neděle 13. března 2016

O tvrdé hlavě a nevinných rukavičkách

Žily byly dvě ruce. Bylo jim spolu hezky a tak spolu měly 10 prstů. Některé prstíky byly ještě maličké, jiné už věděly co a jak a ukazovaly, jak to ve světě chodí. Všem jim bylo společně krásně.




Třeba takhle jednou ráno, když se ruce obzvlášť dobře vyspaly, daly si  voňavou sprchu, obalily se po sprše lehkým, výživným krémem, prsty pak posnídaly výtečnou snídani a šlo se ven. Svítilo hezky sluníčko, vzduch byl čerstvý, anžto jaro bylo v rozpuku. Každý prstík si užíval tu nádheru a společně s rukama, třeba když jely na kole nebo byly na výletě v lese, pozorovaly krásu světa a užívaly si spolupráci s rukama a celým jejich světem.



Ne vždy ale byly takové hezké dny. Někdy bylo i pošmourno, nebo byly ruce plné práce, ale vždycky i ten nejmenší prstík věděl, že pak zase vyjde sluníčko a bude zase hezky a voňavo.



Jenže co se nestalo! Jednoho dne přišla velká, tvrdá hlava a hlubokým hlasem zaburácela. "Ták a ód téď budete žít jen v rukavicích. Jé tó pro vaše dóbró!"

Prstíčky po sobě vyděšeně pokukovaly a nevěděly, co se to děje najednou za bláznoviny! Vždyť pro to nebyly stvořeny! Ano, rukavice znaly, ale jen takové ty teplé, měkoučké, které jim pomáhaly, když byl venku mráz.

Jenže teď se k nim najednou blížila velikánská, pevná a tmavá rukavice...



Prstíčky volaly, pak i řvaly a vztekaly se "ne ne ne, my nechceme rukavice, nám je lépe bez nich!". Jenže ta velká hlava je samozřejmě neslyšela (protože je nechtěla slyšet).



Ruce byly od té doby v rukavicích jako ve vězení.

Ty rukavice totiž byly speciální, jak říkala ta hlava - byly "zdravé". To asi mělo znamenat, že držely nehybně zápěstí, pak takovým pevným obloukem podpíraly a tlačily zespod na dlaň a prsty, ty už vůbec neměly tolik prostoru co normálně. Nemohly se skoro vůbec hýbat, ani od sebe ani nahoru a dolů. Samosebou, že je ta rukavice otravovala. Doslova. Vzduchu tam totiž taky moc nebylo (dokonce to tam pak začalo i trochu smrdět, ale nikdo se nepřiznal), a když se nějaký prstík nestihl před nandáním rukavice dostatečně nadechnout, měl smůlu a byl pak trochu zelený. Alespoň ale nebyl fialový, jako ten chudák paleček.



A tak bylo rukám a prstům smutno. Velice smutno, nemohly si ani povídat spolu, natož s celým světem! Už neviděly tu krásu světa, když se jelo na kole nebo byla procházka v lese. Zapomněly na vánek, slunce a ani nevěděly, jestli je teplo, nebo zima, nebo co. 

Postupem času si, jak to tak bývá, zvykly. Už vědely, že budou zase v díře a nesnažily se víc hýbat,  než měly možnost. 

Až jednoho dne, se stala zvláštní věc.



Ta velká, tvrdá hlava se pěkně bouchla do čela, rozsvítilo se v ní a řekla: To jsem byla ale blbá! Jak to, že mi to nedošlo dřív? Jak to, že si neumím spočítat, že ruce umí odvést nejlepší práci, když mají svobodu pohybu? Jak to, že jsem si dřív nespojila, že když mě bolí loket, rameno, za krkem, že to může všechno vycházet z toho oslabení rukou? No a během minutky ta hlava nařídila rukavice sundat. Jéjej, jak ty ruce byly najednou šťastné!



Čekalo je ale teď spoustu práce. Musely se spolu zase naučit žít, rozhýbat se jako dřív. A nejen ruce s prsty, ale i s celým tělem a hlavou a srdcem. To také zářilo radostí, že je zase o kousek lehčí. 



A když hlava večer usla, ruce v tichosti odpočívaly a děkovaly jí za to, jak jim opět důvěřuje. A tam u té hlavy byl i zvonec a pohádky je konec.




