čtvrtek 16. dubna 2015

Jak to, ženy, děláte?

Jsem prvomatka. Těší mě.

Mnozí by mě považovali za "alternativní" a nevím, já si tak nepřipadám. Spíš naopak. Občas si totiž - pravda, se studem - koupím nějaký hadr z H&M vyrobený v Bangladéši, ale s tím bude brzo utrum, jak naznačil muž, který mi proto před časem pořídil šicí stroj. Nicméně, dudlík nemáme, protože si pamatuju své dudlíkové trauma a kočárek také nevedu, protože si s ním připadám značně neohrabaná.

Ale pojďme k věci. Do teď jsem se lehce pohoršovala nad davy matek s dětmi v jídelních sekcích obchodních center. Nyní se jim všem hluboce omlouvám a začínám je velmi dobře chápat. Občas teď dokonce toužím se k nim přidat a zvolat "jsem úplně stejná, vezměte mě mezi sebe!". A proč? Protože jednoduše nechápu, jak může takový malý prcek zabrat ženě matce celý den pozornosti a ona opravdu steží stihne vypít studený čaj.



Nebýt mého úžasného, schopného muže, umřela bych na konci dne hlady, protože mi Píďa vždycky usne u kojení a tím, jak ho nechci budit, sedím na gauči s ním (jsem jediná, kdo to tak dělá?!). A tak minou hodiny proložené přebalováním, cukrblikama a vařením čaje (výkon dne!), až je najednou večer a já jsem z toho "nicnedělání" tak unavená, že ani na sex nemám náladu.



Díky bohu za našich 250 metrů čtverečních, kde se drží prach na místech od sebe dost vzdálených, protože být v menším prostoru, udusili bychom se tou pomalu ale jistě vznikající hnilobou. Pravda, jsou i dny, kdy úspěšně zvládám svou agenturní činnost, upeču 4 mrkvové koláče, zreju záhon a ušiju si kalhoty na spaní, ale to musí být buď úplněk nebo nov, protože jinak si to nedovedu vysvětlit...



Ano, možná by bylo snažší dát dítěti dudlíka nebo ho nechat v postýlce vyřvat a vesele si šůrovat obývák. Ale ty časy, kdy jsem si mohla dělat co se mi zrovna hodilo, nenávratně minuly. Bohužel mi to došlo až teď.. A to mám jen 1 (slovy jedno) dítě! Smekám před vámi všemi, které jich máte víc, protože to už mi opravdu hlava nebere, jak můžete zvládnout připravit jídlo a zároveň přebalovat, hrát si se starším, utírat prach a ještě být venku na vzdělávací procházce či didaktickém hřišti! Neuvěřitelné! Pokud se ze mě nestane do dvou let chobotnice, myslím, že druhé dítě nikdy mít nebudeme...

Tímto tedy vzdávám hold vám všem ženám, které jste si tímto již prošly a ve zdraví vše přežily a máte navíc další šťastné děti. Také děkuji mému muži, bez kterého bych si nic nepočala. :-)

A na závěr - co mi v těchto dnech pomáhá? Uvědomit si následující:

Všechna práce na mě počká, dětství má Píďa jen jedno...

Možná, že mi časem budou ty dvě chapadla stačit k tomu, abych byla dobrou chobotnicí. :-)







4 komentáře:

  1. Přesně tyhle myšlenky jsem taky měla (už?!) před dvěma lety.
    A mám je teda někdy i teď, co si budeme povídat.
    Ale "ono" si to časem všechno tak nějak sedne, neboj:)
    Mrkváč, i ta chobotnice....
    http://syroovka.blogspot.cz/2013/05/mrkvac.html

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Uf, jsem ráda, že je to tak tedy v pořádku. Ty dřívější komunity a blízkost rodin mělo něco do sebe... Ale je to nádhera a je mi jasné, že na to budu za pár let nostalgicky se slzou v oku vzpomínat :)

      + Tramtadadá! Děkuju za první komentář na blogu.

      Vymazat
  2. Konečně někdo stejně smýšlející!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Joooo! Děkuju, mám blažený pocit, že jsem mezi svými.

      Vymazat

Děkuji za vaše milé a inspirativní komentáře :)

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...