocenila bych, kdybyste se mi po porodu ozvala (eliskavala@gmail.com). Zajímalo by mě, jaké bude Vaše dítko, až ho budete trochu znát. Jestli uvidíte souvislost mezi depresema, průběhem porodu a jeho charakterem, temperamentem a životním naladěním. Předem se to nedá odhadnout a já Vám moc přeju hladký porod a nádherný průběh mateřství, ať už bude jakýkoliv :-) Zdraví, Eliška.

      Vymazat
  6. Krásný .. Já jsem ráda za rychlý porod u Apolinare... Co pupeční šňůra, kdo stříhal? Doubravka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Doubravko! Gratuluju k rychlému porodu vaší krásné Isabelky :) šňůru tentokrát stříhal Ondra, tuším.

      Vymazat

Děkuji za vaše milé a inspirativní komentáře :)

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...