pátek 16. října 2015

Zlobila jsem se...

Asi už to začíná, ta mateřská láska... Cítím to. Je to jiné. Já jsem jiná. A tím i okolí se změnilo. Ani nevíte, jak mi začíná být obezřetně, opatrně lehko. Posledních 9 měsíců jsem se hodně zlobila. A co mé srdce rvalo nejvíc, zlobila jsem se i na toho malého uzlíčka, kterému patří jméno Eliáš.



Myslela jsem si totiž, že se můžu připravit. Že je-li žena citlivá, umí vnímat a reagovat na své tělo a emoce, vize a pocity, nemůže ji prakticky nic překvapit. A že já za ty roky, kdy jsem se o porody do té doby a vše okolo zajímala, jsem "připravená" byla... Jasně, že jsem si tou nesmírnou nepokorou zadělala na přesně takovou lekci :-))) ale já prostě měla za to, že je to jako se studiem na VŠ - když se připravíte na test, dokonale znáte teorii, že ten test v pohodě napíšete. Ale zapomněla jsem si uvědomit, že praxe je pak úplně o něčem jiném, než se učíme na škole. Haha. Ja vím, byla jsem trapně naivní. Takže tu teorii jsem zvládla, ale ta teorie je až toto narovnávání se a léčení zlomených, pokorou ohnutých zad, kdy já díky tomu, že vím, jak se sebou pracovat, jsem se v problému nehrabala tak dlouho, jak by to jindy muselo trvat. Takže potud dobré a vážně - zkušenosti k nezaplacení... Nuže ale co s tím zlobením?



Zlobila jsem se na sebe už v těhotenství, protože jsem si myslela, že to je přece to nejsladší období ženy. Těšila jsem se na vtipné pojídání okurek se šlehačkou (ok, sranda z často se měnících chutí byla), ale jinak bylo mé těhotenství diametrálně odlišné od mé představy "obyčejného" těhotenství. A to jsem ani jednou nezvracela...

Jakože vtipná vsuvka s okurkou.

Zlobila jsem se na sebe, protože už u porodu mi došlo, že to není jen éterický zážitek, kdy se sama mysl - za předpokladu ženiného uvolnění - nějak automaticky přepne do bezbolestného módu, a jako bonus ze mě na konci vypadne miminko. Ne. Byla to síla. Napsala jsem o porodní bolesti článek.



A pak přišlo to zlobení na syna. ...a prvně vůbec za to, že je syn (toto bylo hodně hluboko). Já celé těhotenství myslela/tušila, že mi v břiše roste holčička. Cítila jsem pravděpodobně JEHO citlivost. No, byl to velký zásek, vám teda řeknu (někdy v samostatném článku, to stojí za to). A nyní jak jsem ráda za chlapečka :)



...Zlobila jsem se za to, že jsem se u porodu velmi natrhla. Ano, vím, že za to nemohl (proboha! vím to). A vím, že i poranění mělo svůj hlubší důvod. Ale vysvětlete to "hlavě". Naštěstí jsem i na toto zlobení přišla docela brzo a mohla jej napravit.



...Za to, že nespí. To byl velký "zlob". Proč neusne jako jiná miminka v kočáru a nespí tam pak dál sám dvě hodinky? Proč nikdy neusne sám? Proč se vždycky probudí, když ho z náruče položím do postele (a řve)? Ano, byla jsem ráda s ním během usínání, ale zkrátka to bylo občas na mě už příliš.



...Taky jsem se na něj zlobila za to, že pláče. Proč prostě jen neleží, nekouká a nežvatlá si půl hodinky na kolotoč nad sebou, jako to jistě dělají jiná miminka? Proč tak vydrží jen dvě minuty a pak je opět nespokojený a musíme vymýšlet nějakou změnu? Vždyť už druhý den obědváme po 16.hodině, protože jsem oběd dříve prostě nebyla schopná zvládnout.



Zkrátka, bylo toho zlobení hodně. A nejhorší na tom bylo, že jsem se zlobila sama na sebe za to, že se na syna zlobím. Rvalo mi to srdce, milovala jsem ho už od narození samozřejmě, jen tak nějak jinak. Věděla jsem, že je tam ještě hodně prostoru a bylo mi úzko z toho, že jsem nevěděla, jak na to, abych ho zaplnila. Když jsem pak koukala na ten malý, nevinný (spící:) uzlíček, v slzách jsem se mu z hloubi duše omlouvala...



