čtvrtek 4. února 2016

Jak se Maxík Katce narodil

Ahoj Maxíku!

Vítej na světě. Ušel jsi dlouhou cestu. Celých devět měsíců a pak 7,5 cm, než ses sem dostal. Chceš povědět, jak ses narodil? Tak poslouchej a já Ti mileráda vše povyprávím.



Byla sobota, když Tvoje maminka poznala, že nastává chvíle vašeho setkání. Maminka se na porod celé těhotenství hezky připravovala. Přála si pro Tebe a pro sebe prožít porod tak, aby to byl co nejdůstojnější vstup  do společného života. Chtěla si udržet svojí zopovědnost za to, jak se bude vše vyvíjet a jak to dopadne. A to se jí povedlo, protože máš opravdu statečnou maminku.



Maminka odpočívala. Věděla, že musí šetřit síly a nezatěžovat tělo činnostmi, které nemají před porodem přednost, a které odváději pozornost. Tiše v soukromí domova jste se na sebe ladili. To vím, protože jsem byla s maminkou celý sobotní den na telefonu. Byla veselá a vtipkovala. 

Já jsem se k vám připojila kolem osmé hodiny večer. Byla jsem ohromená tím, jak to Katce slušelo! Říkala jsem jí: "Ty jsi tak nádherná, když rodíš!". Pohladila si bříško a lehce se na mě usmála unaveným úsměvem, odevzdaná tomu, co se s jejím tělem hodlalo další hodiny dít.



Dojeli jsme všichni tři do porodnice (dá se říct, že jsi jako velký kluk seděl v autě vepředu;). Než na příjmu všechno připravili, čekala jsem v čekárně. Měli tam takové ty velké hodiny, které ale už asi nikde moc nepotkáš. Vždycky když se pohla minutová ručička, udělalo to do toho rozlehlého ticha mohutné cvak. Na to jsem se ale nesoustředila. Venku totiž foukal nezvykle silný vítr a pršelo. Poslouchala jsem tupé klapání, to jak do sebe kvůli poryvu větru narážely venkovní žaluzie, a dolehla na mě magie okamžiku. Dnes se narodíš. Páni...

To jsou ty hodiny.

To je to pršení a bouchání žaluzií.


Čekal na nás sál číslo 3. Mám to číslo ráda. Ty taky? Na dveřích je nalepený obrázek čápa stojícího na jedné noze s uzlíčkem v zobáku, jakože nám už přinesl miminko. Čápi jsou ale ještě v lednu v Africe, to ví každé malé dítě, že jo.



Porodní asistentka Markéta byla od začátku velice milá a vycházela mamince v jejích požadavcích hezky vstříc. Vytvořily jsme tlumené světlo, maminka si udělala pohodlí a dál se odevzdávala stahům. Snažily jsme se co nejvíce odpočívat a docela se nám to dařilo. Když zrovna byla kontrakce, pozorovala jsem ze své židle bříško maminky a představovala si Tebe, jak Tě tam ty svaly dělohy šponují a jak se děloha vytahuje a zvedá. Vážně to bylo přesně vidět! A pak se bříško zase uvolnilo a vy jste měli zase chviličku klid před další vlnou.

Bylo to mírumilovné.



Intenzita hezky postupně rostla. Tak, aby to maminka zvládala přijímat. Cítila jsem z ní obrovské odhodlání udělat pro Tebe všechno.

Pohyb nám trochu ztežoval fakt, že musela být kvůli předchozímu císařskému porodu Majdalenky neustále připojená na monitor. Myslím ale, že i přesto mohla zaujmout přesně takovou polohu, jakou by měla i bez monitoru.



Když začalo přituhovat, přišel pan doktor a mimo jiné padl i návrh, že se dá porod urychlit. Tvoje maminka ale i přes nepohodlí bravurně dovedla odolat. Obdivuji ji za to, jak to zvládla diplomaticky ustát. Ty jsi ji za to odměnil dalšími poctivými stahy, které Tě posunuly zase o kousek blíž k její náruči.

Pozdě v noci, kdy už i v porodnici zhasly světla na chodbě, měla Tvoje maminka oči už jen zavřené. Když je otevřela, měla nepřítomný pohled. A to je pro porod moc důležité. Znamená to, že se plně oddala tomu, aby ses mohl hezky dostat na svět.

Porod je samá vlna.
Nahoru.
Dolů.
Až najednou.
Je klid.


Kontrakce přicházely častěji a byly silnější. Čas plynul. Hladila jsem Katku po zádech, přidržovala sondu monitoru na bříšku (aby snímal a nemuselo se do porodu zasáhnout a Ty jsi nemusel mít sondu přímo tady na hlavičce). Bylo vidět, že už je to pro maminku vyčerpávající. I když maminka zná "pravidla" hypnoporodu a umí se uvolnit, bylo vidět, jak je bolest silná. Naštěstí si žena i v takové situaci umí spočítat, že je ta bolest dobrá, protože Tě (nebo jiné malé miminko) přivede na svět. To ale nemění nic na tom, že už Tě chce mít v náručí a mít to bolavé za sebou :-)



Porodní asistentka Markéta už s náma byla od určité doby až do konce. Dynamicky radila mamince, jak má tlačit a dýchat, povzbuzovala ji jak nejlépe uměla a chválila ji, protože maminka poctivě plnila její rady. Začalo jít do tuhého, už jsi byl totiž skoro venku. Přišel i pan doktor, který zhodnotil situaci a s jeho pomocí jsi se chvíli po 3 hodině ráno narodil. Byl jsi takový malý, červený uzlíček. Byla jsem šťastná, když jsem viděla, jak se hýbeš (ale nepláčeš), a když jsem viděla, jak se mamince okamžitě ulevilo, že už Tě má u sebe.



Konec byl trošku dramatický, Ty ses docela hodně nalokal té špatné plodové vody, ale to Ti z bříška zase odsáli. Zatímco maminka porodila ještě Tvojí placentu, šla jsem s Tebou do vedlejšího pokoje, kde muselo proběhnout tradiční měření a vážení. Když jsem musela čekat, než Tě budu moci vzít zase za maminkou, hladila jsem Tě klidně po čepičce, vítala Tě v bezpečném světě s říkala jsem Ti, že je maminka v pořádku, že se na Tebe těší, a že už za malou chviličku budete spolu. Měl jsi stále zavřené oči, otevřel jsi je pořádně až u maminky v náruči.



A od té doby jste pořád spolu. Tu čepičku, po které jsem Tě hladila, tu už neoblékneš, ale za to jsi vystřídal spoooustu jiných čepiček, které Ti maminka pořídila. A tam u té porodnice byl taky zvonec a pohádky je konec. (Kopec tam nebyl, protože tady v polabské nížině těch kopců moc není :-)


::

PS: Příběh je zveřejněn se souhlasem Katky.


Obrázky z Pinterestu: 1 : 2 : 3 : 4 : 5 : 6 : 7 : 8 : 9 : 10 : 11 :


5 komentářů:

  1. Iva Švábová4. února 2016 10:17

    Tak nevím, jestli je to Tebou, těhotenskými hormony, nebo obojím, ale slušně jsem si u čtení poplakala dojetím!

    OdpovědětVymazat
  2. Husí kůže a slzy v očích. Krásně napsané :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Husí kůže a slzy v očích. Krásně napsané :-)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za vaše milé a inspirativní komentáře :)

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...