čtvrtek 9. dubna 2015

Citový výlev o (ne)blogování

Tak a je to tu zase. Opět jsem to mé "blogování" přerušila...

Přijímám samu sebe takovou, jaká jsem. Takže si otevřeně přiznávám, že blogovat pravidelně prostě nedávám. A proč? Já bych si tak přála být stejně tak šikovná blogerka jako ty, jejichž blogy pravidelně navštěvuju. Taky bych si přála fotit upečené koláče, šít jako bohyně, zdravě stravovat celou rodinu, ukázkově vychovávat děti a mít vždy čas na dokonalý příspěvek o našem vyladěném interiéru.

Veřím, že ani ty mé oblíbené, úspěšné blogerky to tak ne vždy mají. Jsme jen lidi. Věřím, že i ony mají své dny, ale to, co nám doslova předvádí na svých blozích, je jedním slovem obdivuhodné. A tak je tiše obdivuji...

...a tiše si přeji být jako ony. Problém je tedy asi v tom, že bych si přála být stejně tak dokonalá, jako mám o nich představu.

Já přece vím, že peču božské koláče a "nemusím to nikomu na blogu ukazovat". Když už si vzpomenu, že bych mohla svůj moučník dát na blog - protože nepeču proto, abych to dala na blog, ale protože jsem prostě mlsá vopice - tak než bych se k focení dokopala, je už snědeno. Stejně tak s tím jídlem, zdravě se víceméně stravujeme celá rodina, ale opět, než to vyfotím a najdu si čas na příspěvek, je to sežraný a celý příspěvek už je pasé, protože zase zažívám něco dalšího, co by opět za článek stálo. Život je tak krásně proměnlivý. Dítě vychovávám teprve tři měsíce a občas bych potřebovala už teď příručku (co budu dělat za půl roku, rok,..?). Kdybych vyfotila náš jakžtakž vyladěný interiér, pravděpodobně byste viděli bordel a ptali se po tom vyladění...takže to radši nefotím. (možná sem-tam nějaký detail)

Ušité a napsané: Girlanda ve vstupní hale.

Také se mi občas povede ušít něco hezkého, ale ne božského, do toho mám ještě daleko. Tajně doufám, že mě blogování opět dožene k tomu šít, abych měla chuť výrobky fotit (a pak postovat:).

Ušité: Placatá veverka pod hrneček.

Stejně to ale musí vycházet zevnitř mě a ne z touhy po uznání někým jiným. Chci mít radost sama ze sebe (jako ty úspěšné blogerky), tak s tím zkusím něco udělat, slibuju (sama sobě!).

Čas na pravidelné příspěvky si prostě nejsem schopná vyhradit. Ale pravidelné ukousávání tabulky čokolády zvládám. Zakopaný pes je tedy, tuším, v zápalu. Měla bych si tedy na blogování vytvořit závislost, jako na té čokoládě. Nejlépe to spojit nějak dohromady, to by mohlo fungovat...

Tak že bych zkusila znovu znovu-začít? Uvidíme, uvidíte, uvidí se...

S láskou k ..... čokoládě za odměnu za blogování, vaše paní PAV.

Uvidíme, jakým směrem poletím...
foto: můj muž.



2 komentáře:

  1. Odpovědi
    1. Jsem sladká (jedou po mě hlavně komáři), umím mít příchuť i jako máta (peprná) a při klusu mi křupou klouby jako chipsy při skusu. Děkuju ;-) Já si zase vždycky přála kamarádit se s pávy...přijdou mi taky jak zvířata z jiné planety - teď nijak nenarážím na vás, milí Pávovi, ale čistě na vzhled živočicha z čeledě bažantovitých. Nicméně určitou spojitost a sympatie vnímám už teď, anžto vrána k vráně sedá, že? :-))

      Vymazat

Děkuji za vaše milé a inspirativní komentáře :)

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...