neděle 1. listopadu 2015

Nechci být znavená

Musela jsem si po tom rituálu dát od všeho pauzu.
Byla jsem tak konečně krásně “doma”… U sebe, u Ondry, u Eliáše...
Pozorovala jsem, co se mění. Nechtěla jsem se stresovat. Naštěstí už nemám tolik práce a mohla jsem tedy věnovat prostor čistému bytí a maminkování. Bylo to úžasné, opojné a inspirativní. A co jsem v posledních dnech objevila?




Vidím kolem sebe, jak na děti pořád spěcháme (pozn.: možná to vidím, protože spěchám sama na sebe:), urychlujeme jejich přirozené tempo a mnohdy to děláme docela nepříjemně. Jasně, dny dospělých holt plynou jinak než plyne den dítěti. Ale to máte třeba:


:: "Tak pójď, podívej, už nám utekli."
No a? To kvůli tomu musí být dusno a zkažená procházka? Pravděpodobně to není tak poprvé ani naposled.

:: A taky "Ne, řekli jsme jen 3x sklouznout, pojď dál, podíváme se na koníčky" - - Holčička samozřejmě neposlechla, byla v nešťastném a nepochopeném breku odvlečena a rodinná idylka slunečného, sobotního, podzimního výletu byla už dávno v tahu.

Taky je pořád korigujeme, ale jsme k tomu vedeni naším strachem - "Nelez tam, spadneš.", "Prosim Tě, drž se, aby sis nerozbil hlavu o ten kámen", "Ne, po břiše se neklouzej, budeš špinavá".
(pozn.: Toto všechno výše bylo nevyžádané avšak autentické zaznamenání situací mého sobotního výletu na Kunětickou horu).

Kdyby tohle nebyl Hohenzollern Castle u Stuttgartu, mohla by tu klidně být fotka podzimní Kunětické hory :)))

Jak jsem teď nově zamilovaná do svého syna, je mi ouzko z toho, že za pár let bych měla být podobně zapšklá matka, která si jede ve stejných situacích to svoje "ne-nování" namísto zaoblení vyhrocených hrotů a vítězného vyřešení situace win-win pro všechny. Jasně no, mně se to kecá, když to moje škvrně ješte ani nemluví, natož aby odmlouvalo a utíkalo. Ale jen ta představa mého budoucího já mě prostě děsí!



Nechci, aby ten úžasný, zvídavý, veselý a hravý chlapeček, který s námi od ledna bydlí, byl brzděn a mnohdy fakt zbytečně korigován znuděnou, znavenou a přestrašenou ženskou, které se v těch všedních dnech plných hraček, oblékání, hamání a chodu domácnosti, rozpustila přirozená radost ze hry života.

Chci být spíš jako ta jedna maminka na Kunětické hoře, která s úsměvem přišla ke skupince dětí (byla tam s kamarádkou a dětmi) a hloubali nad tím, jak tam byl připevněný ten spadlý provaz na zábradlí a zda ho zvládnou společně natáhnout zpátky. Nebo jako ta další maminka v Palačinkárně, která si dřepla k dceři na zem a spolu tam něco chviličku kutily, protože dcerka tam měla s hračkami nějakou urgentní situaci.



Takže to jde, tyto dvě ženy z posledních dní to potvrdily. A taky jeden tatínek, jehož chlapeček se sklouzl po klouzačce hlavou dolů, možná se trochu bouchnul do loktu a měl pak trochu ušmudlanou bundu, ale jeho táta se tomu jeho nápadu od srdce upřímně zasmál. Kluk se sice držel za loket, ale měl hvězdičky v očích a úsměv na tátu od ucha k uchu.

Přeji si, abychom měli všichni v sobě vždycky (nebo alespoň většinou!) takový dostatečný nadhled a nemuseli jen dokola opakovat příkazy strachu typu "nelez, spadneš, bacha, zlomíš, rozbiješ, vysypeš, ablabla", a viděli jsme spíš ten kopec srandy, společnou vpomínku, veselou historku a uměli si užít i to loudání za cenu, že se k těm koníčkům od klouzačky přesuneme až za 30 minut.

S láskou, Eliška.



