PANÍ PAV: O Herbíkovi.

Jmenuju se Herbert. Šel jsem si životem svojí cestou. A teď mám dojem, že jsem konečně došel do fáze, kdy jsem se rozhodl začít poctivě běhat. Mám za to, že je to skvělé. Budu fit, budu jíst zdravě, budu krásný a silný. A navíc ten čistý vzduch a prázdná hlava!

Koupil jsem si kecky. Tolik informací, co takové obyčejné kecky provází! Jestli ono by náhodou nebylo lepší běhat naboso...

Brzo se o mém běhání dozvědělo mé okolí, včetně doktora. Čím víc lidí to vědělo, tím víc se mě na to ptali. A často se ptali i na blbosti, jako třeba "a nebolí Tě nohy?" Jasně, že trochu bolí, ale tak jinak, převažují spíš příjemné pocity. Nebo často mluvili ve stylu "to já, když jsem běhal, to bylo peklo. A taky to počasí není furt ideální. Zpotíš se, zadýcháš, no, zkrátka, je to hrozný." Jak jsem jim měl vysvětlit, že je to jen zlomek toho všeho, co je kolem běhání? Nevysvětlil. Nesnažil jsem se. Pro někoho je běhání prostě odporný.

I pro toho mýho doktora. Vlastně ani nevím, proč do toho najednou začal tak šťourat. No a, tak běhám, ne? Buďte rád! Až si odřu koleno nebo vypíchnu oko o větévku, přijdu. Jenže ne. Pán má totiž najednou další profesní adrenalin! Ha, běžec! To máme první strašák - hyperventilace. Musíte dýchat pomalu a pak rychle, rozumíte? Aby se vám neodkrvily nohy. Dále bacha na vymknutý kotník! Musíte mít nohy takhle pevně a moc s nimi nekvrdlat. Nejlépe, kdybyste u toho mohl ležet na zádech, aby se nohám při tom běhu nic nestalo. A víte co? Pojďte, lehněte si na záda, já za vás tady se sestřičkou poběžím, Herbíku. Chytneme vám takhle hezky nožky nahoru, ták, a vy pořádně rychle dýchejte. Jako pejsek. Takhle si aspoň nevykloubíte koleno a my vás máme hezky pod kontrolou. Co říkáte? Že chcete vidět u běhání přírodu a mít čerstvý vzduch? Nezlobte se, ale teď vás bohužel nemůžeme dát k oknu. Navíc byste určitě nic neviděl. Ale můžeme vám tu zapnout klimatizaci! Myšlenky? No ty si klidně mějte, však nemusíte nic dělat, máme vás pod kontrolou, běžíme za vás, to nám to ale hezky jde, že? Šikulka!

Ták myslím, že už běžíme dlouho. Herbíku, jestli chcete doběhnout, tak byste měl teda přidat nebo vám budeme muset nějak pomoct. Mně už je to jedno, klidně mi uřízněte nohy, chci to mít za sebou a chci pryč.

A tak se stalo, že Herbertovi došly nohy.

(Herbert ještě slyšel, jak říkají "jěště že jsme vám teda pomohli, jinak by to dopadlo katastrofálně.")

Teď, když je po všem a má novou sílu a nové nohy, přemýšlí Herbert zase o běhaní.

Už vidí, kde se předtím stala "chyba".

Nyní chodí běhat v noci a běhá bos (protože přišel na to, že je to pro jeho dobře stavěné nohy lepší než i ty nejmodernější běžecké boty od najku, které se běh naboso snaží napodobit). A tak si dál tiše běhá a běhá skvěle, sám a má radost.

Jen se o tom nemůže moc s nikým bavit.

Ne, že by nechtěl, ale spoustu lidí má zafixováno, že běhání je hrozné, náročné, že je to utrpení největšího kalibru a není pro každého. A vysvětlovat a objasňovat svůj postoj těm, kteří svůj názor stejně nechtějí změnit, jen si ho chtějí stále dokola před sebou obhajovat a omlouvat, je jako boj s větrnými mlýny. To radši zase v noci bosý vyběhne a setká se s podobnými bežci na dlouhé trati, jako je on. Spolu tvoří nové trasy i pro chodce a běžce v keckách. A dost možná i pro doktory, co poznávají, že běh není o hýbání nohou v tabulkovém rytmu, ale je to následek a komplexní postoj k žití.

A jak to máte s porodem vy? :-)