čtvrtek 18. září 2014

Transformace v těhotenství

Tak toto heslo jsem v googlu hledala snad několikrát a asi neumím hledat. Potřebovala jsem jen malou berličku. Jen odněkud zvenku potvrdit, že je vše tak, jak má být, a hlavně, jaký mám udělat další krok, abych už byla tam, kde mám být.

Moc se o tom nepíše. Nebo aspoň já žádné užitečné informace nenalezla.

Těhotenství je pro ženu doba transformace, stejně jako porod dítěte, který je jeden z nejvíce transformačních procesů v životě té které ženy.

Rozhodla jsem se otevřeně napsat můj příběh, aby už tedy něco vyplulo na povrch internetu. Třeba to někdy někomu pomůže...

Vždycky jsem si myslela, že první těhotenství bude to nejkrásnější období v mém životě. Představovala jsem si, jak budu pilná těhulka, budu pracovat, všechno stíhat, jen s tím rozdílem, že se občas zadýchám, občas si dám nohy nahoru, občas si ladně zdřímnu.


Do toho všeho budu stíhat šít zavinovačky, deky, chystat hnízdo a číst knihy, které jsem měla ocedulkované "přečíst-až-budu-těhotná". Jenže ono to tak uplně nebylo.

První tři měsíce jsem byla velmi, velmi unavená. Což až tak nevadilo, nebránila jsem se fyziologickým procesům. Vyrovnala jsem se i s tím, že tedy nepracuji a nezvládám tolik věcí, co jsem chtěla. Řešila jsem v sobě velmi hluboce, z dětství, zakořeněný pocit, že musím pořád makat a vytvářet hodnoty. Že nemůžu muže nechat ve vydělávání na chleba samotného. Ok, tato témata zpracována.

Ptáte se někdo jak? Šla jsem za každým tím zádrhelem až do hloubky. Např. proč mám pocit, že musím pořád pracovat? - protože mi to bylo vtloukáno do hlavy. Kým a proč mi to bylo vtloukáno do hlavy? - protože... a tak dále, až jsem si uvědomila, že JÁ to tak nechci a nepotřebuji. Že jen naučeně plním vrytý vzorec chování.



Na začátku čtvrtého měsíce vypadalo, že se blýská na lepší časy. Ale, byl to jen klid před bouří. Unavená jsem byla sic méně, ale stále a do toho jsem začala být smutná. Skleslá, zklamaná a plačtivá. Jak to? Vždyť to má být to nejsladší období! Takže zpátky na stromy. Kde je asi zádrhel teď?

Jak to tak bývá, když už si sami nevíme rady, přijde pomoc z okolí. A tak mi kamarádka, která provádí terapie pomohla tím, že mi ukázala, čím se trápím a jsem smutná. Pomohl k tomu "blbý" výklad karet a mně se v tu chvíli rozsvítilo! Ihned mi došlo, odkud vítr vane. Nebýt karet, asi by mi to došlo samotné, ale ještě tak minimálně 2 týdny bych se trápila. Zkrátka, mělo to tak být.

Díky tomuto prozření jsem opět mohla začít řešit zádrhel. Tentokrát to bylo neodpoutání se od původní rodiny. Cítím trochu brzdu, otevřít se takto "veřejně" (přestože si to moc lidí nepřečte) ale i kdyby to mělo pomoci jen jedné ženě, stojí to za to...
Bylo nutné naplno přijmout a procítit svou novou rodinu (tedy mě, mého muže a dítě) a nový společný život. A původní rodině vzdát hold, vděčně za všechno poděkovat a zachránit tím nejen sebe (i když to teď hlavně), ale všechny. Na to mi pomohlo jít na místo, které pro mě bylo pro tento smysl symbolické. Pořídila jsem dva amulety (kámen a jedna koupená věc), a během psaní dopisu původní rodině, kde jsem pověděla opravdu všechno, co mě během těch 4 hodin psaní napadalo, jsem to amuletů všechno s láskou začarovala. Amulety nechám v původní rodině - nemusí vědět, co se událo, to vím jen já. Dopis taky nikdo nebude číst. Když jsem cítila, že už nemám co psát a že mám "hotovo", dala jsem si dobré jídlo a šla uvolněná domů ke své nové rodině. Byl to pro mě přechodový rituál. Nádherné, pouta uvolňující. Plakala jsem, možná se i vztekala, ale všechno to bylo potřeba, abych mohla jít s novou rodinou dál. Můžete to pro své situace zkusit podobně, věřím, že se všichni umíme vést.