A jak to máte vy? Třebaaa...s OBOUVÁNÍM svých NOHOU? ;-) a nohou svých dětí?

To je náš Elíš :-)

Chtěla jsem nějak netuctově uvést nový časopis Umění fyzioterapie a vznikla tato pohádka.

Nejen, že jsou na obalu nohy našeho Píďata a design a sazbu časopisu dělal můj Ondra, ale je to úžasný soubor odborných názorů na to, jak zachovat dětskou nohu zdravou. 

Pro mě je výběr boty pro Elíše ještě horší než výběr kočáru, takže jsem přešťastná, že si někdo dal takovou ohromnou práci, všechno to vymyslel a dokázal nádherně zprodukovat, dotáhnout do konce a my si díky tomu můžeme přečíst o-pravdové informace.

Takže, klobouky dolů a děkujeme nastomilionkrát.


Objednávejte časopis ZDE na webu www.umeni-fyzioterapie.cz a označte si FB stánku, ať víte, kdy a o čem bude druhý díl.

A na koho se nedostalo, ten si ho může půjčit v knihovně nebo viz. P.P.S. níže!



Paf.

P.S.: Toto není píár článek, za který jsem dostala prachy, toto je píár z přesvědčení a touha zvěstovat pravdu :-)

P.P.S.:                                                     ! GIVEAWAY ! 

(famfára)

Do komentáře mi napište cokoliv, co vás napadne v souvislosti s vašima nohama/rukama s propojením vašeho těla-mysli-duše. Já třeba túze ráda chodím bosky, ale když mě zebou nožičky, tak mileráda vezmu boty. A mám ráda podpatky, jenže...no. Bejvávalo.

Výherce vylosuju příští neděli 20.3. za přítomnosti stádního dozoru (Píďa a Ondra) a ozvu se. Výhrou je jeden výtisk tohoto vzácného časopisu, prvního vydání o dětských nohách. (Takže, maminky, pište:)

+ nezapomeňte do komentáře připsat váš kontaktní mail!

P.P.P.S.: To máte za odměnu, že jste dočetli až sem :-) Opět - výtisk platím z vlastní kapsy. (konkrétně z rodičáku ve výši 3.800,- měsíčně. #hardmumslife)



::

Obrázky z Pinterestu: 1 : 2 : 3 : 4 : 5 : 6 : 7 : 8 : 9 : 10 :


18 komentářů:

  1. Aaa další bosochodec:) těší mě. Já za poslední dva roky přeššla i u sebe celkem výhradně k ohebným, měkkým a pokud možno i dost širokým a tenkým botkám. o malém nemluvě. ale každá koupě je očistec. vzhledem k tomu, že člověk je nucen vybírat dost přes internet. Mno a pak je ještě dost zajímavé si pořád tyhle svoje nenormálnosti obhajovat před všemi ostatními... normálními :) Jana z HK

    OdpovědětVymazat
  2. A jooo vlastně... tryzi,zavinac,seznam.cz

    OdpovědětVymazat
  3. Jako fyzioterapeut diky za osvetu...a znovu upozornuju na zvlastni protnuti svetu .. Blog,Fb,konik a ted je Vas syn na obalce casopisu,ktery snad uz brzo poridim do knihovny

    OdpovědětVymazat
  4. Ty bereš takový balík? To chápu, že chodíš bosa :-) Tak tady máš mail: barunka.pavova@seznam.cz

    OdpovědětVymazat
  5. Jak vidim ty tvoje fotky, tak se tesim az budeme v lete s Tonikem skakat v bahne ;)
    Paradni!
    Bozdechovat@gmail.com

    OdpovědětVymazat
  6. Elisko,nohy mam znicene a tak v lete uz jen brikenstock, v Kanade jsem je nosila cele leto. Knizku chci vyhrat pro jednou z mych sestrenic, obe maji cerstve narozena miminka :) muj email je: margaritka313@hotmail.com Diky! Marketa Zitkova

    OdpovědětVymazat
  7. Ahoj Eli :-), krásný příběh, krásné fotky a roztomilé nožičky Pídi :-). Já ráda chodím bosky, ale ve městě k tomu nemám moc příležitostí, ale je před námi jaro a léto a čas výletovaní a odhalování nohou nejen doma. A už se moc těším, až zažije pocit bosých nožiček na zemi i Berinka :-).

