pondělí 12. října 2015

Čím bys chtěla být, až budeš velká?

Když jsem byla malá a lidé se mě ptali, čím bych chtěla být, pravidelně a se vzrušeným nadšením jsem odpovídala "návrhářkou". Na to jsem - také pravidelně - dostávala odpověď ve smyslu "aha, to je hezké, ale v dnešní době nevyzpytatelné. Měla bys spíš dělat něco, čím se uživíš."





Ne, tenhle článek není o tom, jak jsem už jako malá šla navzdory nedůvěře okolí rozhodně za svým snem. Vím, jsou takoví obdivuhodní lidé, ale já taková nebyla. Jak víte, návrhářkou nejsem...

Tenhle článek je právě o tom, že jsem podlehla obavám, které se na mě kupily z toho, že bych nebyla dostatečně šikovná. Je o tom, jak důvěřivá holčička, která ví, že to s ní myslí všichni dobře, se ze strachu podvolí a opustí ten svůj sen, protože dospělí mají přece určitě pravdu.


Po čase takových facek, které vždy zpražily mé nadšení z mého vysněného povolání, jsem připustila, že teda není pro obyčejnou smrtelnici v České republice možné, aby si vydělala na chleba prací návrhářky. A tak jsem svou odpověď změnila na "já nevím" a představovala si nějakou neurčitou práci právničky nebo něco v kanceláři. S takovou odpovědí už bylo okolí spokojenější, protože "na to časem jistě přijdu, co by mě bavilo".



Léta ubíhala a já studovala a studovala školy, které mi měly zajistit tu bohatou budoucnost, kterou se dozajista v pohodě uživím. Nastoupila jsem do takové práce v odpovídajícím oboru a co myslíte? Po roce a půl jsem musela tuto práci opustit. Mentálně a duchovně jsem rostla, protože jsem každý den cítila, že moje cesta má vést jinudy, ale fyzicky a emočně jsem byla na konci toho roku a půl úplně zničená, vyčerpaná a ještě jsem musela na každém rohu čelit nepochopení a otázkám, proč jsem, já bláhová, opustila takové lukrativní zaměstnání.



Uběhlo pár let a jsem teď matka na mateřské dovolené. Bohužel teď už se mě nikdo neptá, čím bych chtěla být. Teď už se tak nějak očekává, že to už buď vím, a nebo to neřeším. Jenže víte co? Já jsem opět (nebo stále) na začátku, jako tomu bylo před nástupem na školy. Jen s tím rozdílem, že už vím, že šikovná a schopná jsem na to až dost, abych se uživila.



A tak se učím šít sama podle internetu, Burdy a přemýšlím i o kurzu šití (za základy samozřejmě děkuji mamince). Učím se metodou pokus omyl. Nalézám tu sílu rozhodnutí, kterou jsem tam jako malá měla. Konečně v sobě podporuji tu zadupanou schopnost, kdy vidím květinu a hned vidím šaty, jaké bych podle takové květinové inspirace ušila.



Nehněvám se na všechny ty moje rodiče, prarodiče, rodiče kamarádů, tety a strejdy, kteří mi podsouvali názor, že být návrhářkou je jen naivní fantazie malé nezkušené holky. Vím, že to dělali s nejlepším vědomím a v touze mě ochránit, a děkuji jim za to. Kdyby to tak neudělali, třeba bych šla opravdu na dráhu návrhářství, zjistila, že to také není ono, a teď bych se po nocích nudila. :-)

A nejde jen o mně - což je i dalším, resp. tím hlavním smyslem tohoto článku. Vidím kolem sebe tolik schopných, úžasných, silných žen, které také stojí na křižovatce života a rozhodují, kam svou energii nově zaměří, protože to do posavaď nemělo pro ně takový smysl. Fandím vám, fandím nám! Jdeme do toho všechny spolu. Máte-li chuť, můžete využít komentáře pod článkem jako prostor pro sdílení Vašeho příběhu.



Ještě chci dodat - až se budete nějakého dítěte ptát, čím chce být, prosím, nehodnoťte jeho odpověď. Maximálně pokládejte rozšiřující otázky, ale nesuďte, zda je (respektive zda jednou bude) dostatečně šikovné, aby se tím "ztřeštěným nápadem" uživilo. Nesnažte se mu teď ze své pozice "poradit". Ponechte mu, ať to v ten čas objeví samo. Dost možná mu tu cestu tak naopak usnadníte.


Takže. Já si budu dál po nocích šít, psát blog, doprovázet ženy těhotenstvím k mateřství a dělat další ty činnosti, které mě naplňují štěstím a pocitem, že "právě teď žiju".

Mějte to také tak, ten pocit je slastný.

Srdečně, vaše panipav.


Obrázky z Pinterestu: 1 : 2 : 3 : 4 : 5 : 6 : 7 : 8 :









3 komentáře:

  1. Sdilejme, pomahejme si a zijme svuj sen. Citim to zcela stejne. Deje se to i v mem okoli a je nas stále více ;-).http://veronikazdimal.cz/muj-pribeh/

    OdpovědětSmazat
  2. Dneska už mě živí skádání barev a ruční práce. Vždycky mě to bavilo, ale teď můžu s hrdostí odpovědět na to , co dělám: "Jsem tkadlena a dula." a vědět, že za tím si každý něco představí (vždy aspoň za jedním z toho a většinou to ani moc nesedí, ale mi je to buřt, já své vím a má práce mě naplňuje ;-) )

    OdpovědětSmazat

Děkuji za vaše milé a inspirativní komentáře :)

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...