Dnešek 7.4.2020

Dnešek byl krásný den. Takový obyčejný, ale tím právě krásný.

Dneska mám 32.narozeniny (děkuju Maminko a Tatínku). Všichni říkají, že 33. narozeniny – to se dějí divy! Panejo, začínám se trochu bát. Co mě prosím vás čeká?
(díky za reakce, snad se mi podaří zprovoznit odpovědi na komentáře pod článkem)

Byla jsem s klukama doma.
Eliášek mi ráno překrásně popřál. Líbí se mi, když někdo vytahuje věty, které byly řečeny před lety. Já na to bohužel pamět nemám, takže už teď večer si nepamatuju, co mi ráno říkal :D Ale ten božský pocit a dojetí, kdy se cítím jako nejlepší maminka na světě, mi zůstává až hmatatelně v nitru.

Každý den děkuju Bohu za domeček, za zahradu a za to, že mám ty moje dva kluky ušatý zdravý. A taky za Ondu mého milovaného, neméně ušatého a nosatého. Už je to nevim kolik let, co jsme se v tento den vzali. Myslela jsem na naši svatbu, na seznámení... a to nejen proto, i když nepopírám, že je to proto, jak jsem teď sjela celou sérii Love Is Blind na Netflixu a jsem díky tomu zase méně vyspalá. Ach jo. Nedám si pokoj a nedám si pokoj.

Taky jsem myslela na to, jak jsem před nevím kolika lety (no jo, ta paměť a letopočty) přesně 7.4. zjistila, že už mám v bříšku Jonáška. Šli jsme ten den s Ondrou po 3 letech do kina a já si tam dala poslední alkoholický koktejl, protože jsem ještě nebyla ani v pátém týdnu a to se ještě může ;-) To bylo krásné očekávání na příchod toho našeho druhého chlapíka... Kdybyste ho viděli! On je tak...já jsem tak... odpustíme si typické mateřské zbožňovismy. Dnes už bylo dojetí dost.

Tak pojď, brácho! Už tu na Tebe čekám

Doufám, že se máte na světě krásně. Cítím ohromnou vděčnost a pokoru a snad je tam i kousek důvěry, či naděje, že toto je ten krásný, reálný rodinný život, na který máme dle nějakých nepsaných, vesmírných pravidel ,,právo". Jsem z toho paf.