Poté mi bylo nádherně. Myslela jsem si, že od teď už to tedy bude to ono, to krásné těhulkování, jako mají mé kamarádky. Cca měsíc bylo vše opravdu krásné. Jako mávnutím proutku Miminko začalo kopat a růst, takže mi začalo být "konečně" vidět i bříško. Přišel 6. měsíc a ejhle. Zase se něco děje. No, co zase...

Dlouho jsem nemohla rozpoznat, oč jde. Cítila jsem bytostný smutek a nespokojenost. A přitom jsem neměla nač! (skoro.) Jen...bydlíme v bytě, kde jsme měli teď místo hlavního obývacího pokoje ateliér ~


~ a proto musely být všechny věci různě pouklízené a postřádané na zbylém prostoru. Asi si dovedete představit, jak to u nás vypadalo. Ale protože už to trvalo měsíc a bylo to v pohodě, myslela jsem, že mě to nemůže nějak více ovlivňovat. Sice jsem se těšila, až se vše vrátí do normálu, ale trpělivě jsem přijímala, že to tak teď prostě musí být. Nicméně, každý den se mé těšení na normální bydlení zvyšovala až to došlo do fáze, kdy jsem začala nesnášet jakékoliv místo, kde jsem byla.

Byla (a jsem) extrémě citlivá. Vadilo mi nejen, že někde jsem, ale že to tam i nevoní, že je tam spoustu lidí a věcí, tedy nadmíra energie. Potřebovala jsem k l i d. Potřebovala jsem být sama se sebou, s miminkem, s mužem, potřebovala jsem tvořit, těšit se a začít i trochu hnízdit. Toto všechno bylo jen předstupeň k tomu hlavnímu. Neumím to asi srozumitelně popsat, ale stav, ve kterém jsem byla a do kterého jsem se tímto vším dostala, mě probudil v jakémsi dejavu. Pocit, že jsem již toto zažila, že jsem neměla prostor se o sebe a své dítě postarat. Že by to bylo uzmuto, ukradeno, znemožněno. Vyvrcholilo to jasným pocitem, že mi někdo dítě z těla "ze srandy" vyřízl a nechal ho mrtvé ležet se mnou někde na zemi, kde já s žalem vykrvácela. Asi minulý život? Kdo ví.



Každopádně jsem díky této hrůzné představě měla kde začít. Jak jsem zvyklá, představila jsem si, jak to tedy asi bylo hrozné a procítila jsem to se vším všudy. Pak jsem si scénář upravila tak, aby situace byla pro mě vítězná. A zase jsem ji plně procítila. Protože to bylo velmi silné, provedla jsem tento pozitivní postup několikrát. A výsledek? Zase je mi skvěle. Vím, že ještě něco přijde. Ale taky vím, že to zase zvládnu.

Veselá a povzbuzující poznámka na konec - nevolnosti nemám a ani jednou jsem neměla.

Pokud máte někdo, náhodný čtenáři, podobný zážitek či dotaz, pište. Budu ráda. Občas si připadám jako ufon.

PS: fotky zdroj Pinterest.

4 komentáře:

  1. Nedávno jsem vás objevila a strávila čtením pozpátku několik večerů, káplo mi to do noty, všechno! Ten přechodový rituál jsem rozhodnutá zkusit, neb balvany z "původní" rodiny už se mi poslední dobou zdají neúnosně těžké. Děkuju za nakopnutí. Budu se sem ráda vracet.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá E., ani netušíte, jak mě Vaše zpráva potěšila. Děkuji Vám a ze srdce přeji "ozdravení", svěžest a radost do Vašeho života. Věřím, že Vám přechod, překročení k pokroku hodně přinese. Bude mi ctí, když se budete vracet a klidně zase někdy napiště ;-) S láskou, Eliška.

      Vymazat
  2. Milá Eliško, Vaše články jsou jako pohlazení po duši. Věřte, že jsou lidé, kteří Vás chápou a kterým pomáhá i to, že někdo prožívá podobné pocity jako oni. Vytrvejte nadále v tom, co děláte, protože, i kdybyste tím podpořila jedinou osobu - mě :) určitě to má smysl :).

    OdpovědětVymazat
  3. Lucko, ani nevíte, jak mě Vaše zpráva potěšila :) moc Vám děkuji a přeji klidnou mysl a hřejivé, zářící srdce. Eliška.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za vaše milé a inspirativní komentáře :)

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...