Tím, jak rostu, mě ta životní spirála opět postavila před otázku mého oblékání. Opět se vracím k Táně Havlíčkové, jejíž filozofie oblékání je mi blízká (a uvažuji o koupi ebooku:)
Nuže ale, mé aktuální myšlenky na toto téma:
Ještě do nedávna jsem si myslela, že by všechny ženy měly nosit sukně a šaty. A taky že bychom měly nosit barvy. Že je to to jediné žensky-krásné, že to k nám prostě patří, atečka, a když na sukni/šaty zrovna nemáme náladu a máme na sobě rifle, je něco uvnitř nás v nepořádku.
Přicházím na to, jak jsem se mýlila...
Dovedu si na každé ženě představit odpovídající sukni či šaty, ale nemyslím si, že by je všechny ženy měly nosit. Ono totiž "vypadat" a "cítit se" je rozdíl. Jsou ženy, které zkrátka preferují legíny a kalhoty a cítí se v nich přesně tak, jako se cítí jiná žena v sukni.
Jasně, že se všechno vyvíjí a mění, změna dámské módy během sto let kolovala nedávno v >>tomto videu<< po internetu. Ano, takto upravené ženy vypadaly krásně. Vypadaly jako ženy (takový ten prototyp ze slovníku). Doba ale byla jiná, než je teď. Nebyly takové myšlenky, jaké jsou teď. Design čehokoliv, technické možnosti, cestování, životní tempo, koníčky dětí, odvoz autem do školy, v zimě lyžování v Alpách, v létě surfují ženy, muži i děti. Nelze srovnávat ženu tehdy a ženu teď. Nevím, ale myslím si, že žena naší doby má větší prostor a svobodu být sama sebou, než žena dřívějška.
Tedy, potřebuji opustit tu svou myšlenku, že v riflích či volném svetru si nikdy žena nemůže na 100 % připadat, cítit se!, jako žena. Samozřejmě, že může, ovšem za předpokladu, že nebudou rifle ani volný svetr výstupem z neuvědomělosti a lenosti ducha, že nebudou výsledkem sklouzávání od Ženy k upachtěné ženské, která o sebe nedbá (ano, s touto bdělostí mám trochu problém a mám v plánu na tom pracovat :)). A potřebuji konečně nalézt svůj styl a nemít milion věcí a přesto nic na sebe...
Jak to máte vy?
Buďme své a projevme svou přirozenost skrz hadry! (amen)
Paf! :-)
Obrázky z Pinterestu: 1 : 2 : 3 : 4 :
Bývalý kolega mne pochválil, když jsem měla šaty. Líbilo se mu, že zase vidí nějakou ženu ve svém okolí oblečenou jako ženu. Zakouslo se mi to do hlavy a já se začala úmyslně oblékat do šatů a sukní, nosit korále, česat se, líčit se a začala se cítit dobře. Vždy měl pro mne milý kompliment a to byl balzám na moje pošramocené sebevědomí a pomohlo mi to zlepšit sebepojetí. Dokonce to dopadlo tak, že jsem na sobě neměla dva roky kalhoty (tepláky a kraťasy na lítačku do přírody nebo a kolo se nepočítaj :) ). A když jsem si pak po pauze kalhoty koupila, stejně to byly "marlenky" a několik týdnů ležely ve skříni, než jsem je vyvenčila :) Jestli si na sebe ještě někdy obléknu džíny a jak se v nich budu cítit nevím...ale vím že můžu a to mne baví. Rána před šatníkem jsou malá ženská vítězství. Narozdíl od mužů si můžeme obléct prakticky co chceme. Není divu, že nemáme co na sebe - rozuměj nevím co si obléct, vždyť to je kombinatorika na vysoké úrovni :) A asi jako každá žena miluju boty na podpatcích. Jedny takové mám v botníku, jsou krásné, 12 cm jehlové podpatky, zbožňuju je, já si v nich přijdu krásná a žensky, ale nevydržím na nich déle než hodinu, takže si je asi nikdy nevezmu ven. No, co? Jsou mojí láskou a tak v nich občas žehlím nebo vařím, ale pšššt... :)
OdpovědětVymazatZuzko, tají se mi dech z Tvé zprávy. Krásné... Je úžasné, že jsi našla sebe. Je radost být v Tvé přítomnosti. :-)
VymazatDíky :)
VymazatMě baví ty moje proměny šatníku, jak jsem se v různých obdobích cítila dobře v různých věcech, byl by to asi zajímavý časosběr. Ale na dokonalé sladění od hlavy až k patě jsem byla zatížená vždycky:)
OdpovědětVymazatAno, to je pravda, zajímavý osobní časosběr. A to dokonalé sladění závidím...já jsem hrozná, jsem schopná si vzít k plesovým šatům ošoupanou džísku a sluneční brýle.
Vymazat