Zahájila jsem si léčbu (ne farmaky, probůch, to by nikam nevedlo). Přijala věci tak, jak jsou. Přestala se na sebe zlobit a postupně odbourávala všechna zlobení na Prďánka. Postupně jsem přicházela na další a další (nemám čas na sebe a neumím si o něj říct, nemám sílu na partnerství a podobné laskominky).

A teď asi konečně sklízím šťavnaté ovoce a začínám cítit rostoucí kořeny té hluboké a opravdové mateřské lásky. 



Jasně, že ke stoickému klidu mám ještě daleko (haha), a když jdu spát pozdě, tak mě zase naštve, když už je Prďa od 5 od rána nevrlý. Už ale vím, jak to je, a že se musím jen v tu chvíli přemoci a vstát s ním z postele. A že ho bolí zuby, protože jako správnej chlap umí dát okolí jasně najevo, že má bolístku.

Jen mi to trvalo až sem a pokorně už vím, že na té cestě pokračuju každý den dál.

Takže, pokud jste prožívali někdo něco podobného, dle mého soukromého výzkumu mezi matkami vám říkám, že je to V POŘÁDKU. A je to pro vás asi z nějakého důvodu důležité. Věřím, že děláte to nejlepší, co ve vás aktuálně je, abyste se měli zase dobře. Také vím, že své miminko milujete a že tyto myšlenky vaši lásku nijak nevyvrací. Je to jen jiný úhel, který tvoří prostor pro ještě více a lásky. :-)

Vaše panipav.


PS: Ačkoliv tento článek vypadá opět "černě", je ve skutečnosti velmi prosvětlený a opět plný naděje. Věřím, že to přesně tak vnímáte.


Foto Pinterest: 1 : 2 : dále soukromý archiv



7 komentářů:

  1. Já jsem čekala chlapečka. Baltazara. Jistojistě! Narodila se holčička. Anděla. Nechtěla ležet v kočárku. Nechtěla si hrát pod hrazdičkou. Nebyla jako jiné děti. (Jsou ty jiné děti opravdu jiné, nebo je to jen naše představa?!) Chtěla se hřát u maminky. Od první chvíle. Trvalo mi dlouho všechno pochopit! Okolní svět mi k tomu moc nepřidával. Určitě vše ještě nevím!!! Eliško, ale díky tobě se zase zamýšlím .... Děkuji za každý řádek!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Cítila jsem, že jsi to měla podobně... A jak to teď krásně zvládáte, holky moje paví! Chceš říct tajemství? Děsně tajný! ... Tak se měla jmenovat...

      Vymazat
  2. Krásný článek, kde mnohé mám stejně...zlobení se na sebe, na prďolu, na partnera, trochu to vysává energii...teď už ale chápu, že všechno má své pozadí. A když se zlobím hodně moc pro celém chovacím dnu, řeknu si "s úctou ženo, jednej s ním s úctou, taky bys nechtěla zuřivou matku" :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za skvělý komentář, Blanko! A tu poučku "s úctou ženo" si asi někam napíšu :-D

      Vymazat
  3. Elisko, chce se mi napsat pouze přesně, přesně, přesně...až na ten rozdíl, že já se ve svých pocitech stále jaksi placam. Dokázala bys poradit, jakým způsobem jsi "vylecila duši"? Děkuji Market

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Market. Asi si dovedu představit ten pocit bezmoci z plácání se v těch "zlobech". Takhle obecně se dá jen říct, že se s tím podle mě nedá bojovat. Aby s tím začlo jít něco dělat, pomohlo mi vzít pomyslně ten pocit za ruku a říct "ok, jsi tady. Nazdar. Tak pojď se mnou a něco s tím uděláme. Můžeš mi třeba říct a zavést mě tam, kde to začalo?" a pak prostě jen jít a objevovat. A třeba i plakat. Konkrétněji bych asi potřebovala znát více střípků, které se dají složit dohromady. Jsem na mailu eliskavala@gmail.com, můžeš napsat. Přeju jasnou mysl a klidné srdce. A neboj, bude dobře, všechno se mění ;-) S láskou, Eliška.

      Vymazat
  4. Elisko, chce se mi napsat pouze přesně, přesně, přesně...až na ten rozdíl, že já se ve svých pocitech stále jaksi placam. Dokázala bys poradit, jakým způsobem jsi "vylecila duši"? Děkuji Market

    OdpovědětVymazat

Děkuji za vaše milé a inspirativní komentáře :)

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...