    OdpovědětVymazat
  8. Milá Eliško, krásně jsi to napsala a uvedla. Myslím, že ruce a chodidla spousta lidí podceňuje, přitom, co je krásnější, než první dotyky rukou s někým, koho miluješ a teprve fyzicky poznáváš, nebo procítěná masáž chodidel, kterou provádí milovaný muž? Myslím, že člověk je opravdu celý ukrytý ve svých chodidlech a rukách; je tam nejvíce nervových zakončení (ale taky proto v zimě jako první omrznou - no, není nad dobrý svařák v promrzlých rukách) a díky nim můžeme tvořit (kolik lidí se naučilo kreslit nohama, když přišli o ruce) a v životě věci "ustát" - chodidla jsou naše kořeny, naše spojení se zemí. Tak ať se ti příjemně bosky šlape v jarní trávě! Martina (bellevue_d@email.cz)

    OdpovědětVymazat
  9. Milá Eliško, tlesky tlesky, nádhera!!! Už si tě nějaký čas čtu a teď si dovolím tvou pohádku vytroubit do světa i u nás na Žij naboso. Jak je ten svět malý, sakryš, to snad není pravda jak se to všechno spojuje, kde to ani nečekáš!

    OdpovědětVymazat
  10. Podpatky jsem nikdy ráda neměla, nosím je jednou za sto let, když se jdeme někam veselit a stejně v nich neumím pořádně chodit. Paradoxem je, že se o BF zajímám až od doby, co jsem mámou. Nebýt dítka, asi by se ke mně informace ani nedostaly.
    X let jsem dělala balet, jako malá jsem závodně lyžovala, miluju tanec. Takže nohy jsou něco, co si hýčkám. Za to, jak krásně mi slouží.

    adamova@volny.cz :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Naprosto super :) sdílím do posledního puntíku ... já nejraději naboso, nebo skoronaboso v kožených capkách, letos naštěstí příznivá zima :) Stačí vlněná vložka. Ale za deště a sněhu si boty (široké a správně velké) nijak nevyčítám, stejně tak jako spec.obuv na sport ... a děti vedu stejně :)
    lucie.chlupova@centrum.cz

    OdpovědětVymazat
  12. S chozením naboso se to má u mě tak, že se pořád nemůžu srovnat s tím, že se mi má něžná nožka čímdáltímvíc proměňuje v ropuší hnátu, zkrátka celá tak nějak sesedám :-) ...a tak si stále dokola kupuju menší boty a pak buď trpím nebo už to nakonec nevydržím a jdu bosky (klidně ve městě no a co...
    Nedávno jsem na tvůj blog narazila a hltám ho teď každý den, tvá slova hezky hladí po duši, díky. Mám dvě holčičky, 12 a 5 let, ale i tak bych se ráda z článku poučila, co dělám špatně a jak to vylepšit. Takže i můj e-mail: LenkaMashkova@email.cz

    OdpovědětVymazat
  13. Chodit bosky mě baví a bosé boty pořídím na jaře. Úspěšně obracím na bosochození i mého muže. Časopis bych s chutí přečetla a nechala kolovat mezi maminky s miminky :) cevepe@seznam.cz

    OdpovědětVymazat
  14. Tak já se taky hlásím! Protože my taky rádi bosky:).
    syroovka@gmail.com

    OdpovědětVymazat
  15. moc krasne napsane! barefoot se ted na mne vali ze vsech stran, dekuju za dalsi dil do skladacky :-)
    babzudja@seznam.cz

    OdpovědětVymazat
  16. U nás jsme rádi naboso nebo v barefoot botech všichni, ale mně osobně se takhle chodí dobře jen v měkkém terénu, ale z chůze po rovné tvrdé zemi mě bolí nohy, asi moc dupu či co. No, ráda bych si o tom přečetla uceleně víc:)
    bintijua@seznam.cz

    OdpovědětVymazat
  17. Diky za upozorneni, byla jsem zminena v clanku johoo, to se na to musim vysmrkat:))) jpajinka@seznam.cz

    OdpovědětVymazat

Děkuji za vaše milé a inspirativní komentáře :)

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...