Rozdíl mezi představou a reálném mateřství

Právě jsem uspala Elíše, dnes usnul u prsu rychle. Ještě si ho spícího nechávám chvíli na sobě klidně oddychovat a přemítám. Mám totiž před sebou v ložnici na zdi ten obrázek "MÁTA + miminko", který jsem vytvořila, když jsem byla skoro v půlce těhotenství a vyjevuje se mi ta propast mezi tím, jaké jsem si myslela, že to bude a jaké to ve skutečnosti je. Mít dítě.

Věci, které pro mě byly v době tvorby obrázku stežejní, hrozivé a důležité, nakonec teď dělám s přehledem, automaticky a nebo si z nich prostě jen nedělám hlavu, protože jsou "horší" věci. A naopak je vtipné to, že záležitosti, které jsem tehdy brala jako "to tak prostě děti mají" a víc to neřešila, mě teď dokážou úplně rozsekat. Třeba na příklad.

Když vznikl obrázek, bylo pro mě nepředstavitelné, že budu mít po svém boku dítě, které bude s náma komunikovat, bude mít svůj svět, bude potřebovat pyžamko a bude s náma jezdit v autě a bude plivat kaši a smát se něčemu, co ve skutečnosti vtipný není. To jsou teď ty malicherné věci, které předtím dělaly můj imaginární svět bez náhle těhotného břicha nepředstavitelný.

Naproti tomu jsem v té prostotě nebyla vůbec s to domyslet, jak mě bude do nejvyšších obrátek vytáčet, když se bude Pídě u oblékání a čištění zubů zmítat tak, jako kdyby to byl jeho poslední pozemský boj. Vždyť je to v klidovém stavu otázka pár minut, tak proč to tak komplikuje??? Netušila jsem, že celé mateřství je vlastně obrovská zkouška trpělivosti, upřímnosti a pravdomluvnosti a jedno velké uklízení domácnosti.

Abych nebyla ale jen ustaraná, tak pravdou zůstavá, že nikdy se mě ničí upřený (a upřímný) pohled z očí do očí, a že jich bylo, nedotkl tak hluboko, jako ten vzájemný s vlastním dítětem. Já vim, zní to děsně pateticky (zvlášť pro někoho, kdo to ještě nezažil), ale nejde jinak.

Je to jako když jdete rozechvělí do první třídy, "co když se nenaučím počítat", a pak najednou počítáte, čtete a píšete bravurně, ale ty vztahy se spolužáky, postoj k domácím úkolům a prožité školní výlety po celou dobu docházky, jsou nakonec to, co se počítá. 

Uznávám, ba co víc, já to cítím, že jsem byla tehdy klasicky vystresovaná a naivní prvomatka. A když teď vidím ten obrázek a to všechno mi prolétá hlavou, připadám si, že jsem sežrala všechnu moudrost mého maminkování. ...aha, to je znamení, že mě čeká pravděpodobně zase nějaká další zkouška, abych mohla přejít do dalšího levelu. :-) Ok, jen houšť...

Máta + miminko v reálném čase.

Kdybych k tomu neměla citovou vazbu, tak mi v ložnici taková příšernost nevisí...

P.S.: Fotka tomu vážně dává korunu. Pardon a doufám, že to Ondra nevidí :)))

Užívejte si svůj růst. Každý den :-)

(A buďte u toho taky tak paf.)

(Ať si nepřipadám divná.)

(Díky.)

::

Obrázky z Pinterestu: 1 : 2 : 3 :