Jsme zpět!

Tadá :-)

::

V reálném povánočním, posvátkovém a posilvestrovském životě. Pozdravpánbu. 

Máme za sebou:

- minimálně 847 kilometrů autem

- 0,0005 kilometru vánočky k snídani

- nejvýše jsme byli 1.105 metrů nad mořem na Pustevnách (Sněžka nepadla)

- sněhu bylo maximálně 7 centimetrů, a to na Jizerce.

Sněhu, kde jsi?

Naše cesta již tradičně vytvořila konvexní úsečku od severu Čech až po východ severní Moravy. Matematici by mě asi za pojem "konvexní úsečku" umlátili, pardon.

Ačkoliv byly Vánoce převážně klidné, velmi hravé a nové, bylo toho cestování a setkávání ve výsledku moc. 

Ano, je fajn vidět se se všemi a se všemi si popřát veselé Vánoce a šťastný nový rok k tomu, ale s těmi kilometry a slovy, co za náma postupně ulpívaly, už pak začíná vše splývat v jeden velký emoční zážitek. Občas jsem zatoužila být zase na chvíli sama (úplně sama!), abych to mohla všechno vstřebat. A tak jsem i v celé té třpytkaté blikající kráse stihla být i pěkně protivná (na Eliáše ne). A pak mě to samozřejmě hluboce mrzelo.

Ačkoliv mi nedávají smysl nesmyslné kalby kvůli konci roku, přecejen cítím, že tam nějaký přechod je. Už jen pro pár posledních rozhodutí vím, že mám před sebou novou etapu. A tak jsem si to sama oslavila. Doslova.

Najednou jsem seděla nečekaně sama v krásné, dřevěné společenské místnosti. Eliáš mi konečně usnul v náruči. Ondra už nějakou dobu spal nahoře v posteli a ostatní byli venku na kopci Bukovci. Nejdříve jsem naštvaně usrkávala trpké bublinkové víno, které většinou piju s drobným sebezapřením. (Nakonec mi ale stejně vždycky začne chutnat.) Bolela mě ruka, kterou jsem držela Eliáše pod zátylkem a byla jsem nakrknutá na celý svět, který najednou někam odešel. Buď spát a nebo ven se bavit pod hvězdami. Najednou mi hlavě prolétla myšlenka, kolik radosti se v dnešní den na světě vytvořilo... A najednou se jako čokoládová lavina ve mně začal rozlívat sladký pocit představy štestí několika miliard lidí. Uklidnila jsem se a koupala se v čokoládě. Rozjímala jsem a nechala sebou proudit vše, co přicházelo. Nakonec mi v té samotě, kterou jsem vlastně chtěla (žeano), bylo tak nádherně a mírumilovně, že jsem si vlastně ten Nový začátek nemohla lépe ani představit.

:: A tak jedeme dál. Ať je náš i váš rok 2016 fantastický! Buďte paf! ::

PS: Vlastně jsem ani nechtěla nic psát. Vlastně jsem chtěla dát jen fotku - tadá, jsme zpátky! Ale takhle to dopadlo... Tak promiňte, že to nemá moc promyšlenou hlavu ani tvrdou patu. Paf a pufu.