Obrázky z Pinterestu: 1 : 3 : 4 : 5



11 komentářů:

  1. Ještě vůbec netuším, jaké všechny pocity a emoce budu reálně prožívat, ale souhlasím s Tebou :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Veru, já taky právě netuším, tak jsem si to tu musela dát černé na bílém, abych si to v průběhu dalších let mohla připomínat :)))) Díky, pa!

      Vymazat
  2. Ahoj, tvůj blog jsem náhodou objevila před pár dny a moc se mi líbí.
    Taky vím úplně přesně, co a proč bych neměla svým dětem říkat a dělat, akorát se mi to strašně často nedaří. Často mi podobné věty vypadnou z pusy úplně automaticky a hned jak je vyslovím, vím, že jsem je vlastně ani říct nechtěla. Nebo jsem ve stresu, nestíhám, jsem unavená, děti řvou a ten starší už podvacáté během jednoho dne dělá to, co nemá. V takových chvílích to prostě nezvládnu... Snažím se s tím něco dělat (viz Naomi Aldort), ale je to tak strašně těžký. A taky mě hrozně mrzí, že na miminko dokážu být v podstatě nonstop hodná za každých okolností, ale jak vyroste, jde mi to čím dál hůř.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Magdo a děkuji za zprávu.
      Tvůj blog se mi taky líbí, je tam tolik informací a inspirace, děkuji za spojení, budu chodit čerpat od zkušené maminky. Je mi jasné, že mě v následujících letech čekají přesně ty vypjaté situace, které popisuješ. A myslím si, že i když nám z pusy automaticky vypadnou "poděděné" a automatické reakce, dítěti to neublíží... Záleží na tom, jak se s tím pak všichni vypořádáme. Líbí mi myšlenka 'být převážně dobrá matka' a myslím, že takové drobné “přestupky" v některých obdobích k výchově prostě patří. Přecejen - je to pořád "naše" dítě, my jsme rodiče a hierarchie tam je, ať chceme nebo ne. A je to tak v pořádku. Srdečně zdravím, srdečně děkuji a přeji krásné dny :-) Eliška.

      Vymazat
  3. Tuhle úzkost naprosto sdílím...taky si říkám, že taková být nechci...a doufám, že nebudu, ale člověk i na tomhle musí postupně pracovat a hlavně si to uvědomovat. No spousta výzev je neustále před námi;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hanko, bude to ještě jízda, ale myslím, že když se na to jde s radostí, tak i ty drobné výkruty, převraty a ublinknutí zvládneme ;-))

      Vymazat
  4. Jé to mi připomnělo dnešní situaci z metra. Tatínek s malým klukem a holkou nastoupí do metra a ten klucina se začne točit okolo tý tyče a hrozně radostně u toho vejskat. Tatík nehnul ani barvou jen ho pobavene sledoval. Kolik radosti udělá jedna tyč. Bylo o vtipný, ta bezprostřednost toho kluka mě bavila pozitivní energií do celého dne;-) no ale většina lidi v metru se tvárila fakt zpruzeně, jakoze jak to, že to dítě otec nespacifikuje?! Kluk se za chvilku unavil a sed si na zem. Nikde jinde nebylo misto ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdeni, to je nádhera!!! Mám radost a moc přeju těm okolním lidem, aby si dovolili pocítit alespoň trochu té radosti, kterou onen klučík spontánně prožíval. PS: Takový táta je borec ;)

      Vymazat
  5. Eli, já jsem tu poprvé.. Už 4 hodiny všechno poctivě čtu, na klíně krabici s kapesníky a jsem dojatá a strašně pyšná. Pyšná, že Tě "znám", že jsi skutečná, inspirativní, upřímná a s TAKOVÝM talentem! Asi dneska půjdu spát teprve až všechny články přečtu :-) pusu. Bloncka Zlatohlávková

    OdpovědětVymazat
  6. Ach, TAKOVÁ krásná zpráva! Děkuji hluboce. A prosím, kdo je ta milá moje Bloncka Zlatohlávková? Jsem asi trochu zmatená...

    OdpovědětVymazat
  7. Už vím! Už vím, už vím!!! Že mě tonetrklo hned, že....:))) Ahooooooj :-*

    OdpovědětVymazat

Děkuji za vaše milé a inspirativní komentáře :)

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...