Čertnota

Už je zase tady. Nemám ji ráda. Opět se připlížila nenápadně jako vlezlá podzimní mlha nad ránem. Píďa řve. Cítí, že nejsem šťastná. A já přitom tak moc chci! Co bych chtěla víc? Mám skvělého muže, nádherného syna s rozzářeným výrazem, auto s plnou nádrží k dispozici, do bazénu chodíme, tak ksakru co víc chci, když mám tohle všechno a ještě mnohem víc?

Asi vím co nemám... Nemám sebe.

Nemám sebe pevně uchopenou. Stále hledám to, co chci, skrze naprosto přesnou představu toho, co nechci. Jsem jak na centrifuze, pořád v jednom kole, jednou nahoře, jednou dole, jednou je mi z toho blbě, podruhý zase euforicky pištím.

Možná za to můžou taky hormony, ale nemyslím si. Spíš je to čistě jen to, že jsem stále ještě nenašla samu sebe v celé své velikosti. Protože vždycky, když už si myslím, že jo, že to bude dobrý, opět se něco přihodí, co mě zase vyhodí z koleje. A já se ptám? Je tohle normální? Bude se mi to dít pořád nebo jen teď dělám něco blbě, ale za chvíli na to přijdu a budu mít ze sebe konečně radost?

Nevím. Jdu ven, potkat tu mlhu a zeptat se jí, jak se jí dnes při pátku daří...

Naštěstí stačí trochu světla a scenérie se začne projasňovat...

Jsem venku. Pomohla mi vůně dřeva, pohled na opadající majestátné kaštany v aleji a vědomí, že za pár let se budu těmito zápisky probírat se soucitným úsměvem, který už bude "vědět". Žiju dál :)
Ano, mohlo by mi pomoci upnout se na úsměv syna, ale nechci ho do toho tahat...

Nenechte si zkazit víkend, naopak! ;)

Otevřeně,

vaše sběračka temných zkušeností panipav.